** Gustav **
„Dáš si taky trochu kávy?“ Pokusil jsem se o neutrální tón, bylo na něm vidět, že s něčím usilovně zápolí, snad za to nemůže má zamilovaná zpráva, možná to byla tak trochu bezduchá a ohraná fráze, ale byla to pravda! Neodpověděl, namísto toho vrchovatě naplnil konvici, kývl na mě na vysvětlenou.
„Musím ještě Billovi uvařit čaj, nějak mu není dobře, něco na něj asi leze.“ Snad to není láska, proběhlo mi hlavou zděšené zapípání. Asi bych se měl definitivně stáhnout do ústranní a nechat je, ať si to vyříkají a promyslí, sice mě to bude stát hodně sil a přemáhání, ale lásku si stejně nevynutím ani nevypláču, tak co. Nohou si ke mně přistrčil židličku, zdálo se, že nikterak nespěchá, přestože mu jeho životní láska skomírá v peřinách. Asi si taky nebyl jist tím, co vlastně chce, nebo nechce.
„Chtěl jsem se Ti omluvit, ten zítřek nejspíš nevyjde, Bill bude potřebovat, abych byl u něj.“ Cítil se nejspíš dost trapně, pohledem se zavrtával kamsi daleko za mě, možná měl pocit, že mi tím co říká ubližuje, ale mýlil se.
„Myslel jsem si to, je to pochopitelné Tome. Jde o Tvého bratra, je dobře, že na něj budeš dávat pozor.“ Opatrně jsem upil z malého hrníčku, ze kterého se stále vydatně kouřilo. Vlastní slova mi v uších zněla zvláštně cize, věděl jsem, že i já potřebuji jeho pozornost a náklonnost, ale tentokrát jsem nebyl na řadě. Možná ho tím definitivně ztratím, on bude mít vždycky přednost.
„Ale až přijedeme domů, vynahradíme si to, ano? Navíc jsem Tě chtěl poprosit, jestli by jsi mi nepomohl s literaturou, než nás uvolní ze školy, máme ještě jeden velký test a mě nějak nejde všechny ty osobnosti nasoukat do hlavy. Ne když se tam roztahují akordy a slova nových písní.“ Přikývl jsem, byl jsem rád, že si mohu alespoň takhle zajistit, že mi nezmizí ze života. Sice to není nic moc, ale ono i přes Gogola se dá člověku říct, že ho milujete, jen zvolit správný způsob.
„Ty se zlobíš, Gustave?“ Hnědé doširoka otevřené oči mě klidně pozorovaly, viděl jsem v nich čirou obavu z mé odpovědi, trochu mě mrzelo, jak o mě vlastně smýšlí. Nejsem zase takový sobec.
„Nezlobím, měl bych snad?“ Schválně jsem odpověděl otázkou, chtěl jsem ho trochu poškádlit, nezlobil jsem se ani trochu.
„Hmm, je tu něco, co by Tě přinejmenším zklamalo.“ Jeho odpověď mě trochu zarazila, ale po podrobnostech jsem se nechtěl nikterak pídit, něco mi říkalo, že by to bolelo. To, co je mezi ním a bratrem, by mě nemělo zajímat, není to má věc.
„Neříkej to, ano? Nechci si kazit dojem z dnešního dne. Neříkej to alespoň dnes.“
** Tom **
Opatrně jsem do dětsky namalovaného hrníčku zalil trochu vařící vody a naposledy se otočil na trochu posmutnělého kamaráda.
„Budu muset jít, uvidíme se zítra, ano?“ Gustav neříkal nic, vlastně jsem měl pocit, že mě ani neposlouchal, nepřítomně seděl nad prázdným hrnkem s ušpiněnými okraji a já si uvědomil, že za to, jak se teď cítí, mohu jen já a nikdo jiný.
„Dobrou noc.“ Pokusil jsem se o další nevinné navázání spolupráce, ale když se nechytil ani tohohle, raději jsem se potichu vytratil, zřejmě potřebuje být chvíli sám, bez toho, aby mě měl za patama. Když jsem se konečně dobelhal do pokoje, aniž by celý obsah hrníčku skončil na koberci, nebo ještě lépe na mě samotném, bratr už spokojeně oddechoval, přesto byl bledý a na čele se mu třpytilo pár kapiček studeného potu. Znovu jsem si k němu přisedl a opatrně s ním zatřásl.
