** Bill **
S mámou jsem se jako na potvoru potkal hned ve dveřích, sice jsem se ve zkušebně stačil trochu opláchnout a zkulturnit, ale i tak jsem nevypadal zrovna nejlíp. Najednou mi jí bylo hrozně líto. Nepřirozeně zbledla, měl jsem strach, aby snad neomdlela leknutím.
„Proboha Bille, miláčku, co se Ti stalo? Musíme okamžitě k doktorovi. Počkej chvíli, jen na sebe něco hodím.“ Jindy bych jí za tuhle zdrobnělinu nejspíš nadal, ale teď jsem si to nedovolil. Opatrně jsem ji chytil za loket, zdálo se, že se chvěje.
„Mami, uklidni se, ano? Prostě jsem se jen popral, nic to není, na rozbitý nos a monokl na oku ještě nikdo neumřel, hm?“ Zmateně těkala pohledem po mém obličeji, zdálo se, že ho nemůže poznat.
„Ale to nejde Bille, někdo by se na Tebe měl podívat, mám o Tebe strach.“ Beze slova jsem ji pohladil po tváři a připadal jsem si cize, tohle jsem udělal po strašně dlouhé době.
„Prosím, nech to být. Já, chtěl bych být sám.“ Chvíli ještě protestovala a nakonec souhlasila a odešla za Gordonem k televizi, nejspíš, aby mu vysvětlila co se stalo.
Byl jsem rád, protože kdybych jí měl něco bližšího vysvětlovat, nejspíš bych se sesypal, cítil jsem se hrozně. Nikdy bych nevěřil, že mě Tomův vzdor bude natolik bolet. Že pro mě bude těžké přijmout fakt, že miluje někoho jiného než mě, že se s ním dobrovolně pomiloval, jen tak. Prostě šel a udělal to, na mě nepomyslel. V pokoji jsem si ošetřil drobné ranky a nezálibně si prohlížel svou novou fasádu. Už jsem slyšel ty narážky ve škole, to bude síla. Možná mámu přemluvím, aby mě pár dní nechala doma, teď by se nade mnou slitovat přeci jen mohla. Stejně jsem měl pocit, že se mi vrací horečka, ale možná to bylo jen z rozčílení, nevím. Osprchoval jsem se a zachumlal se do přikrývek přesto, že bylo teprve sedm hodin. Znovu mě natahovalo do pláče, nedokázal jsem si vysvětlit, proč mě bolí každý pohyb a proč mě bolí každý tep mého prohnilého srdce. Nevím co mu řeknu až se vrátí a jak se budu tvářit, nevím, jestli mi někdy odpustí to co jsem řekl, jestli mě ještě někdy bude mít rád. Ale na druhé straně jsem se cítil být hrozně ponížený, Tom si mě nezaslouží, nemá na to.
** Tom **
„Necukej se pořád! Slyšíš?“ Gustav na židli nepatrně poskočil nazad.
„Au, au, hrozně to štípe, Tome.“ Mě bude peskovat za nerozhodnost a sám nevydrží pár kapek desinfekce, malý velký hrdina.
„Tak, hotovo.“ Malou náplastí jsem mu přelepil největší škrábanec, který se táhnul od pravého lalůčku až k hrtanu. Spokojeně jsem si ze všech úhlů prohlížel své malé dílko a byl jsem spokojený, jistě se to brzy zahojí. Sice jsem měl o bratra starost, ale najednou už to nebyla starost jakou bych očekával například dnes ráno. Zanícenost vyprchala, zbyla jen bratrská povinnost a byl jsem si jist, že veškeré jeho kouzlo a krása už to nemůže změnit. Když chtěl, uměl být tolik milý! Dokázal si podmanit i cizí lidi, ale když se mu to hodilo, byl tím netvrdším tvorem na planetě. Na nějakém Tomovi přeci vůbec nezáleží.
Gustav se posadil na zelenou semišovou pohovku a s hlasitým vydechnutím se opřel dozadu. „Proč jsi mu o nás lhal, Tome?“ Tak a máš to, kreténe. Lež má krátké nohy. Co mu mám asi tak říct? Gustav byl pohotovější a předběhl mě. „Mám tomu rozumět tak, že se mu mstíš skrze mne? To si nezasloužím, Tome, nemám s tím, že Tě Bill odmítá, nic společného přece. Jsem mimo hru.“ Myslel jsem si, že dnešek prostě nějak vyšumí a já budu mít klid, ale to nejspíš nehrozilo.
