** Gustav **
Obvyklým tempem bychom těch pár ulic ke zkušebně došli asi za deset minut. S loudajícím Tomem za zády nám to trvalo víc jak půl hodiny. Uvědomoval jsem si, že někde hluboko uvnitř ve skutečnosti pohrdám tím jeho věčným strachem a obavami. Přál jsem si, abych na něj mohl být opravdově pyšný, právem pyšný a aby si konečně začal vážit sám sebe. A aby svému odvěkému nepříteli jednou provždy nakopal zadek, ale zdálo se, že byl až příliš zraněný a unavený. Hrozně mi teď připomínal svého bratra, asi ani jeden z nich vlastně netušil jak moc si vlastně byli podobni. Stál tam kousek ode mne, shrbený a schoulený ve své červené mikině, do které odjakživa schovával své pro něj nedokonalé tělo, jedno koleno lehce pokrčené.
„Mám tam jít sám?“ Troufnul jsem si uhádnout, co si právě teď přeje, mohl jsem to vidět v každém jeho zbabělém gestu. Vlastně ani nemusel přikyvovat, myslím, že odpověď byla daná dávno předtím. Odkopl jsem napůl zlomenou větev, která se do té doby povalovala u mých nohou. Nebyl to strach, ten divný pocit se kterým jsem se právě marně přetahoval, spíš jen zvláštní pocítění vlastní důležitosti nebo něco takového. Povzbudivě jsem mu drcnul dlaní do ramene a pokusil se o úsměv. „Nemusíš se za to stydět, strach má přeci občas každý. Vezmu jen kytaru a za minutku jsem zpět.“
Bill seděl v úhledném tureckém sedu uprostřed malého provizorního jeviště. Už zdálky jsem si všiml vrstvy prachu, která se na parketách odrážela, divil jsem se, že si tam vůbec sednul, on… Každopádně to tu potřebovalo uklidit, ale teď na to jaksi nebyla nálada. V dlaních si pohrával s mikrofonem, nevím, jestli si vůbec všiml, že jsem vešel. O něčem usilovně přemýšlel a já jsem možná tušil o čem. Možná, že má Toma opravdu rád, jenže má taky strach, že se zklame a popálí. A nakonec, kdo by ho neměl? Tak málo Toma zná! Najednou jsem se sám sebe musel zeptat, proč jsme vlastně založili naši kapelu. Když jsem ho tam viděl, jak tam seděl, lehce vzpřímený a dokonale upravený, možná by si vystačil i jako sólista. No, ale na to už je asi trochu pozdě, i když, kdo ví. Konečně si mě všimnul, zvedl hlavu a já jen užasle zíral. Plakal.
„Jsi v pořádku, Bille?“ Vyhrknul jsem okamžitě, nikdy v životě jsem ho neviděl brečet, Bill Kaulitz přece nepláče. „Tom čeká venku, jestli by jsi mu chtěl něco říct.“ Musel jsem to říct, měl jsem pocit, že je to právě ta chvíle, kdy mě pro jednou bez nadávek a reptání poslechne a prostě to udělá.
„Máš volné pole působnosti, Gustave, použité zboží není můj styl. V Second Handech nakupuju jen oblečení.“ Nevěděl jsem na co přesně naráží, ale byl nezvykle jedovatý.
„Toma mrzí co se stalo, tak proč se jednou nepřekonáš a neomluvíš se mu? Co by se stalo? Byl bys pak méně dokonalým? Méně in?“ Otřel si těch pár krokodýlích slz a už byl zase vyrovnaný jako vždycky, takhle jsem ho poznával.
„S tím hajzlem jsem skončil, můžeš si s tím šoustat jak chceš, je mi z vás zle.“ Ovládal jsem se, abych nevyběhl ven a nepožádal Toma o vysvětlení, ale jestli tohle Billovi tvrdil asi měl důvod, každopádně si vymýšlet nemusel, co na tom, že jsme se jednou políbili?
„Jsi hrozně hloupej Bille, ztratíš ho.“ Očima jsem hledal Tomovu novou kytaru, konečně jsem ji uviděl vzorně založenou ve stojanu. Chtěl jsem se prosmýknout kolem Billa, ale ten mě trochu nešetrně čapnul za ruku.
„Tak jakej byl? Doufám, že alespoň tak dobrej, jako když mě vykouřil.“ O něco delší nehty se mi pomalu zarývaly do kůže a já se cítil najednou hrozně poníženě. Strčil jsem do něho a dál jsem si všímal svého. Bill se však obratně vyštrachal na nohy a skočil mi na záda. Škrtil mě jako pomatenec, sotva jsem popadal dech. Brýle mi nešťastně sklouzly na zem a ten kretén je rozšlápnul. Byly nové, mimochodem. Paráda, tak teď uvidím leda velký hovno. Přes mírnou dispozici se mi ho podařilo setřást a uštědřit mu hezkou ránu do obličeje. Pomalu mu začínala červenat i druhá tvář, najednou se mi chtělo hrozně smát, připomínal mi Marfušku z Mrazíka.
