Gone with the sin 3.

S táhlým, unaveným povzdechem jsem se s bolestí, která nepříjemně vystřelovala do krční páteře přesunul na malém kousku, který na zadních sedadlech pozbyl mezi mnou a bratrem. Přesto, že jsem si na doraz pootevřel okénko našeho starého, nespolehlivého auta cítil jsem jak se mi pomalu, ale jistě černé, přiléhavé triko víc a víc lepí na zpocené tělo. Na obličej jsem se sáhnout neodvážil, bylo by tady riziko, že líčení, které mi zabralo potažmo celé odpoledne přijde nazmar. Přesto jsem ho v pravidelných, krátkých intervalech kontroloval v malém, příručním zrcátku a nevšímal si bratrových posměvavých úšklebků. „Necítil by ses lépe bez toho všeho? V takovém teple, opravdu … divím se Ti.“ Máma si za volantem stále vesele přizvukovala s jemným a pronikavým hlasem Elvise Presleyho, kterého milovala už od dětství a kamkoliv jsme se s naší „rachotinou“ hnuli museli jsme snášet její smyslné pohupování boky. Gordon jí nadšeně doprovázel poklepáváním konečků prstů o hnědou palubní desku a ve mně to začínalo vřít. Nic není, tak jak má být, navíc ta zatracená, nekvalitní tužka na oči! Cítil jsem jak se mi drolí přímo do oka a to začínalo nekompromisně červenat a slzet. Přesto jsem se nasupeně naklonil co nejblíž k bratrovi a chytil ho za špičatou, vzdorovitě vystrčenou bradu.
„Neříkej, že sis pro tentokrát doma zapomněl svoji jedinou přítelkyni – knížku. Kdybych věděl, jak mě budeš celých dvěstěpadesát kilometrů otravovat svými komentáři, sám bych Ti ji ochotně přibalil do tašky.“ Chtěl jsem pokračovat ve své rozverné kanonádě, která se mi jako vždy dařila na jedničku a já cítil, že jsem bratra konečně usadil a zdeptal natolik, že si už nedovolí kritizovat cokoliv, co se týká mé osoby. K mému údivu se drobný výběžek brady, který stále s poklidem odpočíval v mé dlani začal nepřirozeně třást a já si všiml bratrových zvláštně zastřených, skelných očí. To nemyslí vážně! Na mámu možná kdysi jeho fňukání nějaký ten účinek mělo, ale u mě s tímhle divadélkem nepochodí chlapeček. S téměř hmatatelným opovržením jsem ho pustil a neodpustil si vše říkající poklepání na čelo. Tom si rukávem otřel ulepený, zčervenalý obličej, na kterém mu díky pláči pomaličku začaly vyskakovat pupínky z podráždění. Překvapeně jsem poskočil o dobrých dvacet centimetrů dozadu a parádně se uhodil do temene hlavy. Bratr totiž přímo hystericky svíral v dlaních mou pravou ruku a nemilosrdně ji drtil s pohledem upřeným kamsi daleko za mne. „Tohle nejsi Ty. Ani v jediném Tvém pohybu či slovu nepoznávám svého bratra! Copak to nevidíš?“ Zběsile zakřičel a znovu jsem pozoroval drobounké, lesklé slzy, které se mu řinuly jedna za druhou po tváři. Matka konečně zaregistrovala, že se na zadním sedadle děje něco podezřelého a zajela na kraj silnice. Ztlumila ohlušující hudbu, z které mi doslova zaléhalo v uších a bolela mě celá hlava. „Děje se něco?“ Než stačila obrátit hlavu dozadu vyběhl Tom z auta, ani za sebou nepřibouchl … všiml jsem si, že zakopl, ale dál už jsem jej ztratil z dohledu. Máma starostivě spráskla ruce a rozhořčeně drcla do nechápavě hledícího Gordona. „Říkala jsem Ti, že mu při dlouhé jízdě autem nebývá dobře. Chudinka, doufám, že to není nic vážného. Prosím Bille, běž se za ním podívat. Přede mnou by se v téhle choulostivé situaci zřejmě cítil trapně.“ Rezolutně jsem se zavrtal do měkké sedačky s károvaným vzorkem. „Ani mně nehne! Jak mu mám asi pomoct při zvracení? Držet mu vlasy nebo co?“ Máma po mě mrskla nesmlouvavým pohledem, který mi nedával na výběr. „Bille, to nebyla žádost!“ S hranou námahou jsem se vysoukal z auta a pomalu se šoural směrem, kterým do malého, listnatého lesíka před pár minutami zmizel můj bratr.

*** Tom ***

S hlavou zvrácenou jsem se pomalu vydýchával a vstřebával všechny ty zvláštní pocity, které se ve mně hromadily. Musel jsem mu to říct. Nejdřív jsem si myslel, že s ním prostě jen cloumá puberta, že ho štve jeho homosexuální orientace, že se neumí vyrovnat sám se sebou. Možná, na tom byl i kus pravdy, ale veškerý svůj vztek a agresi si jednoduše kompenzoval na mě a ačkoliv jsem od přírody člověk, se kterým jeho zvláštní nálady, které se mění jako aprílové počasí hnuly jen málokdy, uvědomil jsem si, že z mého milého bratra, kterým byl ještě před necelým rokem nezbylo vůbec nic. Možná tak to zvláštní, vzteklé pokyvování hlavou na všechny strany, když po mě křičel jak nemožný zase pro jednou jsem. A nějak se ve mně dneska hnulo cosi, co mě nutí ukázat mu, že on není jediným, kdo může mít úspěch, kdo může mít u druhých lidí oblibu. Otřel jsem si potem orosené čelo a svlékl si huňatou, červenou mikinu. Neptejte se mně, proč ji nosím v létě, nerad ji sundávám. Ačkoliv je pro Billa i mnohé ostatní absolutním propadákem, pro mne je vzpomínkou na dřívější, ty lepší časy. Rád bych je měl zpět. Úzkou, rozbahněnou cestičkou jsem se loudal zpátky k vozovce a v hlavě si připravoval scénář, který by byl přijatelný pro matku a otce. „Jsi v pořádku?“ Bratrův podivně podbarvený tón hlasu mě vyrušil ze soustředěného přemýšlení a já se podivil nad tím, že jsem snad v jeho hlase ucítil náznak starostlivosti. I když … byl tak dokonalým hercem. Lehce jsem přikývl a srovnal svůj krok s tím jeho o poznání svižnějším. „Měli bychom jít, ať o nás Gustav s Georgem nemají starost. A navíc, víš, že je máme vyzvednout na nádraží, ještě se nám v tom velkoměstě ztratí.“ Možná se snažil odlehčit pichlavou, napjatou atmosféru, která mezi námi panovala, ale já si tentokrát chtěl pro jednou stát za svým stanoviskem. Nechtěl jsem se znovu sklonit před jeho přísným pohledem. „Myslel jsem to vážně Bille, prosím zamysli se nad tím.“ Nasedl jsem zpátky na zadní sedadlo a nechal si máminou láskyplnou dlaní neodporně změřit teplotu. A přes všechen ten šum okolo a Elvisův smutný zpěv mě ve tváři pálil ten nepatrný, dotěrný dotek bratrovy dlaně na mé bradě …

autor: Gia
betaread: Janule