Gone with the sin 41.

** Bill **

Stále znovu a znovu jsem se vítal nebo snad už loučil s rodiči, kterým ty zvláštní němě pokřivené grimasy ani trochu neslušely, zdálo se, že je odstín mého obličeje, který byl o pár stupínků světlejší než jak byli zvyklí, dost vyděsil. V naší rodině se na byť jen obyčejné nachlazení pohlíželo jako na nevyléčitelnou nemoc, která vás může každým okamžikem ne-li zahubit, pak alespoň doživotně poznamenat. Téměř okamžitě jsem musel ulehnout do postele se studeným obkladem v podobě nechutně pocintaného hadříku na čele, hrnkem horkého čaje a teploměrem v podpaží, div, že mě nechali zout si boty. Vlastně mi to zčásti vyhovovalo, mohl jsem chvíli jen tak přemýšlet a snažit se oddálit chvíli, kdy se to mezi mnou a bratrem zase jednou pokazí. Dobrou půlminutu mi neuvěřitelně úpěnlivě smýkal bolavým zápěstím, po chvíli jsem to nevydržel a s řinkotem mu pustil kufr na nohu. Přidal jsem k tomu pěkně nakvašený obličejík a vzdorovitě vysunutou bradu.

„Nejsem postižený, Tome, ano? Dovedu si těch pár věcí do pokoje odnést úplně sám, nemusíš za mnou pořád chodit jako stín. Zvládnu to!! I když tak možná vypadám, z cukru mě naši opravdu neuplácali.“ Dramaticky jsem se natáhl pro zavazadlo a těch pár schůdku vykráčel téměř v baletním rytmu. Bratr se zmohl jen na jakési „Uhm“, které bylo doplněno tichým zasyčením. V duchu jsem se pousmál jeho ubohému mozečku, v kterém to teď muselo nadmíru šrotovat, myšlenka přes myšlenku. Ne, že by mě jeho zájem netěšil, ale všeho moc škodí a bráška nejspíš vůbec nepochopil, že ta milostná avantýra, která se mezi námi odehrála, se už nikdy nebude a nesmí opakovat. Chtě nechtě jsem v jednom nepatrném místečku v mé mysli musel připustit, že bratr byl leč nezkušený, až nadmíru šikovný. FUJ! Okřikl jsem sám sebe v duchu, to jsou ale myšlenky. Budu si muset opatřit nějakou šikovnou náhradu, leze mi to na mozek …

Plácnul jsem sebou na rozestlanou postel, ve vzduchu jsem si ledabyle prohlížel své lehce oprýskané nehty, vůbec se mi nelíbily, ale na to, abych se teď zvedl a šel si je upravit, jsem byl za prvé moc unavený a za druhé příliš líný. Raději jsem je zavrtal pod naducaný polštářek a lehce se zastyděl nad sebou samým. Tom chvíli postával u dveří, div se nevměstnal do malého koutečku u stolu s počítačem, snad jako by se bál, že ho vyženu z jeho vlastního pokoje. Očima těkal sem a tam, jen mým očím se neustále trochu zahanbeně vyhýbal. Nakonec se spásným pohledem pověsil na klec u své postele a začal se více než srdečně vítat se svým malým kamarádem, který nedočkavě visel na šprušlích klece, div, že neupadl.

„Jakpak jsi se tu beze mě měl, Billí? Taky se Ti tak stýskalo?“ Opatrně otevřel malinkatá dvířka a zašátral v potkaním obydlí. Za chvíli se ten malý chlupatý drzoun choulil v jeho natažené dlani. Najednou se sám pro sebe do země zašklebil a několika rychlými kroky přešel k mé posteli. Okamžitě jsem v tom ucítil nějakou jeho další lumpárnu a vyskočil do obezřetného sedu. Bez varování mi potkáně položil na břicho a já měl co dělat, abych jeho malého přítelíčka nevystřelil na druhý konec místnosti, kde by se jistě velice úspěšně rozplácnul o stěnu pokoje. Zbyl by jen malý, trochu načervenalý flíček. FUJ! Teď jsem zase morbidní, no toto.

„Tak Bille, udělej mi to k vůli a pohlaď si ho, nic Ti neudělá, je hrozně hodnej.“ Počastoval jsem ho dalším nepřejícným úšklebkem, ale zatnul jsem zuby a ukazováčkem lehce přejel přes hustý lesklý kožíšek. Drobek si mě zvědavě měřil a očuchával trochu studeným narůžovělým čumáčkem. Vlastně nebyl zase tak ošklivý. Bratr si ke mně tiše přisednul a pohladil mě po čele, neznatelně jsem se zachvěl.

„Mám Tě tak moc rád, Bille.“ Uchichtnul jsem se a zeptal možná trochu hloupě, ale má otázka byla celkem logická.

„To myslíš mě, a nebo jeho?“ Nevinně jsem zatřepotal řasami a pozoroval jeho falešně nahněvaný obličej.

„Že Tě to baví, utahovat si ze mě, moc dobře víš, koho tím myslím. Tebe, Tebe a jenom Tebe!“ Tak neuvěřitelně dětinsky mi zlehýnka líbal prsty levé ruky, jeden po druhém, nevěděl jsem, jestli se mi to jen zdá nebo je to pravda. Na chvíli jsem se sice nechal zlákat voňavými rty, ale hned vzápětí jsem se po něm trochu nepatřičně ohnal.

„Nech toho! Ještě s tím znovu začínej, buďme rádi, že je to za námi. Myslím, že jsi dost chytrý na to abys pochopil, že to co se mezi námi stalo, bylo nejen že nezákonné, ale taky nemorální. Nedoufej, že by se to mohlo někdy zopakovat. Najdi si raději nějakého pohledného milence, hm? Mohu Ti nějakého doporučit, když budeš chtít.“ Ta slova mě bolela, ale osvobozovala zároveň, nechtěl jsem mu být ničím dlužen.

** Tom **

Zase jsem utekl, jako ten poslední toulavý pes, který dostal přes záda klackem od místních pobudů. Zase jsem se mu nedokázal postavit, přesto, že urazil mou lásku a vůbec nepochopil důvod toho, proč jsem ho svedl. Vůbec si to nepřipouštěl, že by to, co jsem mu řekl, mohla být prachobyčejná pravda. Sám jsem nevěděl co se sebou samým. Zase nevím kudy kam.

autor: Gia
betaread: Janule