„Promiň.“ A co jiného mám říct? Gustav si nervózně poposedl.
„Vykašleme se na to, o mě stejně nejde, tak co. A sedni si už, pořád tady pochoduješ jako vzteklý pes.“ Beze slova jsem vedle něj žuchl na pohovku.
„Ty víš, že to není pravda. Jsi pro mě důležitý, ale v tamtom okamžiku byl on ten hlavní. Potřeboval jsem ho zkrátka usadit a místo toho jsem ho zbytečně vyprovokoval ke rvačce s Tebou, jsem fakt kretén.“ Gustav se jen nepatrně pousmál, jakoby sám pro sebe.
„Co Ty víš, třeba se Ti to povedlo. Možná prostě jen prachobyčejně žárlí na toho, koho má rád.“ Vím, že se mi snažil zlepšit náladu, ale na zázraky jsem přestal věřit ve chvíli, kdy jsem svému vlastnímu bratrovi řekl, že ho nenávidím, myslel jsem to totiž upřímně.
Ani v nejmenším jsem neměl náladu na návrat domů. Jenže se pomalu začínalo stmívat a Gustavově mámě by asi bylo divné, že jsem se u nich rozhodl přenocovat tak náhle. Navíc jsem nabyl dojmu, že bude mít se synem ještě hodně dlouhou řeč. Popadla mě zvláštní úzkost, všechno uvnitř mě se svíralo v nezadržitelném tempu, už už abych se udusil. Pořád jsem si nedokázal představit jak to s námi bude dál, copak po tom všem můžeme být ještě bratři? Copak vedle něj můžu jen tak beze strachu a předsudků dýchat, žít a dělat jakoby nic? Dřív nebo později se z toho přeci musím zbláznit, ale kam bych chtěl utíkat? Je Ti pouhých patnáct, blázne! U vchodových dveří jsem otálel několik minut, stále jsem přemýšlel jak ven z toho rozjetého kolotoče. Nakonec jsem se přeci jen odhodlal, začínala mi být zima, zvedal se vítr a já byl jen v mikině.
Máma s tátou usnuli jako obvykle u nahlas puštěné televize, vypnul jsem ji, aby neběžela jen tak na prázdno. Bylo hezké je vidět takhle vedle sebe, v poslední době na sebe neměli moc času a vlastně jsme se všichni tak trochu odcizovali jeden druhému. Loknul jsem si trochu vychlazené citrónové minerálky a chvíli otálel v kuchyni. Přemýšlel jsem, jestli nemám umýt nádobí, abych mámě trochu ulehčil, ale byla to jen další vytáčka, abych nemusel nahoru. Za deset minut jsem znovu neměl kam utéct, stál jsem tam a zíral na rodinnou fotku pod skleněným klipartem. Bill mi visel rukama kolem krku a drze se ušklíbal na fotografa. Všechny dnešní starosti byly tehdy neuvěřitelně vzdálené, jediné co mě zajímalo byly nové desky hiphopových zpěváků. Na to, že se jednou zamiluji do svého bratra bych nejspíš nepomyslel.
Snažil jsem se tvářit přirozeně, ale odraz v malém zaskleném obraze na chodbě mě přesvědčil, že se ksichtím jako vůl. Utáhnul jsem si gumičku ve vlasech a vešel do dětského pokoje. Bill ležel natažený na své posteli se sluchátky na uších. Snažil jsem se uhádnout co asi poslouchá, podle té razantní kytary bych to tipoval na Green Day, ale zpěváka jsem zpívat neslyšel. Zaujatě jsem si prohlížel Gustavovo nemalé dílko na bratrově obličeji, musím říct, že mě to vylekalo, ale na druhé straně jsem se dmul pocitem obrovského zadostiučinění. Zasloužil si to do posledního škrábnutí, nemohl být tak hloupý, aby věřil, že se Gustav nechá urážet a nechá to bez odezvy. Otevřel jsem svůj noční stolek, do kterého jsem obvykle ukládal klíče od domu a strnul v půlce pohybu. Můj a Gustavův obrázek byl rozškubaný na desítky malých kousků, jeden se dokonce povaloval pod postelí. Přece se nebudeme jeden druhému mstít donekonečna. Prudkým pohybem ruky jsem jej přibouchl, v tom spěchu jsem si tam málem přibouchl i palce.
