** Tom **
Kdy naposledy jsem se takhle hezky vyspal? Vlastně mě od doby, kdy jsem si uvědomil, že na bratra myslím častěji, než je zdrávo, budily podivné děsivé noční můry, probouzel jsem se uprostřed noci zadýchaný, tenké pyžamo nalepené na zpoceném těle. A ačkoliv jsem si dnešní krátký sen nestihl zapamatovat, byl jsem si téměř jist, že se mi zdálo něco pěkného, jinak bych se jen těžko probudil s připitomělým úsměvem na rtech a hladil prázdné místo vedle sebe. Možná o mě a bratrovi na výletě, cokoliv, jen když tam byl on. Vždycky vstával o něco dřív než já, zpoza přivřených dveří koupelny ke mně doléhalo jen tlumené rachocení zapnutého fénu. Chvíli jsem nemotorně zápasil s peřinou, do které jsem se, jak bylo mým častým zvykem, nesmyslně zamotal.
Nakonec se mi ji podařilo složit do celkem úhledného obdélníku, neodolal jsem, abych do ní ještě alespoň na malou chvíli nezabořil nos, ta jeho prokletá vůně byla snad všude, aby mě mohla neustále pokoušet a svádět k hříchu. Opatrně jsem se připlížil ke dveřím koupelny, tak aby mě bratr neměl šanci zahlédnout. Vtrhl jsem dovnitř, s co možná nejhlasitějším a nejstrašnějším výkřikem: „BAF!“ a obličej mi zdobil nemožně, ale právem šťastný úsměv. „Debile!“ Ulevil si bratr ne zrovna slušně na mou adresu, leknutím upustil zapnutý fén, který ještě malou chvíli chrčel na vykachlíčkované podlaze, nakonec zcela utichl. Snažil jsem se v jeho očích najít jakýkoliv drobný náznak radosti z toho, že mě vidí, ale zase jsem se v něm nemohl vyznat. Usměj se na mě, prosím!
** Bill **
Ublíženě jsem si stále dokola mnul trochu odřený hřbet ruky, ale musel jsem využít kapku svého nemalého hereckého nadání, zase tak moc to nebolelo, spíš jsem chtěl oddálit nevyhnutelné. Snažil jsem se v hlavě najít vhodná slova, kterými bych neublížil ani jednomu z nás. Zpod zamračeného obočí jsem pozoroval jeho dětský, dováděním zčervenalý obličej, uvědomil jsem si, že mi takhle vřelý úsměv věnuje nejspíš naposledy. Nebylo v mých silách zabránit tomu, aby se bratr znovu trápil, mohl si za to vlastně sám, domáhal se upřímnosti. A já mu jinou než tu, která je pro mne nejlepší, dát nedovedu.
„Měli bychom si promluvit.“ Hlas jsem měl klidný, jako by se mě to ani netýkalo jsem se v malém zrcadle, které na zdi viselo trochu pokřiveně, snažil dovést k dokonalosti svůj extravagantní účes několika vrstvami fixačního gelu. Ale stejně se mi trochu chvěla ruka, cítil jsem to. Stále zarytě mlčel, jako by chtěl všechno vrátit a zalézt zpátky pod peřinu, možná má pocit, že to všechno zavinil svou dětinskou hrou, kdo koho vyleká, ale nebyla to pravda. Když sem vtrhl jen tak v pyžamu a s vlasy, které si teď snažil uhladit rukou, kterou měl místy otlačenou od peřiny, ale stále mu stejně trčely na všechny světové strany, byl až neúnosně roztomilý. A právě těmhle jemným podvědomým drobnostem, jsem neměl sílu čelit, vím jak by to dopadlo, poraženým bych byl jedině já sám.
„Včerejšek byl docela fajn Tome, ale jsi neuvěřitelný snílek, nikdy by to nemohlo fungovat. Tedy ne za předpokladu, že na mě takhle lpíš a doufáš, že se jednou něco změní a já Tě začnu … milovat.“
Hlasitě polkl a suché rty se nepatrně zavlnily. Stále mlčel. Prsty pravé nohy si poškrábal tenké lýtko, zpod nohavice vykukoval úctyhodný komáří štípanec.
„Tome?“ Donutil jsem se zvýšit hlas, doteď jsem spíš šeptal a snažil se sebe i jeho přesvědčit o pravosti svých slov. Zdálo se mi, že mě vůbec neposlouchá, že myšlenkami bloudí někde jinde, možná se zapomněl ve včerejším bratrském objetí. Konečně zareagoval na osobní oslovení a jeho znovu smutné oči pomalu vyhledaly ty mé.
„Nezlob se, ale já Tě nikdy nebudu milovat, nikdy.“ Poslední zvlášť kruté slovo jsem vyslovil téměř po slabikách, aby si ho uložil někam hodně hluboko a nezapomněl na něj. Nebyl jsem si jist, jestli bych to mohl zopakovat znovu, bez lítostivých slz nad tím, že právě vlastní vinnou ztrácím tak vzácného člověka, jakým bratr bezpochyby je. Škoda, že si to uvědomuji tak pozdě. Skoro jsem si nevšiml, že nepatrně přikývl k souhlasu, lehce se mu pohnuly mimické vrásky kolem rtů, to jak pevně stiskl zuby. Viděl jsem, že v sobě přemáhá vztek a zklamání.
