** Gustav **
„M … mmm, Tome počkej!“ S námahou jsem se od něho odtáhl, jeho dlaň si neodbytně klestila cestičku po mých strnulých zádech, přece jenom pro mě začínalo být čím dál tím těžší se ovládat. Pohodil jsem hlavou kamsi za jeho záda a pokusil se o smířlivý obličej, zdálo se, že Tom po oddychu nijak zvlášť netoužil.
„Měli bychom brát trochu ohled na Georga, nemyslíš?“ Lehounce zčervenal a němě přikývl k souhlasu. „A navíc Tome, nemám v úmyslu Ti dělat náhradu za Tvého bratra, to bychom si měli říct hned na začátku, chci, aby mezi námi bylo jasno.“ No dobře, možná jsem trošku lhal, byl bych ochoten mu ho nahradit, ale jen za cenu, že se snad postupem času něco změní, nerad bych se dočkal toho, že mi můj sladký Tom v zápalu vášně bude do ouška vzdychat bratrovo jméno.
„Ujely mi prostě nervy, celou tu dobu jsi měl oči jen pro Billa a asi by Tě ani ve snu nenapadlo, že Tě někdo tak nenápadný jako já, může mít rád, teda víc než rád .. no víš, jak to myslím.“ Zase jsem se do toho parádně zamotával, rétorika nikdy nebyla můj oblíbený předmět, ale zrovna v tak důležitou chvíli, jsem se zakoktat nemusel, ach jo. Snažil jsem se trochu přikrýt pohozenou peřinou, bylo mi hloupé tam sedět jen tak v boxerkách a řečnit o neuvadající lásce, to do sebe příliš nezapadalo.
„Promiň.“ Omluvil jsem se mu už poněkolikáté, neméně zoufale a propaloval jeho prst levé nohy, který byl nápadně větší než palec, někde jsem četl, že tohle je jasný znak panovačných lidí, tak to se máš na co těšit, Gustave!
** Tom **
V hlavě mi to šrotovalo až nemožně pomalu, měl jsem dojem, jako by se mi tam všechna ta kolečka najednou zastavila.
„Neomlouvej se mi pořád, nemáš za co. Chtěl jsem to taky.“ Stydlivě jsem zabořil ukazováček do pokrčeného prostěradla, polilo mě horko při představě toho, jak jsem se na něj nestydatě vrhnul. Proč jen kazí takovou hezkou chvíli tím, že sem cpe mého bratra, zase jsem se donutil na něj myslet a to jsem teď potřeboval ze všeho nejmíň. Do hlavy se mi vkrádala pochybovačná otázka, která mě nutila přemýšlet nad tím, jestli jsem ho vlastně tak trochu nepodvedl a nezklamal? Tome, vzpamatuj se konečně! Ten kretén Tě odkopnul při prvním náznaku toho, že by Ti musel projevit byť jen trochu lásky, zbaběle utíká před jakoukoliv odpovědností, ať se užírá svou vlastní dokonalostí, stejně nic jiného řešit nedokáže. Nechtěl jsem Gustava zklamat. Právě on si to zasloužil ze všech lidí nejméně, ba ne, vůbec si nezasloužil trpět, měl právo mě mít celého, včetně toho nejdůležitějšího, tedy, abych mu mohl bez jakýchkoliv výčitek říct, že ho miluji.
„Já Tě mám taky rád Gustave, hrozně moc. Potěšilo mě, že zrovna někdo tak skvělý, jako jsi Ty, mě … mě… no… prostě miluje. Jen …“ Gustav se zadíval kamsi stranou a tiše dopověděl načatou myšlenku.
“ … jenže Ty stále miluješ jeho, že je to tak?“ Opatrně jsem přikývl a cítil jsem stejné zklamání, jako on, možná bylo i o stupínek vyšší, nechtěl jsem to tak cítit.
