** Tom **
Oběd jsem zhltnul téměř ve vteřině, přestože si máma dala záležel a uklohnila jedno z mých oblíbených jídel, nemohu se rozvzpomenout jak vlastně chutnalo. V puse se mi do nekonečna převalovalo to plytké hořko, natahovalo mě z něj na zvracení. Nemrzelo mě ani tak, že mě bratr odmítá, vlastně jsem s tím počítal, pokud bych se měl byť jen na chvíli vžít do jeho role, pak bych byl stejně odměřený, vystrašený a odmítavý jako on. Ale jeho nabídka k tomu, že mi předá některého ze zástupu svých obdivovatelů a příležitostných milenců, mi byla nemyslitelně proti srsti, vlastně mi z toho bylo až do pláče, cítil jsem se ponížený a věděl jsem, že všechno o co jsem se snažil jako by se jen odrazilo o stěnu a hluše se svezlo na ušpiněnou podlahu. Snaha nesnaha, slzy neslzy. Vím, že by ho možná naštvalo, kdybych jeho nabídku naoko přijal, ale tohle nebylo v mé povaze, nejsem tak dobrý herec jako on, on se s tímhle uměním „lhát vlastnímu dvojčeti“ prostě už narodil. Někdy mám pocit, že mu nějaký pokrytec tam nahoře otrávil plodovou vodu, nevím, jako bychom nebyli ze stejného těsta … ale možná, že to je na tom to nejkrásnější, ten jeho věčně kyselý obličej, který mě nutí do smíchu a k tomu, abych se klaněl jeho věčné kráse. Jsi nepoučitelný Tome!
Na chvíli jsem si zacpal unavené uši, ale i tak ke mně doléhalo Billovo naštvané hulákání, nevím proč se tak vztekal, vždyť o nic nešlo. Máma nám totiž při jídle oznámila, že soukromé vyučování v domácí pohodě se prozatím odkládá na neurčito, přeci jen usoudila, že situace není natolik vážná, abychom museli opustit oprýskané školní lavice. A vlastně měla pravdu. Až na nahrávání nových písniček se v našem životě prozatím nic nezměnilo… a třeba ani nezmění. Třeba ta půlhodinka v rádiu prostě jen tak prošuměla a nikdo ji nezaregistroval, nebo ho naše odpovědi nepřesvědčily o tom, že by nám měl věnovat větší pozornost … uvidíme.
Brácha se nevztekal ani tak kvůli tomu, že budeme muset pár hodin denně obětovat školním povinnostem, jako proto, že se budeme muset vrátit mezi ty lidi tam. Přesto, že jsem neměl tolik kamarádů, ve škole mě mezi sebe vzali bez větších problémů, vlastně jsem zapadnul docela dobře, jen můj malej bráška musí vždycky dělat všechno pro to, aby si na něj ukazovali prstem, smáli se nebo ho uráželi. Prosím, já mu jeho image neberu, přesto, že s ní vlastně bytostně nesouhlasím, ale alespoň ve škole by si mohl dát pohov. Mrzel mě můj vnitřní pocit, který mi neustále napovídal, že to dělá jen a jen proto, aby mi nebyl podobný …
„Prostě to nechápu, moc dobře ví, jak málo času teď budeme mít a přesto nás tam posílá, už mě to nebaví! Nic se naším odjezdem nezměnilo, vůbec nic. Stále stejná nuda a stereotyp.“ Připadalo mi hrozně směšné, když Bill používal cizí slůvka, byl jsem si téměř jist, že o jejich významu totiž neví vůbec nic, uteklo mi pobavené pousmání. Ohníčky v jeho naštvaných očí nabraly na intenzitě, nesouhlasné bodnutí jeho tmavých očí mnou projelo jako dobře nabroušený nůž právě upečeným chlebem.
„No jistě, jen se směj, blbče! Co je Tobě po tom, že se nade mnou ušklíbají, že? Ty se k nim prostě jen tiše připojíš a budeš si myslet svoje. Pak po mě nechtěj, abych se choval jako Tvůj bratr, nemáš na tenhle post ani nejmenší nárok! Taková je svatá pravda!“ Párkrát jsem překvapeně zamrkal do prázdna, takhle otevřená výtka mě rozhodila, vždyť to vůbec nebyla pravda, nebyla! Rázoval jsem po pokoji jako bengálský tygr ve své malé kleci, chyběl jen vypláznutý jazyk a vystrčené drápy.