„Proč jsi to udělal?“ Šeptnul jsem do toho ohlušujícího šumění z jeho sluchátek, nemohl mě slyšet a možná taky nechtěl. Přešel jsem blíž k jeho posteli a nešetrně jím zatřásl. „Slyšíš? Ptám se proč jsi to udělal?“ Sluchátka mu sklouzla až na zčervenalý krk, zíral na mě rozčíleně, ale viděl jsem i to smutno, které se mu tam nechtěně přimotalo. To zřejmě nechtěl.
Zase jsem byl na rozpacích, pokolikáté už? Jedna má polovina chtěla hladit a zulíbat ta bolavá místečka a dát zapomenout na hádky a nešvary, ta druhá by mu s chutí pár facek přidala. Opatrně jsem k němu přisedl a opatrně natáhl ruku k jeho obličeji. Nemohl to vidět, ale každá jeho ranka a modřina jako by bolela i mě a možná více.
„Bolí to moc?“ Zdálo se mi, že se mou blízkostí vylekal, dokonce se posunul o pár centimetrů dál k čelu postele. „Mluv se mnou, ano?“ Mé smířlivé gesto ho nijak nenadchlo, jak by také mohlo. Mou ruku odstrčil a otráveně sykl.
„Nešahej na mě, buď té lásky.“ Pozoroval jsem jak přivírá oči, párkrát nešikovně zamrkal do prázdna, snad jako by chtěl plakat. „Tak si ten posranej obrázek slep, co je mi po něm? Ochotného pomocníka jistě najdeš!“ Byl jsem tolik unavený! Pořád dokola ty samé výčitky, urážky a prosby. Vzdal jsem své pokusy o sblížení a raději se přemístil na svou postel a svlékl si huňatou mikinu, nějak mi začínalo být teplo. Poslední otázka šimrala na jazyku a nedala si říct.
„Nikdy jsi nevěřil, že by se to mezi námi mohlo zlepšit, viď? Ale říkám Ti to otevřeně, Bille, už nebude nikdo, komu by jsi mohl poroučet, nikdo, kdo by Tě za každé hezké slůvko bezelstně obskakoval. Máš smůlu. Přeji Ti ten největší trest, totiž, aby ses opravdu zamiloval.“
Ze skříňky jsem si vybral jeden čistý ručník a přešel do koupelny. Stáhl jsem ze sebe bavlněné triko a chvíli hrál na přetahovanou s koženým páskem u kalhot. Billova rozcuchaná hlava nakoukla dovnitř.
„A co když Ti řeknu, že jsem opravdu nechtěl, aby to takhle dopadlo? Myslíš, že bych si nepřál, abychom si mohli jen tak bezstarostně povídat bez toho, abychom si něco vyčítali? Mám pocit, že jsme se jeden druhému nadobro ztratili. Nevím kde jsi Ty, ani kde se toulám já.“ Opřel se o modré kachličky a hlavu zvrátil dozadu, znatelně pobledl. Dovedl jsem si představit jakou námahu vynaložil na těch pár vět, on se přeci nikdy nemýlil. Udělal jsem jeden velký krok směrem k němu a hřbetem ruky mu otřel rty.
„Teče Ti krev.“ Instinktivně si chtěl ohmatat obličej, narazil však na mou ruku a ta co možná nejpevněji stiskla tu jeho. „Nechme to být, Bille ano? Vždycky je nějaká cesta zpátky, hm?“ Opatrně jsem ho objal a doufal, že se mi nerozsype v náručí, vypadal prachbídně. Chvíli jsem ho jen tak kolébal, jenže moje zvrhlé myšlenky zase nekontrolovatelně zabíhaly tam kam neměly. Ono, když se polonahý s kalhotami na půl žerdi tisknete ke své životní lásce, je to jako boj s ďáblem :o)
„Slib mi, že už nikdy nebudeš takhle zlej? Vždyť tím ubližuješ taky sobě, nejsi hloupej, víš to.“ Vůbec jsem se od něj nechtěl odlepit, bylo mi krásně, na čele mě šimrala jeho ofina. „Tome?“ Chvíli mi to trvalo, ale přeci jsem na své jméno po chvíli zareagoval.
„Hm?“ Bill si zamyšleně překřížil ruce na prsou a na rozbité pusině vyloudil roztomilý úsměv. „Něco Ti dlužím.“ Nechápavě jsem pokrčil rameny a vzápětí mi přiletěla jedna razantní facka.
„Tak a jsme si kvit, myslím.“ Ublíženě jsem si mnul bolavou tvář, ale netrvalo dlouho a na tu druhou mi věnoval malinkatý polibek.
autor: Gia
betaread: Janule
