Gone with the sin 19.

Pomalu začínalo svítat a já pozoroval tenounké paprsky, které se vehementně prodíraly setmělým pokojíčkem. Z chladného vzduchu jsem ucítil rodící se podzim, zdálo se, že léto přece jen smutně sklání svou bělostnou šíji pod katův nabroušený meč. Možná bude krajina o něco smutnější než dřív, nohavice si ucourám v protivném blátě, ale i tak mám podzimní náladu rád. Příjemnými myšlenkami jsem se nechal znovu ukolébat do lehkého spánku … stále jsem měl před očima jeho lehce našpulené rty. Ty jemné vrásky, které jsem v tom spěchu nestačil spočítat, se mi vryly do paměti a klidně si o nich nechám zdát …

Moje stále unavené oči, líně zabloudily k budíku, který tiše odpočíval na nočním stolku u mé hlavy. Blížilo se poledne. Sluníčko už pálilo znatelněji, tak přeci jen je léto u konce a hladí nás z posledních sil. Zkus zůstat ještě chvíli … zahřej mě. Otočil jsem se na levý bok a můj pohled se střetl s tím jeho … trochu zadumaným. S do široka otevřenýma očima, mě němě pozoroval a já měl najednou skoro neovladatelnou touhu, vběhnout do koupelny a zkontrolovat jak vypadám … jen … nechtěl jsem ho zklamat. „Já doufám, že sis odpočinul, nechtěl jsem Tě tím nočním výstupem budit … tak snad dnes nebudeš unavený.“ Měl jsem pocit, že se ani o kousíček nepohnul, bradu pevně zaklesnutou v dlani … možná jen lehce kývnul očima. Měl jsem bláznivou chuť zapomenout na rodinou oslavu a naše kamarády, zamknout se tu s milovaným na tisíce západů a jen šeptat … šeptat o nás dvou.

Převlékl jsem se do čistého oblečení a před zrcadlem v pokoji jsem si poupravil zcuchané vlasy. Pln nervozity jsem přešlapoval na prahu pokoje, nerozhodnut, jestli je pravá chvíle na to, sejít dolů. Bratr stále okupoval koupelnu, i za dveřmi jsem nevědomky slyšel jeho broukání pod sprchou. Slimáčím tempem jsem scházel do jídelny a na každém schůdku jsem se zastavil s tím, že se přeci jen ještě na chvíli vrátím do pokoje … pod peřinu. Bál jsem se jeho reakce … jeho všeříkajících očí. Bylo příliš pozdě, pomýšlet na návrat, jakmile jsem zahlédl máminu rozesmátou tvář, neměl jsem na výběr. Táta na mě soucitně mrknul a já nasadil odevzdaný výraz … kampak se poděl asi pětiletý Tom, který se tetelil blahem, když se s maminkou směl beze studu pomazlit? Zpod záplavy hustých vlasů jsem pozoroval bratra, jak si mě, opřený o stěnu v poschodí, zamyšleně prohlíží. Neunikl mi ani přejícný úšklebek na bezchybné, leč trochu umělé, tvářičce … Vypadal tak kouzelně … znáte to … princezna políbí ošklivou žabku a ta se promění v prince, tak tohle je můj princ! Zdálo se mi, že celý září a světélkuje … oslňoval mě, až jsem měl pocit, že jsem po celý svůj život nucen sloužit jeho hnědým očím … a nikdy víc se z toho kouzla nevymanit.

Maminka mě už opravdu naposledy stiskla v náručí a věnovala lehký polibek na tvář, který jako pokaždé, voněl její jemně fialovou rtěnkou. Rozhýčkaně mě pohladila po vlasech a já v jejích očích najednou uviděl, ne moc dobře skrytý, smutek. Uvědomovala si, že nás ztrácí … pevně jsem stiskl její ledovou, trochu se chvějící, ruku. Znovu jsem jí poděkoval za piercing, který mi věnovala trochu předčasně a obrátil se na Gordona, který mi jen chlapsky potřásl nataženou pravicí. Samou nervozitou jsem dnešního dne nemohl dospat! Sice jsme dárek vybírali spolu, přesto jsem se téměř mučivě těšil, až si na novou kytaru zahraji první, byť třeba nesmyslné akordy. Prsty se mi třásly nedočkavostí a já zálibně očichával lesklé pouzdro, které jsem jen nerad opřel do rohu místnosti. Pozoroval jsem mámu s Billem a ačkoliv jsem mu mohl vrátit jeho předešlé úšklebky, neudělal jsem to. Moji dva nejdražší spolu … ten pohled mě neuvěřitelně zahřál u srdce.

