** Gustav **
Chladem prokřehlé dlaně jsem se snažil alespoň napolovic symbolicky vtěsnat do úzkých kapsiček na bocích mých kalhot, nijak to ale nenapomáhalo faktu, že jsem z klubu vyběhl tak, jak jsem byl, totiž v lehounkém bavlněném tričku. Po pár metrech jsem se přikrčil pod mihotavým světlem jediné, z části funkční, pouliční lampy, nutně jsem si potřeboval zapálit cigaretu. Doslova jsem vzteky vrzal zuby, když jsem nešikovnými navlhlými prsty zlomil i poslední zápalku a prázdnou krabičku skopl mezi jednu štěrbinu kanálu, z kterého se valil hustý dým. Mezi koutky jsem si chvíli převaloval nezapálenou cigaretu, voněla a v puse se mi nekontrolovatelně sbíhaly sliny. Po chvíli jsem jí přece jen, spolu se smutným pohledem, odplivl na trávu a zvolil trochu ostřejší tempo, začínalo nepříjemně mrholit, déšť s každým krokem houstl. S unaveným krkem, napnutým jako struna, jsem neustále vyhlížel olivový, trochu oprýskaný plot, poslední metry už jsem běžel.
Konečně jsem se ocitl před malým, rodinným domem, který patřil Tomovým rodičům, ale znenadání mě přešla zima i původní úmysl, zahrnout Toma přívalem oprávněných výčitek. Místo toho jsem pod setmělou řadou oken nervózně přešlápl tam a zase zpátky. Možná bych se mezi ně plést neměl, jsou to přece bratři. Po sebehorší hádce si nakonec kajícně padnou kolem ramen a tím zlým budu jedině já, kdo jiný? Uvědomoval jsem si, že zasahuji do cizího soukromí, ale pokud jsou už teď, na začátku toho všeho šílenství, uvnitř kapely problémy, jak by to mezi námi vypadalo za měsíc, za rok? Zhluboka jsem se nadechl chladného, deštěm vonícího vzduchu a energicky jsem zmáčkl malý domovní zvonek na dveřích. Jako na povel se rozehrála infantilní přihlouplá melodie, která mě zlobila už od dětství, trpělivě jsem vyčkával s očima prohozenýma v sloup a čekání jsem si okořenil několika dobře mířenými nadávkami. Konečně se v pootevřených dveřích objevil rozespalý Tom. Beze slova mě pozval dál a já si nemohl nevšimnout, že má tvář zčervenalou a ulepenou, dovolím si hádat, … od pláče.
Myslím, že jsem Tomovu situaci odhadl na míru přesně. Jeho, téměř dívčí duše, byla příliš naivní a dětská, aby mohla vzdorovat, nebo snad pochopit, jak složitého tvora mu příroda přidělila na místo bratra. Své promočené tenisky, ze kterých v pravidelných intervalech odkapávaly čúrky špinavé vody, jsem odsunul až do úplného rohu botníku. V navlhlých ponožkách jsem docupital do setmělého obývacího pokoje a chvíli mlčky pozoroval Toma, jak neohrabaně zápolí s přehozem na pohovku, která se mu pokaždé shrnovala na té, či druhé, straně. „Vyser se na to.“ Vyklouzlo mi z úst trochu přisprostlé, ale upřímné doporučení, které si Tom vzal po dalším marném pokusu s povděkem k srdci. Trochu trucovitě se vztekle rozpřáhl a potahem mrštil do rohu místnosti, div mu od nosu nestoupala pára z beznaděje.
Musel jsem si přiznat, že mě udivily jeho hrubé způsoby, Tom byl zkrátka človíček, který se životem protloukal bez klení, vzteku a hrubých gest. Ovládat se však uměl dokonale, připadalo mi, jako by na další místo režisér nařídil vynucený střih a on se na mě opět obrátil s klidem, sobě vlastním.
„Já .. omlouvám se Ti Gustave. Opravdu se dnes necítím ve své kůži, všechno se mi nějak hroutí pod rukama. Prosím Tě, posaď se tady, udělej si pohodlí, hned Ti udělám čaj, ano?“ Rozšafným gestem jsem se rozpřáhl do prostoru před sebou, pro jistotu nadvakrát, aby to i tohle roztomilé přetrhdílo dokázalo vstřebat a pochopit.
