** Gustav **
Šli jsme mlčky vedle sebe, chvílemi jsem snad zapomínal pravidelně dýchat, bál jsem se, abych neřekl něco špatně, abych mu neublížil ještě víc. Zdálo se, že téměř nezaregistroval, že jsem ho celý udýchaný na poslední chvíli doběhl, vůbec jsem nechápal co se vlastně děje, až do chvíle, než jsem si všiml Billa a Tamary. Nepřítomně sledoval malý oblý kamínek, který celou tu dobu vytrvale nakopával ušpiněnou špičkou plátěné tenisky. Ani v nejmenším jsem nevěděl, jak se k němu mám chovat, připadalo mi, že se každou chvíli rozpadne na tisíce malých kousků porcelánu a že už se nikomu nepovede jej slepit, dokonce ani jeho bratrovi. Opatrně jsem mu přes ramena přehodil svou černou mikinu a sám jsem zůstal nepříjemnému větru napospas v krátkém triku. Věděl jsem, že se nechvěje zimou, prozradilo ho všudypřítomné popotahování zčervenalým nosem, ale i tak jsem chtěl, aby mu nebyla zima, aby cítil alespoň nějaké teplo.
„Vůbec se mi nechce jít domů, nedokážu to jít a lehnout si jen pár metrů od něho a předstírat spánek, nemůžu.“ Ustaraně jsem přikývl a chytil ho za ruku.
„Tak pojď.“ Chvíli jsem zápolil s namoklým zámkem, po chvíli se mi přeci jen podařilo s mírným vrzotem otevřít masivní dubové dveře, které táta namontoval teprve nedávno. Všiml jsem si, že se Tom lehce vyhoupl na samé špičky trochu mokrých ponožek a musel jsem se chtě nechtě pousmát.
„Nemusíš být zase tak potichu, jsme tu úplně sami, rodinka si vyjela na víkend k babičce, ale hádám, že pravým důvodem je strach ze zítřka a z toho, že by se tu ronily krokodýlí slzy.“ Tom se zhoupnutím došlápl zpátky na paty a lehce se ušklíbl, jako by mi chtěl potvrdit, že on nikomu chybět nebude.
„No tak Tome, dobře, s Billem Ti to nevyšlo, ale řekni popravdě, copak jsi mohl čekat úspěch? Ale mámu vynechej, ta Tě vždycky měla hrozně ráda, nekřivdi jí.“ Po nekonečné době ke mně zvedl uslzený pohled a téměř jsem si v něm mohl přečíst a nahmatat, že je na konci všech sil.
„Já vím, promiň.“ Usykl téměř s bolestí v hlase.
Rozsvítil jsem malou postranní lampičku, po pokoji se jen lehce mihotalo její slabé světlo. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to není špatný nápad, ale nakonec jsem přeci jen zapnul rádio, pomalá hudba tiše šuměla, pozvolna naplňovala celý pokoj. Prohlížel jsem si tu hromádku neštěstí na kraji své postele a srdce mi doslova usedalo bolestí. Seběhl jsem těch pár schodů do kuchyně a do malého kastrůlku přelil více jak litr vlažného mléka, Tom přeci kakao miluje.
** Tom **
Nervózně jsem prsty drtil pečlivě narovnané prostěradlo na Gustavově posteli. Pořád se mi v krátkých intervalech vracely jednotlivé výrazy jeho tváře, každé nepatrné pohnutí prstů, rozcuchaná ofina z jistě divokých radovánek. Znovu se mi sevřel žaludek a já tak tak doběhl do koupelny, která byla prakticky umístěna hned vedle Gustavova pokoje. Zvracení jsem už od útlého dětství z duše nenáviděl, vůbec mi nedokázalo ulevit, jediné čeho jsem dosáhl bylo to, že mi snad bylo ještě hůř. Spláchl jsem, opláchl si zpocený obličej a pohledem zůstal viset na svém odrazu v zrcadle. Jako bych to snad ani nebyl já, skoro až černé kruhy pod očima se táhly přes půl obličeje, téměř sivé barvy. Tak tohle je ta láska?Děkuji už nechci! Vrátil jsem se do pokoje a všiml si, že na psacím stole stojí dva veliké hrnečky vrchovatě naplněné tolik milovanou dobrotou. Gustav stál trochu stranou, viděl jsem na něm rozpaky, musel mě slyšet. „Je Ti dobře? Nemám Ti donést studený obklad nebo třeba Kinedryl?“ Vzápětí se plácl do čela a já se musel usmát jeho starostlivosti. „Kinedryl, já jsem ale blbej, ten se používá při jízdě autem. Víš co? Raději pojď a vypij alespoň tohle, určitě Ti bude lépe … tedy v rámci možností.“
Opatrně jsem si hrníček sálající příjemným horkem přisunul o něco blíž ke rtům, nepřirozeně zcvrklým a okoralým k bolesti.
„Chceš si o tom povídat?“ Navrhnul Gustav téměř neslyšně, přesto pichlavá otázka neunikla mým nastraženým uším.
„Je vůbec o čem? Nevím, co jsem si myslel. Slepě jsem doufal v to, že se změní, že ho jako mávnutím kouzelného proutku změní to, že ho mám rád. Ale může láska změnit člověka, který je tolik zahleděný do sebe sama? Nevím … chtěl bych doufat i nadále, i přesto všechno, co se dnes stalo, ho stále miluji … nejde na to všechno jen tak zapomenout, může udělat cokoliv, stále bude prvním.“ Gustava to zřejmě trochu překvapilo, jinak si neumím vysvětlit to pocintané triko … nejsi sám, kdo to nechápe. Ale nalhávat si nic nechci.
