Gone with the sin 20.

Tlumeně jsem vypískl neskrývaným úlekem, strnul jsem v prazvláštní poloze, dlaně rozechvělé, neschopen jakékoliv reakce … smysluplnější věty. Bratra jsem nešetrně odstrčil stranou a rty si tak nějak automaticky otíral vytahaným rukávem bavlněného trika. Z očí mi toho sršelo a křičelo tolik! Možná to bratr ani nebyl schopný zachytit, jen tam provinile stál, s povislými rameny, zrak upřený kamsi daleko za mne. Nespravedlnost, nepochopení, nedůvěra … otazníky!!! Jeden za druhým se rovnaly do nesoustředěného šiku a pochodovaly, hlasitě dusajíc naleštěnými holínkami, dožadujíc se odpovědi. Ale z hrdla se mi samým rozrušením nevydrala ani jediná samohláska. Jen jsem upřeně hleděl na jeho pevně semknuté řasy, které se v nepravidelném obloučku lehounce třepotaly. Stydíš se? … to já se děsím! Smím se na Tebe ještě vůbec někdy podívat tak, abych Tě nemusel nenávidět? … řekni …

Unaveně jsem vyběhl těch pár schodů do poschodí a jakoby v obraně, jsem za sebou práskl skleněnými dveřmi od koupelny. Skleněná výplň se lehounce prohnula a zacinkala. Odevzdaně jsem se svezl na studenou zem a v okamžiku, kdy jsem se na ni bezděčně zhroutil, jsem si uvědomil, že v dlani stále svírám jeho prstýnek. Křečovitě jsem rozevřel třesoucí se dlaň a on poslušně dopadl na světlezelenkavé kachličky. Pod kůži se mi vkrádalo, jak zrychleně dýchá, cítil jsem jeho hmatatelnou nejistotu … v duchu jsem přepočítával kolikrát nesoustředěně přešlápl na místě. Jsou věci, o kterých se zkrátka nemluví! … za tohle půjdeš jednou do pekla bráško, nevěřím, že ne! Pořád dokola jsem si v hlavě přehrával jeho jednotlivé pohyby, každou zanedbatelnou grimasu. Bratr se přece nelíbá na rty … ne tak zatraceně procítěně, ne s lehkým, vášnivým vydechnutím, které je tlumeno všemi těmi obavami … ne tak hříšně. Nedokázal jsem se soustředit, jedna myšlenka předbíhala druhou, kterou třetí se smíchem kopala do zadku.

Slyším, ano já slyším!! Ale nechci Tě tu, chápeš? Každým svým důvodem se mi budeš víc a víc hnusit!Bráníš se snad tím, že mě máš rád, že mě miluješ? Jak se opovažuješ to vyslovit nahlas?! Jsem Tvůj bratr, Tvá krev … chápeš to vůbec? Za víčky mě pálily nefalšované slzy zoufalství a nepochopení. Copak je tohle vůbec morální? Copak se to smí? Musel vejít snad po špičkách, jediné co mi dalo znamení o jeho přítomnosti , bylo jeho hlasitě bušící srdce … možná mi to neuvěříte, ale slyšel jsem ho …

*** Tom ***

Zhluboka jsem se nadechl vydýchaného vzduchu a opatrně vešel dovnitř … měl jsem pocit, že se mě vlastní myšlenky snaží zadusit. Nohy se mi třásly jako nalomená párátka, která z posledních sil podpírají břicho zvířátka z kaštanů. Pohledem jsem bloudil po jeho porcelánově bílé tváři, která ostře kontrastovala se sytě žlutým tričkem, které mu zvesela svítilo na prsou. Zdá se mi, že je lehčí dělat oblak z čokolády, snazší stavět barikády … než slyšet jednu jedinou větu … uslyšet z Tvých úst „ano“… nejen stále držet půst … jenže … Co možná nejopatrněji jsem přešel po místnosti, měl jsem pocit, že se podemnou třese i ta studená podlaha. Přičapl jsem si naproti němu a snažil se zachytit jeho uslzený pohled. Mám chuť utéct někam daleko a bez návratu … bráško. Skoro bez dechu jsem natáhl roztřesenou dlaň a opatrně zachytil tu Tvou, ledově studenou. „Prosím neplač, nechtěl jsem Ti ublížit, jen … nevím co mě to napadlo, asi jsem se taky nechtěl věčně trápit, prosím snaž se to pochopit, alespoň se o to pokus.“ Mezi ukazováčkem a palcem pravé ruky, jsem nepřítomně mnul jeho prsty a myslel na to, že dnešek … dnešek měl být jiný, jiný pro nás oba. Konečně pohled odlepil od špiček svých černých ponožek a ukřivděně se mi zabodl do odevzdaně čekající tváře. Věř mi … ani smrt nezničí mou velkou lásku, na popel nespálí, nezasype hlínou … slibuji, najdu si Tě, někde v příštím životě. „Prosím, Bille, nedívej se na mě „tak“. Vím, že máš plné právo se na mě zlobit … možná si myslíš, že je to výmysl mých pobouřených hormonů, ale nebude to pravda … ta je jen jedna. Miluji Tě bráško, víš?“ Z posledních sil jsem jej pohladil po šedé pokožce na líci, která dávno ztratila pověstný lesk. Bratr sebou rozezleně trhl a vyběhl z koupelny. Dlouho … předlouho, se mi v uších ozývala ozvěna vrzajících schodů do jídelny. Narovnal jsem se, ale po chvilce jsem se shýbl pro pohozený prstýnek, který smutně odpočíval u mých nohou. Dál se toulej má lásko nevyplněná, Ty běhno, Ty nevděčnice!

autor: Gia
betaread: Janule