„Čaj vynecháme, ano? Teď vyběhni těch pár schodů nahoru, hoď na sebe nějaký ucházející kousek, ať neděláš tomu náfukovi ostudu a jdeme oslavovat, žádný truchlící dýchánek nad šálkem hnusného lipového čaje se nekoná, ne dneska večer.“
Tom se na mě s viditelnou námahou vynuceně usmál, ale po chvilce se vedle mě zhroutil na měkkou pohovku. Ztěžklou ztrápenou hlavu si opřel o mé klidně čekající rameno.
„Promokl jsi.“ Och Bože, jak jsi všímavý! V duchu jsem se uchichtl nad jeho bystrozrakem, ale zároveň jsem i přes promočené triko ucítil, že mi ho Tom zkrápí pořádnou sprškou hořkosladkých slz, stékaly až k volně spuštěnému zápěstí. Nevěděl jsem proč, žaludek se mi nepříjemně zhoupl, někde tam hluboko uvnitř se znovu ozval ten nezvladatelný ochranářský komplex, který jsem pociťoval pokaždé, když se Tom trápil.
Opatrně jsem pohnul ztuhlou dlaní a pohladil ho po zčechraných vlasech, pod nečekaným dotykem se namísto odpovědi jen lehce zachvěl. Prsty jsem opatrně sjel na opuchlou tvář, Tom, jako by roztál pod nátlakem přátelských emocí, bez jediného slova se mi rezignovaně schoulil do náruče. Přátelských? A co to podivné chvění v žaludku Gustave? Nechápu to! Nechápu. „Gustí?“ Zaškemral Tom plačtivě a téměř se mi do náruče vtěsnal celý, zdál se být až dětsky útlý. Hele Gustave, došlo Ti někdy, jak máš tlustý stehna? Pane Bože, nad čím to tady přemejším? Jsem vůbec normální? Tyhle problémy snad mají jen holky, nebo ne? „Hm?“ Odtušil jsem tiše a přivřel rozkoší oči. P..počkej jak jako rozkoší, jseš blbej Schäfere? „Vždycky jsme k sobě měli tak nějak blízko a v téhle chvíli jsi pro mě jediným pevným bodem v tom všem zmatku … stalo se toho tolik.“ Hlas se mu nepřirozeně zlomil a já trpělivě čekal, až nabere nových sil. V koutku duše jsem se modlil, abych se třeba nemýlil a on si opravdu všiml mé, tak pracně skrývané náklonnosti.
“ … tohle se mi říká hrozně těžce, jako bych tomu sám nechtěl uvěřit, slib mi, že mě neodsoudíš, že mi poskytneš šanci Ti to vysvětlit, Ty to pochopíš, že ano?“ Upřel na mne pohled, který byl směsicí té nejjemnější čokolády, okořeněné slzami a sváděl přímo k zešílení. „Tome, pamatuješ co jsme si slíbili, když jsme spolu poprvé zkoušeli tu hroznou písničku Tvýho bráchy?“ Tom se na chvíli zamyslel, jakoby pátral hluboko v minulosti a tichounce šeptl. “ … že tu budeme jeden pro druhého, ať se děje cokoliv … Gustave? Já miluji svého bratra.“
Znovu ten bolavý pláč, který se mi zarýval hluboko pod kůži, zdálo se, že každou chvíli omdlí vyčerpáním. A možná se ode mě očekávalo, že budu nechápavě třeštit oči, padat do mdlob a nechápat, jenže na místo toho jsem cítil jen jakési prázdno, smutek, že tohle dokonalé stvoření nikdy nevezme na vědomí někoho tak tuctového, jako jsem já. „Hm … Ty mi na to nic neřekneš? Já nevím, cokoliv … třeba, že jsem odpornej, nemorální a že se Ti hnusím.“ S povzdechem jsem přejel přes kostnatou křivku zkřivených zad, přece mu teď nebudu lhát. „Tomí? Nemůžu se zlobit na někoho, kdo je mi tak blízko, jako Ty. Jsi můj vymodlenej mladší bráška, moje zlatíčko, tak se netrap, jsem tu pro Tebe a vždycky budu, ano?“ Opřel jsem si hlavu o nadskakující uzlíček pocuchaných nervů a divokých emocí a odevzdaně jsem jej líbal do vlasů. Tak a jsi v tom, až po uši, blázne.
autor: Gia
betaread: Janule
