** Tom **
Nerozhodně jsem se prohlížel ve velkém zrcadle, které bylo zasazeno v ubohoučkém pokřiveném rámu, jediná mámina vzpomínka na babičku, dávno ji odfouknul vítr někam hodně daleko. Nechtěl jsem zneužívat a plýtvat Gustavovou ochotou a snahou, přesto jsem nešťastnou a unavenou hlavu sklopil ještě o jeden stupínek níž, hlouběji mezi pokřivená ramena.
„Gustave prosím, nezlob se na mě. Uvědomuji si, že nás od odchodu zdržuji už dobrou půlhodinu, ale koukni na mě, copak s tímhle obličejem můžu někoho zaujmout? Okouzlit? Natož pak někoho, kdo má natolik vytříbený vkus, jako můj bratr.“
Cítil jsem se trapně. Zkrátka dětinský ufňukánek Tom, který si vynucuje jediné, a to, aby ho někdo soucitně politoval … viděl jak trpí. Všiml jsem si Gustava, jak se zhluboka nadechuje, zdálo se, že v sobě zřejmě, ne zrovna úspěšně, přemáhá chuť, vytřít se mnou podlahu. Všechno tohle oblečení mi totiž, za mé malé spolupráce, vybral právě on, s klučičí nemotorností mi upravil vlasy a vybral ten nejpříjemnější parfém. A jeho konečný názor byl samozřejmě zcela opačný, než ten můj, ale stále jsem ho nechtěl poslouchat a uvěřit.
Opatrně a téměř neslyšně ke mně přešel dvěma dlouhými rychlými kroky a zastavil se až těsně za mnou, bradu si opřel o mé rameno a já v odrazu zrcadla pozoroval jeho zvídavé oči, které klidně klouzaly po mém nedokonalém těle. Na krku jsem cítil jeho pravidelný horký dech, který voněl po hořkých mandlích a červeném vínu. Nervózně jsem se kolem sebe ošil, ale Gustav mě opatrně chytil za ruce a své prsty propletl s těmi mými … a zapadaly do sebe dokonale. Něco ve mně vzplálo a doslova slyšitelně vystrašeně uskočilo stranou. Zdá se mi to, a nebo si mou přítomnost Gustav užívá? Při představě, že tak, jako Michaela, ztratím i milovaného Gustava, se mi před očima tvořily bláznivě barevné mžitky. Jen tohle prosím ne!!
„Koukni se Tome, musíš se zkrátka naučit pracovat s tím, co máš k dispozici a já si troufám tvrdit, že se na Tobě najde nejedna věc, která druhé nenechá chladnými a nakonec si jí všimne i Bill. Není hloupý, možná jen trochu zabedněný.“ Skvělé, nejen, že nejsem schopen ukočírovat svou sexuální orientaci správným směrem, navíc začínám být paranoidní!! Nebo snad úspěšně přebírám styl a chování svého bratra? Sakra Tome, co sis vůbec myslel? To, že se do Tebe zakoukal Michael ještě neznamená, že Ti k nohám padne každý, homosexuálně orientovaný, kamarád. A navíc, Gustav je jistojistě na holky! A proč nad tím vůbec uvažuji a přehrabuji se v hloupostech? Záleží snad na tom? Své stále pochybovačně poletující, strachem rozšířené zornice, jsem oddaně upřel na zřejmě nového anděla strážného. Abdikoval snad bratr ze své funkce proti mé vůli? Gustavovy silné, teplé prsty, příjemně hřály, po dlouhé době jsem měl pocit naprostého bezpečí a důvěry, mohl bych se mu tu vyzpovídat doslova z každého svého hříchu a klopýtnutí, s nosem zabořeným do navlhlého trička. Netoužil jsem po přímé odpovědi, spíše jsem před ní strachem uhýbal, ale věděl jsem, že bude upřímný a nevyřčená otázka mě nepříjemně škrábala ve vysušeném hrdle. Opatrně jsem povolil stisk jedné dlaně, druhou jsem však nechal klidně odpočívat v Té jeho, volně spuštěné podél těla. „A řekni, co je na mě vlastně hezkého?“
** Gustav **
Tušil jsem, že se mě ptá jen proto, že pocítil stejnou důvěru jako já, že je mu stejně dobře a má stejně uvolněnou náladu. Ale opravdu chtěl slyšet, co se mi právě honí hlavou? Musel jsem se usmát představě, s jakou vervou by se o tuhle novinku praly městské noviny, možná i dívčí časopisy. Slibně odstartovanou kariéru mladičké německé kapely, hyzdí pochybný milostný trojúhelník v jejím středu. Děvčata, máte smůlu! Suše jsem zakašlal, abych alespoň na malý okamžik pozdržel svou odpověď, na kterou shovívavě vyčkával pár hnědých očí. No tak Gustave, už od školky jsi byl schopný diplomat, snaž se trošku!
