** Bill **
Pořád se mi trošku točila hlava, najednou byla pryč veškerá podzimní deprese a únava ze všech těch náročných dní. Měl jsem energie na rozdávání, byl jsem ochoten jít a utancovat se k smrti. S doširoka otevřenýma očima jsem pomalu klouzal po poloprázdném tanečním parketu a snažil se najít někoho, koho by nebylo obtížné přemluvit k malému povyražení. Můj roztěkaný, trochu divoký pohled, zabloudil až k Tamaře, která seděla v jednom z prázdných boxů, hlavu lehce nakloněnou do strany. Nevím, co přesně způsobilo tuhle radikální změnu, jestli za to mohly moje otupené smysly a nebo jestli jsem se už opravdu definitivně zbláznil. V hlavě mi neodbytně hlodal červík neposeda, do nastraženého ucha mi tiše špitl, že ta malá, bezvýznamná šmejdka vlastně nevypadá zase tak hrozně .. proč toho nevyužít? Pravda je sice taková, že sebekrásnější holka nenahradí kouzlo útlého chlapeckého těla, ale tak vezměme to jako z nouze ctnost. Využil jsem toho, že si Michael konečně přestal hrát na hlídajícího dobrmana s železným řemenem kolem krku a nasupeně odpochodoval směr domov, s ublíženým výrazem v posmutnělém obličejíku … no ano, Tom Ti nepřišel, viď? Jen si trp!
Malou chviličku jsem se nepatrně soustředil a vykouzlil na obličeji úsměv alá pan Dokonalý. Poklidnou, téměř výstavní chůzí, soustředící se na každé prohnutí kyčlí, jsem se k ní opatrně přiblížil, úhledný pravidelný oblouček dokonale nalíčených řas se nepatrně zachvěl, snad aby odehnala viditelné rozpaky. Visela na mě každou nitkou své osobnosti, doslova to z ní táhlo na sto honů, to jak se pachtí po tom, abych si jí všiml, to jak mě miluje. Ach, bylo to tak průhledné, tolik mě to svádělo, abych si s ní bez závazků pohrál, poškádlil její rozjitřené emoce a odešel. Nepatrně a zcela cíleně jsem si zlehýnka konečkem jazyka obkroužil spodní okoralý ret, oči stále nenasytně vpité do těch jejích, vystrašených k smrti. „Smím prosit?“ Vydechl jsem téměř neslyšně a naklonil se k ní o trochu blíž, abych se pomazlil s docela příjemnou vůní konvalinek. Dokonale předstíraný zájem a prohnaně falešné mírné oči samozřejmě neprohlédla, lesklá tmavě hnědá clona uměla až příliš dobře skrýt mé opravdové pocity. Lehce kývla hlavou a trochu zbrkle přijala mou nataženou paži, dlouhé havraní vlasy, ledabyle rozpuštěné, se jen souhlasně zhouply z útlounkých ramen.
Téměř současně s prvními tóny příšerně přeslazené písničky, ke mně přilnulo její měkké tělo, tiskla se, jako by to byla její poslední možnost, a také byla … Trochu mi překážela její velká prsa, do té nejvášnivější extáze mě holt přiváděly přeci jen jiné křivky. Opatrně jsem jí za ouško zastrčil pramen neustále překážejících vlasů, na dotek tvrdých a nepoddajných. Její blízkost mě trochu rozladila, takhle zblízka ztrácela veškerý svůj půvab, nepřipadala mi už tak hezká, jako před chvílí. Její pleť byla poseta tu a tam černými tečkami, na čele se táhla dlouhá tenounká jizva z dětství, na ten den si pamatuji docela dobře. Její otec jí před jejich malým domem trpělivě učil jezdit na kole a když se s mírnou obavou v obličeji pustil malého dívčího sedátka, dívenka sice ujela pár roztřesených metrů, ale poté se nešikovně skulila na ulici. Zrovna jsem se opodál s bratrem přetahoval o fotbalový míč a mohl se udávit smíchy nad její nešikovností. Jen Tom mi musel pokazit radost a musel jí běžet pomoci na nohy. Tom …
Jemně jsem jí natlačil do jedné z kabinek na pánských záchodech a doufal, že zmatené signály jejích vystrašených očí, nejsou počátkem nezadržitelného úprku. Oddaně ke mně natáhla útlé paže, na kterých se jí objevila husí kůže a snažila se mě políbit do vlasů, znechuceně jsem se od ní odtáhl. Polibky ne, ty jsou pro mě příliš intimní, ty Tobě nedovolím … Naštvaně jsem se ohnal dlaní po barevných mžitcích, které se mi dělaly všude před očima, zase mi bylo zle. Opatrně se mi dlaněmi prohrabovala v krátkých vlasech, tiše jsem trpěl, tohle si vyprošuji! Cítil jsem, že začínám být čím dál tím víc agresivnější a vlastně i vzrušenější, bylo mi momentálně jedno kde a s kým. Hrubě jsem jí zkroutil jednu ruku za záda a volnou rukou nadzvedl lehounkou sukýnku z šifonu. Ukazováčkem jsem dal na stranu titěrné kalhotky tanga a začal zápolit se svým koženým opaskem, vyšisované džíny s rachotem dopadly ke kotníkům.
„B … Bille počkej, víš já si nejsem jistá, jestli tohle je to, co chci … já, já jsem ještě panna.“ V duchu jsem se uchechtl její nekonečné naivitě, zřejmě zatoužila po jemném šveholení, po výlevech nekonečné lásky. S nakrčeným nosem jsem se k ní lehce přivinul.