„Jak tohle můžeš říct? Kdykoliv se do Tebe někdo navážel, ať už pro blbost, vždycky jsem se Tě zastal i za cenu toho, že mě kamarádi nechápali. Nemůžeš po mě chtít, abych je pro Tebe všechny opustil. Jsou to mí přátelé, i když Tě nechtějí pochopit, mám je rád… rozumí mi. I když jsou jízliví a navíc s těmi, kteří si Tě dobírají nejhůř, s těmi nemám nic společného, takže mlč! A nediv se jim. Jsme v deváté třídě, polovina kluků si doma hraje s autíčky na dálkové ovládání a Ty chceš, aby měli pochopení pro to, že se ve škole promenáduješ s pomalovaným obličejem a téměř dámským oblečením? Já sám to úplně nechápu a to jsem s Tebou denně. Kdyby ses alespoň trochu snažil …“ Došel mi vzduch a taky slova, raději jsem se posadil na okraj své postele, svěsil vyčerpaně ramena a snažil se popadnout dech. Ne k dalšímu útoku, ale k tomu, abych vůbec mohl existovat, nechápal jsem a nerozuměl jsem těmhle jeho nesmyslným výpadům. Chce mi snad vyčítat to, že mě ve škole mají rádi? Nebo to, že jsem upřímně rád, že se tam můžu vrátit?
Bill se zálibně prohlížel ve svém podlouhlém zrcadle, neříkám, že nechápu, co na sobě vidí, nejsem slepý, ale stejně není normální. Když delší chvíli nereagoval, přisedl jsem si k němu na postel, stará péra s hlukotem zavrzala, dva výrostci už na tuhle stařičkou postel byli přece jen moc. Zkusil jsem to smířlivěji, přece se nebude bát chodit do školy, tohle nebylo v jeho stylu. Nikdy se ničeho nebál, nebo jsem měl alespoň ten dojem.
„Koukni, vždyť si tam nikoho nemusíš všímat, navíc ignorovat všechno a všechny Ti jde myslím velice dobře.“ Podle jeho pohrdavého pohledu jsem poznal, že jsem nejspíš přestřelil, ale věděl jsem, že mám pravdu a on to věděl taky. „Tak tam prostě přijdeš, odsedíš si tam to svoje a vypadneš do zkušebny. Nic víc, nic míň. A když omezíš ty pastelky na obličeji, jistě Tě přijmou lépe. Vždyť jsou to malá děcka. My jsme malá děcka …“ Následovala ostrá herda do ramene, bratr nejspíš s něčím hrubě nesouhlasil.
„Děcko si tady možná tak Ty.“ Jeho napůl černý ukazováček se ve vzduchu zabodl do mé maličkosti. „Já jsem mnohem dospělejší, chápu věci jinak. Nemůžeš to pochopit, Ty ne.“
Jo jo bratříčku, Ty jsi natolik dospělý, že když jsme se nedávno dívali na jeden asi padesát let starý horor příšerné kvality, málem ses počůral strachy. Tuhle mou myšlenku jsem nahlas raději nevyslovil.
„Kdybys mi to dovolil, tak bych to alespoň zkusil Bille. Jsem ochoten Ti naslouchat klidně do úmoru, jestli se tím něco změní.“ Nenamáhal se s odpovědí, namísto toho si ze své holčičí taštičky vydoloval černý lak na nehty a začal si veledůležitě upravovat manikúru. Vztekle jsem mu štěteček vytrhnul z ruky, na hřbetě ruky zůstala jen tenká černá čára.
„Chci, abys mě alespoň jednou poslouchal! Nechci, aby ses ve škole trápil, chtěl bych, aby tam alespoň jednou proběhlo všechno v pořádku a bez rozbitého nosu. Tvého samozřejmě. Chci toho po Tobě tak moc? Dobře, tak si ty pastelky nechej, ale alespoň se pokus chovat jinak, hm? Přátelštěji, normálněji.“ Bratrovo tmavé obočí se srolovalo do nesouvislé čárky, měl jsem rád jeho obočí … hm, ty moje myšlenky, to je věc.