„Mám pocit, že to pravé ořechové, co Ti právě teď chybí, je dostatečné sebevědomí.“ Snažil jsem se své pocity odložit stranou, odhodlaný netřást se a pokusit se dýchat, jsem ho chytil za špičatý koneček brady. „Koukni na sebe! Vždyť jsi hezký milý kluk, s docela ucházející postavou, tak se pořád tak dramaticky netrap!“ Hm, tak tomuhle se říká přátelská upřímnost? Proč mu otevřeně nepřiznáš, že tady mlčky šílíš a uvnitř křičíš blahem, při pohledu na jeho nekonečně dlouhé a štíhlé prsty? … srabe!! Tom se šikovně protáhl zpátky k pohovce a popadl bílý naducaný polštářek s károvaným vzorem. V nestřežené chvilce mi uštědřil rádoby bolestivou ránu do ramene a propukl v hlasitý smích, znělo mi to, jako osvobozující rajská hudba, konečně! „Všiváku! Já Ti dám ucházející postavu! No dobře, možná jsem vychrtlej, jako špatně živej barzoj, ale za to já přece nemůžu!“ Jednotlivá slůvka splývala, stále se smál a očividně ho to zmáhalo. Postavil se kousek ode mě a heroicky vypnul hruď. „Hm, pár kilíček přiberu a je ze mě Stalone!“ To už jsem si nedokázal zachovat vážnou tvář a dobrou minutu jsme se ohýbali v pase s takovou vervou, jako by nám někdo právě dovyprávěl vtip roku.
** Bill **
Vůbec jsem se necítil dobře. Z jednoho ucha do druhého, mi bolestivě přecházelo nesouvislé šumění, to bylo jediné, co jsem dokázal vnímat z Georgova květnatého monologu. Bylo to jako pokaždé. Zamindrákovaný puberťák si stále dokola stěžuje na nedostatek příležitostí k tomu, aby se s někým seznámil, já zatím jasně viděl touhu, někoho v co nejkratší době úspěšně přefiknout. Nemám rád negativně smýšlející lidi, berou mi veškerou mou energii a sílu k dalšímu kroku kupředu. „Myslím, že zítřkem se všechno změní a pokud si to Ty nebudeš vysloveně přát, dveře Tvého hotelového pokoje se pod náporem chtivých obdivovatelek netrhnou.“ Oh ano, jsem tak nesnesitelně ješitný a sobecký, ale vím, že mám pravdu, v každém mém slovu. Georg se pokusil něco namítnout, snažil jsem se zaostřit jeho líně se pohybující rty, ale nešlo to. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl, chtělo se mi zvracet, instinktivně jsem si volnou dlaní přikryl pusu, měl jsem pocit, že tohle zkrátka nezvládnu. No ano, tenhle bar měl oproti jiným, jednu neuvěřitelnou výhodu a to totiž velmi „přejícného“ barmana, který nám nejenže ochotně nalil bez větších prodlev jakýkoliv alkohol, daly se u něj sehnat i trochu tvrdší věci a já jeho velkorysosti rád využíval. Jen dneska mi diskotékové kolečko zábavy nesedlo zrovna ideálně a měl jsem potíž jej udržet v rozhozeném žaludku. „Ty mě chápeš, viď, že ano, Bille? Prostě hezkou milou a chytrou holku, která mě bude brát takového, jaký jsem, bez zbytečných předsudků. … brácho jsi v pohodě?“ Ulevilo se mi a já se začal nekontrolovatelně hloupě usmívat na barevné trpaslíky, kteří tančili kankán kolem Georgovy hlavy. Vypadal ještě přitroubleji, než bylo obvyklé.
autor: Gia
betaread: Janule