„Bille, vstávej, musíš se něčeho napít a ta tabletka Ti jistě uleví, slyšíš?“ Po chvíli marného zápolení s jeho útlounkým ramenem, se přece jen probudil, párkrát na mě zamrkal těma proklatýma očima, které mě strašily ve spánku a poslední dobou tomu tak bylo i ve dne. „M mm.“ zahuhlal něco nesrozumitelně, zkřehlé prsty zahříval o teplý hrníček, chvíli jednu, pak druhou stranu dlaně.
„Hrozně mě bolí břicho, nedá se to skoro vydržet. Nevím, jestli jsem snědl něco zkaženého, ale už jsem dvakrát zvracel.“ Poslední slovo vyslovil s takovým odporem, že se mu nakrčil vrchní ret, vytvořil pokřivenou vlnku a znechuceně zatřepal hlavou. „A odneslo to mé oblíbené triko, musel jsem ho vyhodit, nehorázně smrdělo, ble!“ Ano, něco tak potupného, jako je zvracení, se na mého výjimečného bratra zkrátka nehodí. Spráskl jsem ruce a hlavou kroutil nad tím zázrakem, že mu ještě nenarostla prsa a nenosí lodičky na deseticentimetrových podpatcích, byl příšerně přecitlivělý. Chvíli jsem se, bez ladu a skladu, přehraboval v hordě drobečků a zbytků od jídla, nakonec jsem přeci jen, s mírnou námahou, vysoukal zmuchlanou hromádku, která bratrovo červené triko připomínala jen pramálo. Tvářil se skoro vyděšeně, zřejmě mu nešlo do hlavy, že jsem schopen se toho onoho vůbec dotknout, raději jsem s nicneříkajícím obličejem odkráčel do koupelny. Úpěnlivě jsem drhnul každou malinkatou skvrnku, nepříjemný pach definitivně přebila vůně heřmánkového mýdla. Mezitím se za mnou došoural i zesláblý bratr.
„Běž si lehnout.“ Odbyl jsem ho přísně, jakmile jsem jeho přítomnost ucítil za zády, dnes by mě přeci jenom mohl poslechnout, výjimečně nemá sílu na nějaké přetahování a rvačky. S bolestivým vydechnutím se zhroutil na roh vany, stále se tvářil tak, jako by všechno zvládal bez větších problémů.
„Nemusíš to dělat, není to nutné, já to triko nějak oželím.“ Hm, takhle by slova díků tedy vypadat neměla, každopádně jsem jen lehce pokýval hlavou.
„Hele, nejsme milionáři, dá se to v pohodě vyprat, tomu triku vůbec nic není, tak nevyšiluj. Dej mi ještě chvíli a bude jako nové.“ Párkrát jsem ho ještě přemáchl ve skoro studené vodě a pověsil ho na sušák v předsíni. S triumfálním úsměvem jsem se vrátil do koupelny, nechápal jsem jak mohl usnout v takhle nepřirozené poloze. Opatrně jsem ho vzal do náruče, snažil se sice protestovat, ale nakonec se zmohl jen na to, aby mi ruce poslušně ovinul kolem strnulého krku. Vypadal hrozně, porcelánově bílá hadrová panenka se chystá na svůj vlastní pohřeb. Opatrně jsem ho uložil do postele, triko měl propocené a dýchal hrozně těžce.
Podruhé jsem energicky zabušil na dveře Davidova apartmánu pevně sevřenou pěstí, nechtěl jsem si připustit, že se mi začíná nekontrolovatelně třást, měl jsem o něj příšerný strach. Konečně na mě ze dveří vykoukla nemožně rozcuchaná kštice, malá očka mě naštvaně propalovala.
„Davide, já se hrozně omlouvám, vím, že je pozdě … nebo snad brzy, ale Billovi je hrozně zle, myslím, že bychom měli zajet na pohotovost.“ Na nic víc se nevyptával a já mu byl vděčný, chtěl jsem bratrovi co nejrychleji ulevit od bolestí.
