Gone with the sin 2.

*** Bill***

Snad přímo s pedantskou přesností a slimáčím tempem jsem malým dezertním nožíkem roztíral pomazánkové máslo na ukrojenou půlku celozrnného pečiva. Dnešního rána jsem se opravdu nemohl dospat, neustále jsem se převaloval sem a tam a doslova se potil hrůzou, aby vše dopadlo tak, jak jsem si to celou tu dobu krůček po krůčku představoval ve snech.

„Tome, pospěš si, ať to všechno stihneme včas!“ Houkla máma zvesela směrem kamsi do poschodí a za nedlouho se po starých, omšelých schůdcích pomalým, klidným krokem loudal dolů můj bratr s rozcuchanou hlavou se zaujetím ponořenou do svého čtenářského příběhu. Aniž by pohledem musel jakkoli uhýbat od černě posetých stránek popaměti zasedl ke stolu a v ošatce nahmatal čerstvý, stále teplem vonící rohlík. S chutí se do něj zakousl a pomalu přežvykoval ze strany na stranu a já si všiml mámina zamyšleného pohledu, když stála se založenýma rukama v bok opřená o kuchyňskou linku, oči upřené na bratrovi. Na co asi myslí? „Mohl by jsi tu hrůzu odložit alespoň u snídaně Tome?“ Obořil jsem se na něj po celých patnácti minutách tiché tolerance. Bratr s klidem sobě vlastním knihu odložil a její desky neopomněl láskyplně pohladit hřbetem ruky. Podivná láska k neživým věcem, podivná záliba ve čtení hloupých, nereálných příběhů. Stále tak naivní jako před pěti lety, stále tak ukrutně hloupý! „Copak Ti ani trochu nezáleží na tom, abychom dnes odpoledne uspěli? Celou noc jsi spokojeně chrápal jako divý a já? Nezamhouřil jsem oka, byť na minutu. Opravdu je Ti osud naší kapely tolik lhostejný?“ Nevím proč, ale zase se mě chytla špatná nálada. Pevně mě chňapla za nohu a ačkoliv jsem se snažil sebevíc, abych ji odkopl, nedokázal jsem to. Naopak, potřeboval jsem si na někom ulevit. „Jsi nemožný Tome! Jestli si myslíš, že pojedeš v téhle své staré, vytahané mikině, kterou nosíš snad úplně všude, tak na to zapomeň! Devilish si zaslouží odpovídající reprezentaci a nepotřebuji, abychom se v Hamburku uvedli jako poslední vidláci z venkova. Doufám, že rozumíš tomu, co říkám?“ Matka se snažila něco namítnout, znám ji, bude toho ňoumu bránit do posledního dechu tím argumentem, že „Tom má prostě jiné životní hodnoty“, ale mě to zkrátka nezajímá! Cílem je úspěšné vystoupení před agentem a našimi potenciálními manažery, na nevinnost a neznalost se ve světě úspěšných nehraje. Bratr se však z nějakého mně neznámého důvodu začal překvapivě obhajovat sám. „Budu oblečený tak jako vždycky Bille. Nemám zapotřebí ze sebe dělat fotbalového maskota, abych někoho zaujal. Hlavní je snad hudba, nemám – li pravdu?“ Zpupně jsem pohodil dokonale upravenými vlasy, které se díky silnému fixačnímu gelu nepohnuly ani o píď. „Maskot?! Co tím jako myslíš?! Drž hubu, kreténe!“ Máma to tentokrát utnula a nazlobeně třískla dlaní o hranu jídelního stolu. „Stačilo pánové, nemyslíte?“ Tom lehce kývnul svěšenou hlavou a hypnotizoval rýhu, která ošklivě hyzdila jinak docela hezký vzhled starobylého stolu, který u nás v kuchyni stojí pevně na svých čtyřech nohách … snad celou věčnost. Z pusy mi uniklo rozhořčené zafunění, ale nesmyslné úkolování ze strany matky mi přetrhlo jakýkoliv další útok. „Buď tak hodný Bille a běž převléknout svoje a bratrovy peřiny. Budu dnes prát povlečení.“ Nechápavě jsem zakroutil hlavou a poupravil si slepené pramínky polodlouhé ofiny, které se stále nechtěly usadit v požadovaném tvaru. „Tak to tedy ne! Dneska je můj velký den, nebudu si tu hrát na hospodyňku, ani náhodou! Rockové kapely mají na tyhle věci jistě svůj personál a navíc už mám učesané vlasy. Ať to převleče Tom, stejně se nudí.“ Jako malé, vzteklé děcko jsem ukazováčkem s delším, černě nalakovaným nehtem rozrušeně ukazoval na sedícího bratra. Máminy jindy přátelské oči se stáhly na úzké, přísné štěrbinky a její hlas se nepříjemně zvýšil. To nebyl zrovna dobrý signál. „Tom za Tebe uklízí úplně všechno! Poslední rok, kdy Tě tak pohltila představa toho, že se snad jednou budeš opravdu koupat v penězích jsi líný a nepříjemný. Prostě to uděláš, jinak se s dneškem rozluč. Rozumíš mi?“ Pohotově mrskla pohledem po bratrovi. „A Ty se neopovažuj to udělat za něj, slyšíš mě?“ S doslova sklopenýma ušima jsme s Tomem odcupitali do našeho pokoje a navíc jsem od mámy po cestě vyfasoval čistě vonící ložní povlečení s infantilním potiskem kreslených postaviček. Kam ten svět spěje. Jsem přece dospělý, téměř rocková star. A přesto … Pů a Prasátko …