Nálada u oběda byla příjemná, jako už dlouho předtím ne … znovu jsme zdánlivě plnili úlohu obyčejné, spokojené rodiny. S chutí jsem přežvykoval hrášek v bramborovém salátě, který se v naší domácnosti, spolu s rybou, podával jen při zvláštních příležitostech. Stále jsem očkem bloudil po bratrově dětsky rozesmáté tvářičce, která se neúměrně nadšeně těšila z pár kousků oblečení, kterými ho máma podarovala. Věděla, jak nespokojený je se svým strohým šatníkem, neustále jsme byli nuceni poslouchat jeho fňukání na téma … „hastroš ve světě světové hudby“ … byl tak neskutečně ješitný … ale i tak svůj, můj. Všechny ty malinkaté taštičky překrucoval, jako by mu jejich neutichající šustění přinášelo nějakou, pro mé uši skrytou, rozkoš. S načervenalými tvářemi a hrdým výrazem v obličeji, mi je neustále podstrkoval pod nos. „Moc hezké oblečení Bille, určitě Ti bude slušet, později si ho vyzkoušíš a ukážeš se mi v tom červeném triku, je úžasné!“ Bratr horlivě přikyvoval, ani ho nenapadlo, že to říkám jen ze zdvořilosti, že mám teď úplně jiné starosti … strach.

Rodiče společně pomalu sklízeli ze stolu, výjimečně jsme jim nemuseli pomáhat, se složenýma rukama v klíně jsme je mlčky pozorovali. Máma chvíli nešikovně balancovala u dvířek lednice s dvoupatrovým dortem, div neskončil na podlaze. Viděl jsem na ní, jak se obává naší reakce, každým rokem se klepala strachy, že nad její snahou ohrneme nos … ale toho se bát nemusela. Stejně jako ona, jsem měl najednou potřebu na chvíli zastavit čas a posečkat na místě … kochat se těmi milými tvářemi a vrýt si je do srdce … na horší časy. Nervózně rovnala dezertní lžičky a z mě neznámého důvodu odehnala Gordona do kuchyně. V nestřežené chvilce se ke mně naklonila a zašeptala: „Na chvíli s tátou zmizíme, myslím, že je ten pravý čas na Tvůj dárek. Jsem hrozně zvědavá, co jsi bratrovi koupil, ani jsi mi to neukázal, soukromníku!!“ Po těch slovech se také „nenápadně“ vytratila z jídelny a nechala nás s bratrem o samotě.

Prsty se mi neuvěřitelně třásly a v potící se dlani mi klouzal drobounký, stříbrný prstýnek. Nevím, jak se budu cítit zítra … nebo co Ti řeknu. Mám pocit, že žiji jen dneškem … tímhle okamžikem, prosím nezklam mě! Ne dnes … třeba až zítra … Dokonale vyvedený z míry, jsem přešel k sedícímu bratrovi, který si se zaujetím prohlížel nápis na našem narozeninovém dortu. Násilím jsem si odkašlal, ulevit mi to nepomáhalo. „Něco bych Ti rád věnoval Bille.“ Je to zuřivá bitva … zatím ji zvládám vsedě. Četa těch nejčernějších myšlenek napadla můj poblouzněný mozek. Sklouzl po mé tváři trochu překvapeným pohledem něžných hnědých očí. Ale radost … jsem v nich neviděl. „Už před pár lety jsme se přeci dohodli, že si dárky kupovat nebudeme, tak co Tě to letos popadlo? Já pro Tebe k narozeninám nic nemám Tome, nepřijmu ho.“ Mám pocit, že bez jediného výstřelu, padly mé největší ideály … bitva doznívá. „Prosím.“ Zajíkl jsem se zbaběle a doprostřed dlaně mu posadil prstýnek, na kterém bylo drobounkými písmenky vyryto: „Ať už nás osud zavane kamkoliv, buďme si navzájem strážnými anděly, můj nejmilejší.“ Měl jsem pocit, že se se mnou točí doslova celý svět, když si i on přečetl mnou navržený nápis a trochu nechápavě na něj hleděl … minutu po minutě. „Všechno nejlepší k narozeninám bráško.“ Opatrně jsem se k němu nahnul, ale najednou jsem se zarazil … Nevím, jak se budu cítit zítra … nebo co Ti řeknu … Odklonil jsem se od jeho bělostné tváře a co nejjemněji ho políbil na překvapením strnulé rty.

autor: Gia
betaread: Janule