Ruce se mi klepaly stále víc a víc, jeden knoflíček u bratrova krku jsem rozepínal snad půl hodiny, takhle se tam dostaneme nejdřív příští týden, měl bych se naučit oddělovat důležité věci od svých sexuálních fantazií. „Sakra!“ Ulevil jsem si naštvaně, když mi druhý knoflík snad posté, znovu a znovu proklouznul mezi nešikovnými prsty. Zpocené dlaně jsem si otřel o boky vyšoupaných riflí a tentokrát jsem se na to raději posadil, hned kousek od bratra.
„Dej tu bradu nahoru.“ Dloubl jsem ho prstem do zmiňovaných míst, vůbec jsem na ty blbé knoflíky neviděl, stínil mi. Střetl jsem se s jeho nepatrným úsměvem, který přímo rozzářil alabastrově sinavou tvář. „Já už se na to taky vyseru.“ Z malé cestovní lékárničky jsem vydoloval malinkaté ostré nůžky. Musel jsem vypadat přinejmenším jako děsný anděl pomsty, s těmi zcuchanými dredy okolo hlavy, Bill jen vyděšeně poulil očka, smích zmizel někam v nenávratnu. Chytil jsem ho za lem pyžama a pomalu začal stříhat, šlo to ztěžka, ale bylo to rozhodně jednodušší, ty knoflíky bych asi nezvládl. Ne u jeho pyžama.
„Eh?“ Vyloudil ze sebe bratr, když stále nechápal, proč mu ničím jeho prastaré, ošoupané pyžamo, ze kterého mu ráno vždycky parádně prosvítala pravá půlka zadku.
„To vůbec neřeš.“ Doporučil jsem mu blahosklonně a zajásal jsem, když se na světle božím konečně ukázalo jeho propadlé bříško. Bolestivě jsem si skousl spodní ret, když jsem mu ukazováčkem pomaličku sjel po nepatrném proužku drobounkých chloupků.
„Bolí Tě to moc?“ Jsem fakt hroznej, zneužívám jeho zdravotních problémů k tomu, abych ho mohl nestydatě ohmatávat. Bill se do mě zavrtal podivně lesklým pohledem a zašeptal.
„Ty jseš ale pěkně prohnanej buzík.“ Mé pravé obočí nepatrně vyskočilo směrem nahoru, tohle slovo od něj vždycky mělo takový zvláštní nádech. Vůbec neznělo urážlivě, spíš koketně. Opatrně jsem se sehnul k bolavému místu a s lehkým fouknutím ho políbil.
„Tak, ať už nebolí, jo?“ Koukal chudák dost šokovaně, využil jsem toho, že nemůže najít vhodná slova a stáhl jsem z něj i kalhoty. Snažil jsem se nemyslet na to, že jsem se právě, byť jen nepatrně, dotkl jeho heboučkých stehen, raději jsem myslel na jeho pozvracené triko, ale stejně to nepomáhalo. Okamžitě se začal třást zimou, neohrabaně jsem ho zabalil do zmuchlané peřiny, která se do té doby povalovala na kraji postele a nečinně přihlížela mému opovážlivému počínání.
Chvíli jsem se přehraboval v jeho cestovním kufru, měl v něm přímo nehorázný bordel, tu trenky, tam triko, nebo špinavé ponožky, no prostě Bill.
„Tak jaké triko Ti vybereme? Přece mi v nemocnici nebudeš dělat ostudu, hm?“ Snažil jsem se ho trochu rozveselit, nápadně posmutněl, věděl jsem, že si vzpomněl na období, když jako malý strávil nehezky dlouhou dobu v nemocnici, vybudoval si tak slušnou fobii z bílých stěn a plášťů.
„Co tohle?“ Mrknul jsem na něj spiklenecky a v prstech natahoval raritu, kterou si naše máma prostě nemohla odpustit. Teplé bavlněné triko s dlouhými rukávy, s nemožně infantilním potiskem na hrudi. Věřte nebo ne, přemýšleli jsme nad tím opravdu pečlivě, ale nikdy jsme nerozluštili, jestli je to ono myš, nebo kačer. Konečně se rozesmál, vždyť smích přece léčí.