Popleskal mě po tváři, aby mě na něco důrazně upozornil. „
To není žádná pastelka, ale KAJALOVÁ TUŽKA NA OČI, troubo!“ … hm tak jsme to konečně někam dopracovali, co? :o)) Chtěl bych být tou tenkou čarou na Tvém víčku … cítit tep z té tenké žíly, která vystoupí jen když se tak ukrutně zlobíš, zlobíš, že jsi zase zapomněl nový text …
Nebylo ještě ani sedm hodin a brácha dávno usnul. Znovu mu stoupla horečka, k tomu se přidala nesnesitelná rýma, střevní potíže snad byly nadobro zažehnány. Místo nosu mu uprostřed obličeje seděla jen velká červená koulička odřená od věčného posmrkávání, ale i tak mu to slušelo, až neskutečně. Měl jsem chuť si s ním povídat o hloupostech, ale neměl jsem to srdce ho budit. Raději jsem se potichoučku uvelebil na židli počítače a jen tak bezcílně brouzdal na stránkách internetu. Nikdy mě to příliš nebavilo, ale co se dalo dělat. Venku se zvedal prudký vítr, na Michaelovy sms zprávy jsem zdárně nereagoval a na ty Gustavovy jsem se odpovědět neodvážil. Přestože v nich nebylo slůvka výčitky nebo zloby, věděl jsem jak jsem mu ublížil, Gustav je z těch lidí, kteří si k tomu druhému hledají důvěru jen velmi pomalu, o to je pak markantnější. Ale co když se taková důvěra pošlape a pochroumá? Co se stane …?
Nechtěl jsem to málo a přeci nekonečně mnoho ničit jen pro mou nerozhodnost a malichernost. Dvojitým poklepáním jsem se přihlásil na svůj ICQ účet a chvíli v úšklebku pozoroval tu přitroublou přezdívku, kterou mi Bill bez ptaní a rád zaregistroval. To byl celý on! Gustavovo jméno svítilo červeně spolu se zelenou kytičkou a ve mně to najednou tak nějak nevysvětlitelně hrklo, ano bál jsem se ho. Přesto jsem mu dlužil omluvu, ne takovou na jakou jsem se zmohl v hotelu, on mi stál za víc. Byl to opravdový přítel, takový, kterých je v životě po málu.
T -> Ahoj Gustave, taky se tak nudíš? Ještě není ani osm a já nevím co roupama, ach jo. Hm, začal jsem rádoby neutrálně, ale co bych mu tak měl napsat …
G -> Ahoj. Georg se mě snažil vytáhnout na pivko, ale máma mě chce mít dneska doma. Toho sice dosáhla, ale vidí ze mě jen záda, chudinka. Nějak se z toho pořád nemůžu vzpamatovat, pořád čekám, co bude dál s kapelou, jestli se položíme nebo naopak rozjedeme, těžko říct. Ale ta nejistota to je děsivý.
T -> Nechci se teď bavit o hudbě, promiň. Pořád mi ten včerejšek vrtá hlavou, já se Ti chci ještě jednou omluvit Gustave. Dlužím Ti to, i když takhle zbaběle. Ty mě přece znáš. Jinej už nebudu. Věř mi nebo ne, nevěděl jsem, že to dopadne takhle, myslel jsem si, že mě Billův nezájem odradí, ale je to spíš naopak, asi nejsem normální … L Nechci Tě ztratit, jsi můj nejlepší kamarád … nechci, aby to dopadlo jako s Michaelem, aby to kouzlo jen tak vyšumělo.
G -> Mě Tvůj nezájem taky neodradil Tome, stále Tě miluji …
T -> Zase mi došla slova, co mu mám na tohle napsat? Jemu? Nenapadá mě jedno jediné, natož smysluplná věta. Máme zavřeno. Prázdno! Dva roky po sobě mé novoroční předsevzetí znělo jasně: Nebudu nerozhodný! A? Nic se nezměnilo. Nic! … Co Ti na tohle mám napsat Gustave, Ty víš jak to teď je … nerozhodně.
G -> Už jednou jsem Ti řekl, že počkám, ale lhát nebudu ani sobě ani Tobě. Nesmíš se na mě proto zlobit. Sám to dobře víš, lásce neporučíš.
Na malou chvíli jsem se odmlčel. Ne proto, že bych snad musel, ale potřeboval jsem být chvíli zase u něj. Chtěl jsem se přesvědčit, že nedělám chybu, že se mi podaří nemožné, totiž aby mě miloval. Pozoroval jsem jeho neklidný spánek, stále se převaloval z jedné strany na druhou, nemohl najít klid. Mezi prsty mi proklouzlo pár kraťounkých, na černo zabarvených vlasů, voněly sněhovou vločkou, kterou nelehko chytám do dlaní a šeptám jí …
autor: Gia
betaread: Janule