„P .. počkej Tome, přece ho po tom všem ještě nebudeš milovat! Když si vzpomenu kolikrát Tě přede mnou i před Georgem urazil, dělal si srandu z toho jak vypadáš, z Tvého oblečení. Promiň, ale jsi hloupej! Plýtváš láskou k někomu, kdo si jí opravdu nezaslouží. Co řekneš na Tamaru, copak Ti jí není líto? Ona jediná nevěděla, že je to jen hra jako s každou. Ach, jo Tome, vzpamatuj se!“
** Gustav **
Dobře, mohl jsem být o trochu taktnější, uznávám, vyjelo to ze mě téměř automaticky, prostě jen chci, aby byl zase tím kým býval, když jsme si kopali balónem na školním hřišti. Nikdy neuměl hrát, ale oproti jeho bratrovi uměl snášet prohru a smát se vlastním nedostatkům. Bill z nich časem úspěšně udělal svou přednost, Tom do své deprese zapadl až po uši. Mlčel, usmrkaným rukávem si otřel obličej, který opět mapovaly tenounké cestičky slaných stop. Unaveně jsem vydechl a přitočil se k němu, abych ho mohl obejmout … znovu.
„V … vím, že jsem hloupej, ale když si nemůžu pomoct? Možná bych se měl jít léčit, já nevím, připadám si jak závislej na těch nejhnusnějších drogách, to on je mou závislostí. Gustave, prosím, pomož mi dostat se od něj pryč, pryč z těch těžkých okovů.“ Brada mu nepřirozeně drkotala, prosil. A já se zmohl jen na lehké políbení na čelo. Mohu slíbit sám sobě, že se ho budu snažit vyléčit, vší tou láskou co mám uvnitř a která nikdy neukáže pravou tvář, ale třeba pomalu zapomene. A jednou si možná všimne nenápadného človíčka, který ho celou tu dobu upřímně miluje.
** Tom **
Pomalu začínalo svítat, jemné sluneční paprsky si neomylně hledaly cestu mezi noční oblohou. Potichu jsem vklouzl do pokoje, který si spokojeně hověl v té nejtmavší černi. Zoufale jsem vykřikl úlekem, instinktivně jsem se ostrými zuby zakousl do subtilní dlaně, která mi pohotově zakryla pootevřená ústa.
„Kdepak jsi byl, užíval sis?“ Napjatým tělem v mžiku projela ostrá vlna úlevy, bezpečně jsem rozpoznal bratrův rozzlobený hlas. Z jeho přiškrceného podtónu jsem si mohl domyslet, že je buďto opilý nebo zase spolykal něco, čím by zahnal svůj neviditelný splín. Jedině tehdy býval takhle nepříčetně agresivní k sobě samému i ke mně. Snažil jsem se po něm ohnat, ale šikovně mi zkroutil obě ruce za záda tak, abych se nezmohl na žádný větší odpor vůči jeho tělu, které se k tomu mému naléhavě přitisklo. Jeho horký přerývavý dech ovanul mou neviditelnou husí kůži na napjatém krku, tep se mi zvyšoval úměrně tomu, jak blízko byl můj bratr. Přes veškerou mou snahu, vtěsnat si do hlavy bolestivé sevření a uštěpačný tón, jsem pocítil neuhasínající vášeň, stále je… tak dokonalý.
„Na něco jsem se Tě ptal, děvko, s kým jsi byl?!“ Se vzteklým výkřikem si mě natočil tak, aby mi viděl do uslzených očí, aby se snad mohl kochat mým šíleným zoufalstvím. Zřejmě ho ten pohled rozdováděl, možná pohoršil, přibývaly nové a nové rány, u nosu jsem zřetelně ucítil malý pramínek krve.
„Prosím Tě Bille, tohle nejsi Ty, podívej se na sebe a vzpamatuj se, no tak, bráško!“ Neustále se mnou cloumal z jedné strany na druhou, facky už jsem přestával vnímat, připadalo mi, že jeho štíhlounká konstrukce má až nadpřirozenou sílu, neuvěřitelnou. Konečně se mi podařilo uvolnit z jeho ocelového sevření jednu dlaň, na rozbolavělém zápěstí okamžitě naskákaly malinkaté modřiny. S námahou jsem jej chytil za špičku brady tak, aby se na mě prostě musel podívat.
„Proč mi tak moc ubližuješ, tolik Tě miluji, neznáš smilování?“ Nepřirozeně se mi zlomil hlas, místo úpěnlivé prosby, zbylo jen zoufalé skřehotání. Tolik chladu v jeho nekonečně hnědém pevném pohledu. Byl jsem si jist, že kdybychom nestáli v pokoji, znechucením by si nade mnou odplivl.
„Chudinko moje malá, nepřipadáš si přeci jenom trochu úchylnej? Ale na druhou stranu, bylo by možná fajn se s Tebou jen tak pomazlit v postýlce, tolik se mi podobáš, ale dokonalý je z nás jen jeden. Ty jsi holt taková děvka pro všechno, viď?“ Násilím si mě přitáhl blíž a zuřivě mi v polibku skousl slané rty, okamžitě jsem ucítil nezaměnitelný pach krve.
autor: Gia
betaread: Janule