Nakonec jsem vybral něco neutrálního, černé triko s miniaturním potiskem a kulatým výstřihem u krku. K tomu jsem mu oblékl rifle, které se od dopoledne povalovaly ledabyle přehozené přes okraj židle a strnul hrůzou, jak malý knoflík na zapnutí vlastně mají. Zavřel jsem oči a podařilo se mi to napoprvé, díky Bohu jsem se vyhnul všem nastraženým karambolům, jako je nechtěná erekce. Už, už jsem se chtěl zvedat k odchodu, ale vtom mě zarazil bratrův tichý hlas.
„Učešeš mi vlasy?“ Jo jasně, umírá tady na křeče v žaludku, ale prostě musí mít perfektní vlasy, co na tom, že do nemocnice ani nedojde po vlastních nohou, hlavní je, že mu to bude slušet. Odběhl jsem do koupelny a zpátky přicupital s malinkatým hřebenem, který bratr podle všech používal nejčastěji, byl skoro celý upatlaný od silné vrstvy kvalitního gelu. Sčesal jsem mu do obličeje jeho ofinu, která stále držela jako přikovaná, upravil jsem jen pár malých vlásků, které se přilepily na zpocené čelo. Trochu jsem mu prsty pomuchlal krátký sestřih na hlavě, copak já vím, jak se tahle příšernost vůbec češe! Všiml jsem si, že jsme zapomněli na ponožky a tak jsem ho ještě dobrých deset minut soukal do mých bavlněných ponožek.
David řídil bezpečně, jel pomalu a mlčky, sem tam se ve zpětném zrcátku ujistil, že se bratrovi neudělalo znovu nevolno. Souhlasil s tím, že na nás počká na parkovišti a já jsem Billovi pomalu pomáhal vystoupit z auta. Venku začínalo drobounce pršet, ještě tohle, to nám opravdu scházelo. Konečně jsem ho posadil na lavici v čekárně a dvakrát krátce zazvonil na zvoneček, u kterého byla vyvěšena cedulka: NEZVONIT PROSÍM, VYČKEJTE PŘÍCHODU SESTRY! Chvíli se nic nedělo, ale nakonec z ordinace přeci jen zaburácelo nepříjemné „Dále.“ Zabouchl jsem za námi těžké dveře a paní doktorka mě sjela naštvaným pohledem, v nemocnici se přece hluk nedělá! No jo, ale taky by mi někdo mohl pomoct!
„Tak copak vás trápí mladíku?“ Bratr sotva stál, tak jsem za něj hororově vylíčil vysokou teplotu, zvracení a křeče v břiše. Doktorka jen zlehka přikývla a poručila mu, aby se vysvlékl do půli těla. Opatrně jsem ho posadil na malou vyšetřovací stoličku pro malé děti, moje trpělivost byla právě u konce.
„Copak nevidíte jak je mu zle? Sotva se udrží na nohou a vy po něm chcete, aby se sám svlékl? Není tu od toho nějaký personál?“ Doktorka moje výtky přešla dlouhým zívnutím, neobtěžovala se ani tím, aby si před ústa strčila tu svojí chlapskou pracku. Nakonec tedy polevila a vyšetřila bratra v sedě, křečovitě si u brady držel lem zpoceného trika. Na můj vkus ho ohmatávala příliš necitelně, na to, kde ho to bolí, se ptát nemusela, skučel skoro při každém jejím zatlačení.
„Hm, to vypadá na nějakou žaludeční virózu, popřípadě na střevní chřipku. Nic vážného. Příště prosím vyčkejte do rána a navštivte svého obvodního lékaře.“ Znechuceně jsem si odfrkl.
„Hm, kde že je hypokratova přísaha, nemám-li pravdu?“ Vyndal jsem ze své peněženky bratrův zdravotní průkaz, vždycky jsem ho nosil u sebe, on by ho nejspíš při první příležitosti ztratil. Doktorka si mě zkoumavě prohlédla a podotkla.
„Hm, tak drzého a starostlivého sourozence, jsme tu ještě neměli.“ Zpod obrouček sloních brýlí zamrkala na titěrnou kartičku a dodala: „… pane Kaulitzi.“
autor: Gia
betaread: Janule