„Jak chceš.“ Potom se z koupelny vyřítil jako velká voda, poslední, co jsem mohl slyšet, bylo dunivé zabouchnutí dveří. Nevím, co jsi čekal? Pláč a prosby? Tvá sobeckost snad nezná mezí!
** Tom **
Hned za dveřmi jsem rozrušením zakopl o vystouplý práh pokoje a poslušně se odporoučel na tmavě červený koberec. Levé koleno mě začalo nápadně pobolívat, ale bylo mi to jedno, všechnu malichernou fyzickou bolest přehlušila zoufalost ze střepu, který mi právě, do už tak zraněného srdce, vrazil vlastní bratr.
„Jak dlouho Ti ta Tvá snaha vydržela? Ne víc, jak pár hodin! Ubožáku!“ Řval jsem jako pominutý, když jsem se s námahou škrábal na nohy, bylo mi jedno, jestli mě slyší, nebo ne, v mých uších to jen podtrhlo mou vlastní zoufalost, do očí jsem mu to říct nedokázal. Co na tom, že jsem se před ním konečně kontroloval a neplakal, když jediné, na co jsem měl ještě sílu bylo jít a všechno skončit. A mnohem víc mě mučila skutečnost, že se s ním opravdu loučím, je konec.
Neobtěžoval jsem se něčím tak bezvýznamným, jako je zaklepání na dveře, vůbec mě nenapadlo, že by ještě mohli spát. S neúměrným hysterickým vzlykotem jsem se bezděčně zhroutil na okraj Gustavovy postele a co možná nejpevněji objal tmavě modré povlečení, zpod kterého vykukovalo jen pár světlých pramenů a levá noha.
„G .. Gustí?“ Tak dlouho jsem do něj dloubal mokrými prsty, až se konečně probudil a mžoural na mě zarudlýma unavenýma očima.
„Tome? Víš vůbec, kolik je hodin? Ty pláčeš? Co se stalo?“ vydechl unaveně. Teprve teď jsem si uvědomil, že i jeho musí moje neustálé milenecké eskapády unavovat. Bylo mi jedno, že jen malý kousek od nás spokojeně oddechuje spící Georg, jen ať všichni slyší, jak moc Tom Kaulitz trpí!
„Já ho nenávidím, slyšíš? Nenávidím!“ Gustav mi na ústa přitiskl svou teplou dlaň, v jeho pohledu jsem zahlédl nepatrné ohníčky vzrůstajícího vzteku.
„Co chceš slyšet Tome? Chováš se, jako nervově labilní puberťačka, která odmítá přijmout fakt, že jí její vyvolený zkrátka nechce. Zvedni hlavu a chovej se alespoň trochu důstojně! Jen lichotíš jeho bezcitnému egu.“ Jeho, i když pravdivé argumenty, mě natolik rozhořčily, že jsem do něj tvrdě bouchnul zaťatou pěstí. Skoro jsem nadskočil nad silou facky, která mi vzápětí přiletěla na uslzený obličej, ani jsem neměl čas postřehnout, odkud vlastně.
** Gustav **
Nešlo se donekonečna ovládat, můj nejlepší kamarád mi tady pláče nad svým prvním milostným zklamáním a já si v duchu představuji, jak asi chutnají jeho okousané vlhké rty, jak asi hladí štíhlé rozklepané prsty. Gustave, vzpamatuj se! Nic zvláštního mezi námi neproběhlo a Ty se s ním už vidíš dovádět nahý, někde uprostřed Karibiku. Ta samota Ti leze na mozek! Bolestivě sykl a bojovně zkousl okoralý ret. Prohlížel jsem si kousíčky dokonale bílých zoubků, které nezbedně vykukovaly.
„Hajzle.“ Procedil vztekle skrze sevřené rty a mě to naprosto rozhodilo. Smýkl jsem ho za ruku k sobě do peřin a začal nekontrolovatelně drtit jeho růžové rty. Ať jde všechno do háje! Cítil jsem, jak se pod svým dětským pyžamem třese k zbláznění, nemotorně jsem se na něj natlačil svým polonahým tělem. Pokusil se sice chabě protestovat, ale moc toho chudáček se svou muší váhou nezmohl. Přehlížel jsem malou ranku, kterou mi udělal na rtu, vztek, který na mě plival z očí a sprostá slova tlumená polibky, vůbec mu to nepomáhalo, spíš naopak, dmýchalo to ve mně větší touhu.
Vydobyl jsem si nepatrnou skulinku mezi jeho strnulými rty a konečně okusil, jak chutná. Pomalu se začínal podvolovat a ztrácel sílu. Můj jazyk se nebojácně propletl s tím jeho, laškovaly spolu a vybízely jeden druhého k většímu snažení. Jeho kovová ozdůbka mě tlačila do samého koutku rtů, měl jsem pocit, že každou chvíli omdlím vzrušením. Vystrašeně jsem od něj uskočil, když se na vedlejší posteli protáhl, do té doby tvrdě spící, spolubydlící. Naštěstí se neprobudil. Topil jsem se v té nejbláznivější hnědé, Tomův přerývavý dech se vsakoval do mé horké kůže, snažil se po naší lačné bitvě popadnout dech a ztracenou rovnováhu. Jeho pohled zabloudil k mým nadoraz napnutým boxerkám. No trapas!! Nahlas jsem vydechl jen zahanbené: „Promiň“. Tom si jen olízl otlačené rty a znovu se přitiskl na ty mé, tentokrát právem překvapené.
autor: Gia
betaread: Janule