„Parchante nesměj se, zabiju Tě.“ Ech, trochu silná slova na někoho, koho jste ještě před pár minutami měli za jednoho z nejlepších přátel.
„Běž se zchladit, blbečku.“ Doporučil jsem mu mateřsky a snažil se konečně ukořistit kytaru. „Ještě jsme neskončili!“ Zaryčel vztekle a shodil mě na zem a chvíli jsme se tam váleli jako dva potrhlíci. Pořád mě fackoval a škrábal, jednou do mě dokonce kopnul a mě nenapadlo nic jiného, než že se pere jako ženská. Tak fajn bylo na čase to skončit. Zatnul jsem pěst a pořádně se rozpřáhnul. Bill odletěl pár metrů nazad a já už se jím dál nezaobíral. Prostě jsem sbalil kytaru a vypadnul.
„Teď už se nemusíš tolik malovat dočerna, máš to zadarmo, kreténe.“
„Co se Ti stalo, jsi samej škrábanec!“ Strachoval se Tom, hned co jsem vylezl ven. Rozpačitě jsem máchl rukou.
„Spíš se ptej, co se stalo jemu.“ Viděl jsem ten upřímný úlek v jeho obličeji, byl mu tak oddaný. Ale hned nato mu obličej zase tak zvláštně ztvrdl.
„Nezajímá mě, má co si zaslouží, pojď půjdeme.“ Starostlivě mě podepřel, připadal jsem si jako nějaký nemocniční lazar.
„Nikdy jsem si nemyslel, že je Bill takhle sprostej.“ Poznamenal jsem skrz lehce krvácející ret. Tom neodpovídal, zřejmě o tom věděl své. „Nechceš tam přeci jen zajít? Třeba se tím pročistilo ovzduší, co já vím.“ Rezolutně zakroutil hlavou.
„S ním jsem domluvil.“ A zdálo se, že to myslí opravdově.
** Bill **
Konečně jsem se trochu vzpamatoval a překulil jsem se na bok. Dalo mi práci se znovu posadit, Gustavova tvrdá rána mě překvapila, bít se tedy uměl. Neměl jsem ponětí, jestli náhodou nemám zlomený nos, na triko mi kapaly husté stružky krve a šíleně mě bolelo oko. Do prdele, budu vypadat jako debil! Neuvěřitelně mě štvalo, že jsem ho nedokázal usadit, alespoň by si Tom tolik nevyskakoval, pobál by se. Ale takhle budu všem jen pro smích.
„No do řiti, Ty ale vypadáš.“ No tak to je paráda, Georg mi tu opravdu chyběl. Proč se vůbec vracel? „Předpokládám, že tohle neudělal Tom, co? Hele nemáš ten nos nějak křivě?“ Ještě si ze mě utahuje, opravdu skvělé. Opatrně jsem se postavil, točila se mi hlava a nechtěl jsem riskovat další pád na opravdu tvrdou podlahu.
„Neřeš to.“ Doporučil jsem mu a doufal jsem, že se tím bude řídit, ale kdeže!
„Stálo Ti to za to alespoň? Koukám, že jsi Gustovi rozmlátil brejle, takže újmy na obou stranách.“ Zalykal se smíchem a já měl chuť ho vykopnout na Mars. Jenže při mé smůle by stejně dopadl zpátky. Nechal jsem ho, ať se pošklebuje a ublíženě jsem zalez do malé komůrky, kde bylo pověšeno zrcadlo. No a raději jsem to neměl dělat. Musel jsem mhouřit oči, abych se vůbec poznal. No prostě Rocky Balboa po devátém kole.
** Tom **
„Kde máš brýle?“ Poznamenal jsem trochu zabržděně, zrovna jsme se blížili k domu, kde Gustav bydlel. „Vidíš vůbec něco?“ Gustav se usmál, ale vzápětí usykl bolestí, rána na rtu se znovu otevřela.
„Zase tak slepej nejsem.“ Odemkl dveře a pozval mě dál, jejich dům jsem znal snad zpaměti. Doma byla zřejmě jen jeho máma, razantní paní, která si ráda zanadávala. Zrovna něco tropila v kuchyni přesto nás přišla pozdravit. Gustav se zrovna snažil zbavit příliš pevně uvázané tenisky, když mu přiletěla jedna pořádná facka.
„Co jsi zase vyváděl? Kde máš brejle? Víš kolik stály?“ Gustav se lehounce zapotácel, ale naštěstí se zachytil hlavou o můj bok.
„Au.“ Poznamenal trefně.
„Já nevím, že se pořád musíš do něčeho motat, vezmi si příklad tady z Toma. Jsou s bratrem tak hodní, žádné rvačky nebo výtržnosti a Ty? Pořád něco.“ Cítil jsem se nadmíru trapně, mě a bratra by mu za příklad dávat neměla. „Ale to Ti povídám, budeš bez brýlí, mě je to jedno, buď si klidně slepej, na nový momentálně nejsou finance.“ Jako by nic odplula do kuchyně a Gustav si konečně zul tu zatracenou tenisku.
„Tak pojď, půjdeme nahoru.“ Řekl jen, jako by se nechumelilo.
autor: Gia
betaread: Janule