Snažil jsem se ignoroval bratrův smířlivý pohled, který jsem míjel v okamžiku, kdy jsem se pokoušel otevřít dveře do pokoje. Jediného čeho jsem dosáhl bylo to, že jsem se dokonale zamotal do hordy prádla a málem upadl přímo na nos. Tom se šibalsky pousmál a bez varování mě přimáčkl na studenou zeď za mými zády, aby mohl konečně otevřít dveře. Nasupeně jsem se kolem něj protáhl jako velectěná královna ze Sáby a z pohrdavým šklebem hodnotil jeho odporně vyhlížející dredy. „Vážně, nic horšího jsi si na té hlavě nechat udělat nemohl. Copak nemáme doma zrcadlo? Vidíš vůbec? Absolutně Ti to nesluší Tome, vypadáš jak komiksová postavička. A navíc .. ten komiks není příliš kvalitní.“ Bratr mé obvyklé dobírání přešel mlčením a já urputně bojoval s miniaturními knoflíčky u jeho peřiny. Znovu cítím tu zvláštně pronikavou vůni … právě uzrálých borůvek. Odevzdaně jsem peřinu hodil zpátky a povzdechl si nad tím, jak je nespravedlivé žít tenhle obyčejný život německého teenagera. Bratr se posadil vedle mne a začal s neuvěřitelnou rychlostí a šikovností knoflík po knoflíku rozepínat pomuchlanou peřinu. Vzhlédl jsem k němu s úsměvem a neskrývaným obdivem nad jeho výkonem. „Neptej se mne, proč Ti pomáhám. Sám to nevím.“ Tahle věta ve mně vyvolala vzpomínku na náš včerejší, pozdní rozhovor, ve kterém jsem mu řekl o Michaelovi. „Tome, nezlob se, já nemyslel jsem to tak. Tedy vlastně myslel, ale … podívej se na sebe. Nedbáš o sebe. Vypadáš … no prostě jako Tom.“ Bratr se překvapivě rozesmál a já si prohlížel jeho dokonale bílé zuby, které o sebe v nestřežené chvilce zacinkaly jako zvoneček o Vánocích. „Ale děkuji za ty peřiny.“ Ustlal jsem obě postele a čekal jsem až se vrátí bratr z koupelny, kam za mne ochotně odnesl špinavé povlečení. Po chvilce se jeho hlava znovu objevila ve dveřích pokoje. „Taky se tak těšíš Bille?“ Houkl na mě zvesela a oči mu doslova zářily radostí a štěstím. „Hrozně.“ Odpověděl jsem popravdě a rozrušeně pokýval rozčepýřenou hlavou.

autor: Gia
betaread: Janule