*** Tom ***
Chvíli jsem neopatrně balancoval nad okrajem keramického, místy už trochu oprýskaného umyvadla, nakonec jsem se přeci jen s mírnou námahou křečovitě zachytil o jeho okraj a pověsil se na něj celou svou, téměř muší, vahou. Odraženou, mrazivě studenou vodou, jsem si opláchl strnulý obličej a chvíli jsem se téměř bez dechu pozoroval v malém, ušpiněném zrcadélku, ve kterém si bratr každé ráno úpěnlivě černil své prohnuté a tiše trpící řasy. Ještě pořád mě ten prazvláštní pohled, den co den, tak trochu děsí … Odevzdaně se prohýbají pod trojitou vrstvou nekvalitní řasenky, trpí, ale podléhají … zvykem? Tak, jako Ty, hlupáku … Dlaněmi, které se stále nepřirozeně třásly, jsem se odhodlaně popleskal po bílých tvářích a snažil se zapomenout, smazat ten osvobozující pocit, který jsem cítil, když jsem ho políbil. A právě tak, jak bylo mé srdce před pár minutami plné a překypující sladkým doufáním, je teď prázdné a syrové … ucítí ještě někdy … lásku?
Měl jsem pocit, že se vůbec nic nezměnilo. Jako by někdo opravdu na chvíli pozastavil o překot ubíhající čas, tím kouzelným tlačítkem a já se vrátil doprostřed toho šumícího shonu, který sebou nese každý narozeninový den. Máma se zlehka opírala v pootevřených dveřích a srdečně vítala nově příchozí hosty. Přišli všichni, nikdo důležitý nezapomněl. Michael zoufale zápolil s uzlem na tkaničce, s poskakující Tamarou, která do něho byla celou tu dobu pevně zavěšena. Z dálky jsem se opájel Gustavovým milým úsměvem a měl jsem neovladatelnou touhu, schovat se do jeho přátelské náruče … a plakat. Smím Ti to vůbec někdy říct? Georg ho, jako obvykle, pošťuchoval a škádlil, tihle dva si neustále dokazovali, kdo z nich má víc síly a obratnosti. A přitom bylo pravdou, že nejvíc, čeho se od nich dostávalo druhým, byla prachobyčejná něha. Konečně jsem se zbavil bolavého pocitu v žaludku, … znovu jsem byl mezi těmi, kteří mě mají rádi. Nechtělo se mi nikam odjíždět, nechtěl jsem své malé městečko, s hrstkou přátel, vyměnit za hysterické davy falešných přisluhovačů .., tak proč? Pro něj! A pro nic!
„Tak honem, vy dva oslavenci, čeká vás bojový úkol. Kdo jiný by měl rozříznout narozeninový dort?“ Máma nás neopatrně pošťuchovala a do ruky mi vrazila podlouhlý, štíhlý nůž. Bratr se neochotně zvedl z pohovky, kde spolu s Gustavem polohlasně řešil náš blížící se odjezd. Jakoby nic, chytil mou ruku, ve které jsem držel nůž a se smíchem rozkrojil vanilkový dort s patnácti svíčkami. Nemohl vnímat, jak moc se mi třese ruka, nemohl cítit zmateně pulsující krev … ne, nemohl, protože nechtěl. Rodiče se s námi rozloučili a jako každým rokem se vytratili za svými přáteli, chtěli nám nechat trochu svobody, měli pocit, že překáží, ale nebyla to pravda. Nebyla!