„Slibuji Ti, že se to pokusím změnit.“ Špitl Gustav a opatrně mě chytil za ruku. Imponovalo mi jeho odhodlání, nechtěl náš vztah předem vzdávat, viděl v něm budoucnost a já taky. Věděl jsem, že vedle něj můžu být opravdu šťastný.
„Nad čím přemýšlíš?“ Dodal jsem si odvahu na tuhle otázku, Gustavovy oči pořád nezbedně poletovaly po místnosti, bylo vidět, že si s něčím neví rady.
„Myslel jsem, co kdybychom si po dnešním rozhovoru udělali výlet? Jen my dva?“ Nadšeně jsem přikyvoval snad dobrou půlminutu!
Redaktor místního, docela malého rádia, mi vůbec nepřipadal nesympatický, spíš jsem měl pocit, jako bych se chystal na rozhovor se starším spolužákem, nebo kamarádem, s příjemnou atmosférou ze mě opadla veškerá nervozita a obavy. Bill seděl za stolem naproti mně, neustále, až trochu afektovaně, pohazoval dlouhou ofinou. Vyhýbal se mému upřenému pohledu, ale tím víc jsem se ho tím svým snažil dohonit, chtěl jsem mu ukázat, že už mě to nebolí, ne pokud mám vedle sebe někoho, jako je Gustav.
„Můžeme začít?“ Zamžoural na nás ten chlápek zpod obroučky modrých brýlí. Všichni jsme přikývli a on pomalu listoval svým čtverečkovaným notesem.
„Zdravím všechny věrné posluchače kolínského rádia HEY!, které vám i tuto sobotu přináší dalšího nováčka na německé hudební scéně. Tentokrát bych vám rád představil mladou nadějnou rockovou partičku z Magdeburku, která bude zanedlouho natáčet své první album. Říkají si Tokio Hotel! Bratři, dvojčata Bill a Tom, Gustav a Georg!“
Redaktor -> Jako prvního si dovolím trochu oťuknout frontmana kapely, extravagantního mladíka s roztomilým úsměvem. Ahoj Bille, pověz mmě a našim posluchačům, jak jste se vlastně dostali k hudbě?
Bill -> Nervózně jsem si poposedl v trochu zvláštní strnulé póze a dramaticky si odkašlal. „Všichni se věnujeme hudbě prakticky odmalička, mě a mého bratra vedl k hudbě náš nevlastní otec a i když jsme to ze začátku trochu flákali, jsme mu za to vděční!“ Uf! První otázku jsem zvládl docela v pohodě, nikoho jsem neurazil, ani nic nepopletl, jen tak dál, Bille!
Redaktor -> Říká se, že sourozenci, kteří jsou z dvojčat, mají téměř vždy zvláštní vztah. Jak je to u Tebe a Toma? Rozumíte si na jedničku, nebo se naopak dostáváte do častých sporů?
Bill -> V duchu jsem si snad posté přehrál předem naučenou odpověď na podobnou otázku, stejně se mi příčila na jazyku. „Já a Tom máme absolutně skvělý vztah, známe jeden druhého natolik dobře, že jakmile jeden vysloví půl myšlenky, ten druhý ji s přehledem doplní. Pokud se někdy hádáme, vždy se dopracujeme k dobrých závěrům, ať už pro nás osobně, nebo pro kapelu, jako celek. FUJ! Proč neřekneš, že o všem rozhoduješ jen Ty a ostatním nezbývá nic jiného, než to suše odkývat? SRABE!!
Redaktor -> Co myslíš Ty, Tome? Jak by to vypadalo, kdyby jste se dejme tomu dostali do situace, kdyby jste stáli o stejnou dívku?
Tom -> Spíš kluka ne? „Ani tahle situace nás jako dvojčata nemůže rozhodit. Já jsem tip (frajersky poupraví nakřivo posazený kšilt), který nějak neřeší lásku až za hrob, spíš koukám hledět na to, abych si co nejvíc užil mládí a flirtoval. Na světě je tolik krásnej holek, nebylo by škoda promarnit veškerej čas jen vedle jediný? Můj pohled se na okamžik střetne s tím jeho, zdá se, že i on sám mi mou před zrcadlem naučenou frázi, sežral i s navijákem. Jsem trapnej!!