„Nebude to bolet.“ Neznatelně přikývla a já se bezstarostně začal zaobírat jejím útlým zadečkem. O Tvé panenství nemám zájem, maličká. S touhle variantou zřejmě nepočítala, začala nesnesitelně křičet, ostrými zoubky stiskla mou rozechvělou ruku. Ještě pár rychlých pohybů a budu mít pokoj, …
„Miluji Tě Bille.“ Vydechla bolestivě.
** Tom **
„A Ty myslíš, že bych měl jít dovnitř?“ Věděl jsem, že Gustava znovu vytáčím svou věčnou nerozhodností, jako by mi vůbec nedocházelo, že stojíme uprostřed cesty a skrápějí nás stále nové a nové kapičky prudkého deště. Můj spolutrpitel tentokráte mlčel, jen tiše prohodil oči v sloup. Omluvně jsem se dotkl jeho dlaně, kterou měl pevně vloženou v bok.
„Promiň, už raději opravdu mlčím, jasně, že jdeme dovnitř, přece tady nebudeme stát v tom protivném dešti, to dá rozum.“ Gustav mi opáčil lehkým pokýváním hlavy, který doprovázel milý úsměv a potvrdil mi tak mou nahlas vyslovenou domněnku. Udělal několik kroků vpřed a ruku položil na dřevěnou kliku, z které pomalu odkapávaly malé kapičky vody. Zarazil se uprostřed pohybu a znovu se ke mně otočil s otazníkem v hlase.
„Tak?“ Ačkoliv jsem to opravdu chtěl, nemohl jsem se pohnout, něco tam hluboko uvnitř se nepopsatelně silně třáslo strachy, před dalším odmítnutím, před prohrou. Gustav už docela naštvaně zasípal do ticha okolo nás a se zachmuřeným pohledem mě nekompromisně zatáhl za rukáv modré mikiny. Několik ubohých nitek nesouhlasně zapraskalo.
„Jde se!“ Zavelel na oko přísným hlasem.
Uslzené oči párkrát udiveně zamrkaly do hustého štiplavého kouře z cigaret, chvíli trvalo, než jsem mu úplně přivykl. Snad téměř ve stejnou chvíli jsme si s Gustavem všimli Georga, kterému už za krkem seděla nemalá opice a on důvěrně debatoval s upatlaným půllitrem před sebou. Posadili jsme se hned vedle něj a Gustav se na něj povzbudivě usmál, tyhle jeho zvláštní stavy bezvýznamnosti už dávno znal a já ho tiše obdivoval, za tu neuhasínající energii, stále se někomu rozdávat bez jediného slůvka výčitky.
„To bude dobrý, netrap se zbytečně. Žádná ženská Ti za tohle nestojí, leda máma. To je jediná ženská, která Ti nepodrazí nohy. A sám uvidíš, že až budeme alespoň trochu slavní, ještě se o Tebe rády poperou!“ Zdálo se, že uhodil kladívkem přesně na hlavičku. Georg si rezignovaně podepřel padající bradu.
„Jo, Ty máš vždycky pravdu! Jsou to pitomý nány. Nejlepší by pro mě bylo, kdybych se dal na kluky, měl bych klídek, no ne snad?“
Gustav překvapeně zamrkal vykulenýma očima, střetl se se mnou v tichém všeříkajícím úšklebku. Jako by nás snad už nebylo dost!
Dál už jsem jejich nepříliš zajímavou rozmluvu nevnímal, měl jsem jiné starosti. Roztoužené oči nedočkavě klouzaly tam a zase zpátky, odhodlané splynout s jeho pohledem, kochat se vytouženým milovaným obrazem. Dnes poprvé, a to jen díky Gustavovi, jsem se cítil až nepozemsky silný, odhodlaný znovu vydechnout ty dvě kouzelná slůvka něhy. Myšlenka se mi zastavila někde v půli, snad jsem se ani nestačil nadechnout. Trochu sklené oči pozorovaly jeho vrávoravý krok, jindy pečlivě upravené pramínky ofiny, trčely na všechny strany. Ve spáncích mi nekontrolovatelně pulsovala rozbouřená krev, dlaně se mi třásly jako splašené, měl jsem pocit, že podléhajíc jeho jemnému kouzlu, nemám asi sebemenší šanci ovládnout své vlastní chování. Jako by ani nezáleželo na mém vlastním rozhodnutí, na mé vůli. Párkrát se rozhlédl kolem dokola a pokynul své společnici pro dnešní den, že může vyjít. Tak to bylo pokaždé. Unavené oči byly zvláštně suché, až jsem měl pocit, že se mi do nich, s každým mrknutím, vydře tenká rýha. … Tamara …!? Snažil jsem se nadechnout, ale jediné, čeho jsem dosáhl, bylo nehezké zasípání. Snažila se pozapínat těch pár knoflíčků lehounké blůzičky, které si nestihla upravit. Proč? Proč Ty?
Znovu jsem za víčky ucítil pálit ty zpropadené slzy slabosti. Proč se jednoduše neumím povznést a zapomenout? Nech si TU svou hloupou lásku pro jiného! Ruším své dosavadní plány … už si zvykám, že Tě nemám. Dochází mi kyslík, víš? A Tobě, Tamaro, jsem slíbil, že Ti to budu přát od srdce a opravdově … tak proč mám před očima jen tu hustou mlhu a v koutku duše se mi významně řehtá vlastní svědomí? A konečně Tě vidím takového, jakým jsi doopravdy … držíš cosi maličkého oblého ve svých jemných dlaních. Směješ se tím nejodpornějším řehotem, je mi z něj zle, zle! A to bezvýznamné nic, které jsi svými pěstěnými nehty rozedral ve dví, je mé stále ještě tlukoucí srdce … krvácí … naposledy.
autor: Gia
betaread: Janule