Ačkoliv se mi v hlavě rojily ty nejhorší scénáře, večer plynul příjemně a poklidně. Jen Tamara najednou, oproti svému zvyku, být stále veselá a nad věcí, posmutněla. Viděl jsem ten zoufalý pohled, který mapoval nepřítomnou tvář mého bratra, který v tichosti popíjel skleničku za skleničkou domácího červeného vína a jeho jemné hnědé oči nasály odstín rozjívené opilosti. Uměl jsem si představit, kolik nervozity ji stálo rozhodnutí, aby sem dnes přišla. Asi taky zadoufala, že by ten, kterého miluje, mohl projevit trochu citu. Jediné, co mohla zachytit, bylo zvláštní „ahoj“, které tak němě vyznělo do pozdního odpoledne. Stále odmítala pochopit, že její láskyplné snění ztratila s klukem, který není … není schopen. Snažila se to ustát se svým obvyklým stoickým klidem … ale posmutnělá tvář ji prozradila. Spánky mi hořely vztekem, copak to nevidí, je slepý? Snad víc, než sobě samotnému, Tobě jediné bych přál celou věčnost bratrovy opojné lásky … nedokážeš to ani Ty … a ani já. A stejně roztomilé a zvídavé děvče, jako před pěti lety, se svými dlouhými černými copy, čeká a doufá, že se snad stane zázrak …
Nestál o mou společnost, nestál o nikoho. Jaký byl důvod toho, že nikoho ze svých takzvaných přátel, nepozval na dnešní oslavu? Vždycky si vystačil sám, ti druzí byli příliš obyčejní na to, aby jim daroval byť kousek ze své božskosti. A tak tam zadumaně seděl, opilý vínem a nudou … nemohl se dočkat, až odsud konečně vypadneme, tolik se těšil! Ale já jsem připravený nebyl. Třásl jsem se strachy nad tím, že nebudu umět hrát svou svěřenou roli dobyvatele dívčích srdcích … nikdy jsem žádné nedobyl … a ani nechci! Dodneška jsem nebyl sto pochopit slova Davida, našeho manažera, která se mi jedno za druhým vryla do paměti. „Ty jsi přesně typ kluka, kvůli kterému holka ztrácí pojem o realitě, jsi náš tah správným směrem.“ Jediná holka, která mi, kdy věnovala úsměv byla Tamara … a to jen proto, že se podobám jemu. Tak proč? Proč mám být bezduchou šachovou figurkou, proč se neumím vzepřít? Už jen dva dny … ne víc.
Opatrně jsem si na svou poličku v dětském pokoji rovnal jeden dárek za druhým, barevné stužky na ozdobných papírech se na mě skotačivě usmívaly. Nerozbalil jsem ani jediný, tentokrát ne. Proč si je nenechat na horší časy? I v dětských pohádkách to tak je. Popelka má své tři oříšky, které jí pomohou z toho nejhoršího, proč nevěřit, že tyhle úhledně zabalené krabičky, pomohou právě mě? A v koutku duše jsem věděl, že kouzelnou pomoc budu potřebovat … nejednou.
Všichni už dávno odešli, pomalu se blížila půlnoc. Stál jsem kousek před ním, v tom nejhlubším tichu setmělého obýváku a přemýšlel, kam směřuje jeho prázdný tupý výraz. Kdykoliv měl bratr příležitost, nechal se alkoholem odnést někam hodně daleko a já se bál, že tím, že budeme daleko od rodičů, s vlastními penězi, se všechno jen zhorší.
„Bille, měli bychom jít spát, je pozdě, slyšíš?“ Trochu se pohnul na semišové sedačce a pohublé ruce spustil kolem zkrouceného těla. Opatrně jsem jím zacloumal a chytil ho za shrbené rameno.
„Tak pojď, pomůžu Ti, dobře?“ Místo odpovědi mi na tváři přistála jeho rozzlobená dlaň. Ublíženě jsem se držel za narudlou skvrnu a ačkoliv jsem to nechtěl, po tvářích mi stékaly drobné slzy. Bolelo to … posílen tím vším pitím, měl neuvěřitelnou sílu a já tušil, že hlavním hnacím motorem, je vztek na mou osobu.
„Drž už konečně hubu, Ty zmetku!“ Zařval, ale poslední část věty splynula do nesmyslného huhňání. „Kvůli Tobě už nebude nic jako dřív, nic … myslíš si, že se k Tobě můžu chovat normálně, po tom, co jsi mi dneska ráčil vyklopit? Že můžu snít náš sen bez toho, abych pořád nemyslel na to, jak nechutného mám bratra. Kurva! Tome, já Tě nenávidím, nenávidím!!“
Přibývaly nové a nové slzy, ačkoliv mě bratrova facka dávno nebolela … a nechtěly utichnout, ani když jsem ho s vypětím všech sil vláčel do schodů a nechal se otloukat jako fackovací panák. Starostlivě jsem ho položil do peřin a nevnímal, že mi rve vlasy a v sevřených dlaních mu zůstávají dlouhé, zkroucené prameny. A ano, bolelo to … ale mnohem víc mě bolelo vědomí, že už se o něj nikdy nebudu moci starat, že on už o mě nestojí. Nedbal jsem na jeho nadávky, které se řinuly jedna za druhou, jako nemilosrdná kanonáda vojska v přesile a láskyplně jsem ho pohladil po odvrácené tváři. Plakal … na dlaních jsem cítil horké, lepkavé slzy … Bože, jeho slzy!! Křečovitě jsem se k němu schoulil a držel ho v náručí dokud neusnul … přes to, že mi vztekem poškrábal obličej do krve … už víš co je láska?
autor: Gia
betaread: Janule
o bože …….♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