Redaktor -> Tím se dostáváme k mé další otázce, co vy a láska?
Bill -> Věřím, že na mě někde tam venku čeká opravdová láska, nehodlám své city dávat jen tak lacino někomu, kdo mi za to nestojí. Tebe tím nemyslím, Tome!
Gustav -> Je to jen otázka času, každý si své štěstí jednou najde. Opatrně přejedu po Tomově rozevřené dlani, která do té doby pokojně spočívala na jeho koleni, jen kousek ode mne.
Georg -> Párkrát jsem už zamilovaný byl, ale nakonec jsem zjistil, že za tou holkou běhám zbytečně, nestála o mě, takže na tu pravou stále čekám a doufám, že se brzy objeví!
Redaktor -> Bille, řekni nám, o čem jsou nejčastěji vaše písničky?
Bill -> O běžných věcech, s kterými se denně setkáváme v našem životě obyčejných teenagerů, někdy je to láska, jindy rozchod, nebo třeba problémy v rodině. Řešíme stejné problémy, jako naši vrstevníci.
V podobném duchu jsme se bavili ještě dobrou půlhodinu a já byl rád, že to najednou všechno končí, nějak jsem se do toho nemohl pořádně vpravit, bude to chtít ještě hodně cviku a odhodlání, ale tohle byl myslím dobrý začátek.
„Na samém závěru našeho povídání bych rád nechal několik málo minut prostoru pro vaše všetečné dotazy, kontaktujte naše milé hosty na telefonním čísle 587 896 236! Tokio Hotel jsou tu jen pro vás!“
Hm, a co když nikdo nezavolá? Nebylo zrovna výjimkou, že na náš koncert dorazilo méně, jak deset lidí, kdo z nich by kvůli nám zvedl telefon a dal si tu práci, aby vymyslel nějaký kloudný dotaz? Všiml jsem si, že i David začíná být nervózní, stále se nic nedělo a ve vzduchu visela hrozba prvního neúspěchu. Nakonec se telefon přeci jen po krátké odmlce rozřinčel naplno.
„Ahoj Tokio Hotel! Zdraví vás Tamara z Magdeburku! (v místnosti to okamžitě zašumělo, všichni do jednoho jsme tušili, kterou Tamaru z Magdeburku právě máme na drátě a byli jsme jí za to náležitě vděční!) Ráda bych se zeptala Billa, jaký je jeho názor na sex na jednu noc? Takovou nabídku by jistě odmítl, lze snad pravou lásku najít v krátkodobém úletu? Díky a držím palce!“
V duchu jsem se řehtal jako pominutý, tohle byla jasná podpásovka, se samolibým úšklebkem jsem se pásl na bratrově tváři, která pozvolna vystřídala několik neonových barev.
Bill -> Kráva, kráva, kráva! Nikdy bych na takovou nabídku nemohl přistoupit, příčí se mému životnímu přesvědčení … jak jsem řekl, čekám na pravou lásku. Kráva, nekonečná kráva!
„Ahoj kluci! Zdraví vás Michael z Magdeburku (hele, ale tohle už je fakt prča!), měl bych otázku na Toma Kaulitze. Zajímalo by mě, jak se jmenovala knížka, kterou naposledy četl? Nebo jsi vážně takovej borec, že Ti ke štěstí stačí co možná nejbližší záběry v Leu? Mějte se kluci!“
Redaktor -> Vohoo, co Ty na to, Tome?
Tom -> Sbírka básní od Jesenina … „Četba mě nezajímá, je mnohem víc věcí, který mi připadají zajímavější a více cool.“
„Nikdy jste mi neřekli, že už máte nějakou, i když malou, základnu fanoušků, mám z vás radost! I když by si příště nemuseli vybírat tak blbé otázky!“ Přemýšlel David nahlas, když jsme jeli zpátky do penzionu.
autor: Gia
betaread: Janule
