Gone with the sin 22.

*** Tom ***

… jen další den, nic víc. Znovu jsem se probouzel do neutěšeného, šmouhatého rána, na okno zvolna dopadaly kapky prvního podzimního deště, studený vzduch ovanul moje zpola odhalené tělo, objal mě nehostinný chlad. A možná by jiný kluk, v jiném dětském pokoji a oddechující trochu jiným rytmem, skákal radostí a přemýšlel by, co si za první vydělané drobné v budoucnu pořídí, ale tenhle Tom, tenhle blázen, málem plakal úzkostí do krepového povlečení s malými naducanými obláčky. Kolik dní přesně zbývá? Očima jsem bloudil po stěně pokoje a hledal nástěnný kalendář se psy, kde si bratr úpěnlivě, razícím červeným fixem, zakroužkoval blížící se datum odjezdu. Pevně jsem semkl víčka, chtěl jsem vymazat z paměti to kostrbaté kolečko, které nekompromisně vyřklo můj smutný ortel … zítra … Na světě je šest miliard lidí a koho zajímá jeden život … jeden hloupý sen?

Bratr zmateně pobíhal po pokoji, pryč byla včerejší nevrlost, svým počínáním mi připomínal pilného mravenečka, div se nestrhal. Všude byly poházeny jeho nejhezčí věci, s neskrývaným potěšením k nim přičichával, hladil je a laskal, s tou největší péčí je ukládal do cestovní tašky. Posadil jsem se s peřinou zchumlanou pod bradou a mlčky pohledem pochodoval po jeho rozvášněné tváři. V jedné ruce třímal žluté triko s nápisem a v té druhé to nové, které rozbalil teprve včera odpoledne, stále se na jeho lemu pohupovala barevná visačka z obchodního domu. Nad něčím usilovně přemýšlel, nakonec se s nešťastným obličejíkem obrátil na mne.

„Co myslíš? Které by bylo to pravé na náš první, rádiový rozhovor?“

Asi trochu přihlouple jsem pokrčil povadlými rameny, i když jsem se snažil, neviděl jsem v těch dvou kouscích oděvu sebemenší rozdíl … v tomhle jsem se nikdy nevyznal, jsou přece o tolik důležitější věci, třeba to, jak se budeš chovat bráško, jestli se usměješ a nepřítomně pohodíš dlouhou ofinou, protože ti ta mrcha neposlušná zase sklouzla do očí. A všichni Ti padnou k nohám. A víš, kdo se bude za těmi všemi krčit tam úplně nejdál? …

„Víš co? Počkej já si nejdřív oblíknu tohle, pak tohle a řekneš, které vypadá lépe, ano?“ Kývnul jsem a pozoroval, jak se mu klepou ruce potěšením, tak si liboval v tom, když od někoho slyšel, jak moc mu to sluší … stále stejný. Útlounká záda se v mžiku otočila a obratné štíhlé prsty ze sebe strhly vytahané triko na spaní. Povolená guma od kalhot pyžama smyslně obepínala jeho subtilní boky, linie páteře, bělejší než právě napadaný sníh, mě pálila v užaslých očích.

„P..prosím, mohl by ses jít převléknout do koupelny?“ Bratrovo rozčepýřené obočí vytvořilo souvislou, udivenou čárku.

„Citlivko … jo, dobře už jdu.“ Směšná strategie od tak inteligentního kluka, jako jsi Ty, Bille! Chceš se přetvařovat, hrát si dál na spokojená dvojčata Kaulitzova, prostě se nic neděje? Věř mi, rád bych Ti vzdoroval, ale i já jsem jenom člověk, mám své meze a mantinely. Víš co bych měl udělat? Odstěhovat se někam do lesa, daleko od Tebe a od nepotřebných lidí … a až se jí jednou zasteskne a přijde se na mě podívat, natřu to té ušpiněné sudičce, jak se bude odřená a bez bot, prodírat lesním porostem! Budu umírat smíchy, nad těmi špínou pokroucenými vlasy … a Tobě to vrátím, jednou ano …

Dveře koupelny se rázně rozletěly na stranu a Ty jsi sebevědomě vplul doprostřed místnosti. Pozoroval jsem to ladné vlnění boků a ty dlaně, odvážně vložené v bok. Tak, jako bezduchá, trochu posmutnělá modelka, jsi se promenádoval po pokoji, Tvá ryze ženská gesta mě uváděla v úžas a znechucení … tohle nejsi Ty.

„Tak? Co myslíš?“ Trochu falešně jsem si se zájmem prohlížel žlutě zářící hrůzu, která mu ani trochu neslušela, navíc se mu rozmazala nepříliš dobře udělaná linka. Proč se sakra nedržíš svého vrozeného pohlaví?

„Tohle se mi nelíbí, myslím, že ta červená bude lepší.“ Naštvaně si dupnul pravou nohou, kolem které vlálo téměř dětské, páskované pyžamo. Na polovic dítě … a na půl? …

„Jo, jo, máš pravdu, tohle všechno je nemožný, já jsem nemožný! Sakra už se na sebe nemůžu asi podívat do zrcadla bez toho, abych si obličej neroznípal do krve, nic není tak, jak má být!“

Nesouhlasným gestem jsem se ho snažil umlčet, ale stejně za sebou nasupeně připráskl, jako by s brekotem vrzající dveře. Nechápal jsem jeho výčitky na svou vlastní osobu, pořád se den za dnem honil za svou vlastní dokonalostí a pozapomněl při tom na jedno staré pořekadlo … totiž, že vůbec nikdo není dokonalý. Druhou, trochu okázalejší variantu jsem mu blahosklonně schválil jen proto, abych si mohl na chvíli oddychnout od tak povrchní věci, jako je lidská krása, ladné křivky a dokonalý účes, násobený úchvatně lesklými vlasy.

Unaveně jsem zatáhl nažloutlé závěsy v kuchyni, pořád jsem tátu napomínal, aby si svou kuřáckou vášeň odpustil alespoň v domě, ale co na tom, neposlouchal. Studenýma nohama jsem si přišlapoval konce kalhot od flanelového pyžama, lepily se mi na ně všelijaké drobky ze včerejší oslavy, někdo by je mohl vysát. Najednou řeším i tyhle zanedbatelné drobnosti, které mi ještě před pár dny vůbec nepřipadaly důležité, ale teď … jako by na nich závisel zdárný chod celého světa.

Mléko na plotně začalo nepříjemně syčet a prskat z malého kastrůlku všude na umaštěnou plotnu. Nechtělo se mi myslet na dnešní rozlučkové setkání se všemi těmi, které mám rád, nechtěl jsem myslet na to, že i kdyby to byl týden, budu to vnímat jako nekonečný rok. Ze zamyšlení mě vytrhlo rázné zazvonění domovního telefonu a já se pro něj natáhl s hrníčkem kakaa u našpulených rtů. „Prosím?“ V pozadí telefonátu jsem slyšel dunivou hudbu a smějícího se Georga, bylo mi jasné, že ti dva výtržníci zase celou noc divoce propařili. „Gustave?“ Trochu se mu zalknul hlas, tak důležité bylo to, co mi chtěl říct. „Prosím Tomí, slib, že dneska přijdeš? Prosím! Musíme se ještě všichni sejít pohromadě, přece mi to nechceš pokazit.“

autor: Gia
betaread: Janule