Gone with the sin 5.

*** Tom ***

S neskrývaným a opravdu upřímným údivem v očích, jsem pozoroval energické počínání drobounké a štíhlé černovlásky, která se mi pevným stiskem dlaně představila jako Nataša. Bez toho, abych se zmohl na jakýkoliv, byť sebemenší, odpor, mě s naprostou grácií zatlačila do měkoučkého, vypolstrovaného křesla, před kterým bylo na blankytně modré stěně zavěšené obrovské, dokonale vyleštěné, zrcadlo. Ta malinkatá místnůstka byla doslova skrz naskrz prošpikovaná ostrým, denním světlem právě tak, aby vynikly všechny nedokonalosti a chybičky lidského obličeje, kterých by jste si v přítmí nikdy nevšimli. A nebo jste je cíleně přehlíželi …

Ustrašeně jsem přivřel bolavé oči, když jsem si pozorněji prohlížel svůj obličej s unaveným šedým nádechem, ošklivými zanícenými pupínky a nemožně rozcuchanými vlasy. Chtěl jsem hrdinsky namítnout, že si opravdu nepřeji žádné zbytečné zkrášlující procedury, které mi, tak jako tak, v ničem nepomohou, ale ta okouzlující, téměř éterická osůbka, mě ukonejšila svým smířlivým úsměvem, který ve mně probouzel opravdovou důvěru.

Neupravené vlasy, které mi neposedně trčely a vykukovaly okolo hlavy, svázala hrubou, pevnou gumičkou a do čela mi natáhla širokou látkovou čelenku, která mě vrátila pár let nazpět a já si připomněl bratrovu a mou hru na indiány. Tenkrát jsme byli o tolik jiní. Vzpomeneš si taky někdy? …

„Tu později sundáme, nemusíš mít obavy Tome. Je to jen proto, aby Ti do čela nepadaly ty drobné vlásky, které Ti vyrůstají zpod dredů, víš?“ Se zvláštním zanícením pro svou práci mi vysvětlovala doslova každý pohyb, který se právě chystala udělat, věděla, že stále váhám. Poletovala kolem mne stejně tak, jako to dělají pilné dělnice v úlu, když opečovávají svou včelí královnu, která pro ně představuje jedinou šanci na budoucnost …, mizivou, ale přesto budoucnost.… Kde je ta má? Vidíš se za pár let Tome? Vlastní bratr … Tě bude nenávidět.

Trpělivě, bez jediného slůvka výčitek, jsem snášel úpěnlivé čištění pleti vatovými tampóny, nepříjemné mačkání pupínků, bolestivé vytrhávání chloupků z obočí a dokonce jsem přistoupil na okurkovou pleťovou masku. Do mysli se mi vkradly podivně lemované myšlenky, které mě tam hluboko uvnitř svíraly, týraly … bolelo to tolik, … v duchu jsem si na očním pozadí zpomaleně promítal chvíli, kdy jsi mě naposledy bezelstně objal a políbil na čelo … víš kolik času uběhlo? … Moje oči už nebrečí … už to neumí …

Ucítil jsem ohromnou úlevu, když mi její štíhlé a studené prsty, konečně ulevily od pevného sevření černé čelenky. Cítil jsem, jak mi hustý ohon vlasů pracně pěchuje do nějaké čepice a zároveň vlasy potírá po kokosu úžasně vonícím voskem, ale neodvážil jsem se pootevřít pevně semknutá víčka.

„Myslím, že to, co se v dnešních bojových podmínkách dalo zvládnout, je hotovo. Až se u mě zastavíš příště, doufám, že něco provedeme s tím příšerným oblečením. Když se tak zamyslím, jsi neuvěřitelně krásný kluk.“

Vzdorovitě jsem si i poslepu s láskou přidržoval za cípy svoji červenou mikinu, kterou jsem sundat nehodlal, ani za sebehezčí úplatek … snad jen za návrat svého bratra … Opatrně jsem pootevřel jedno a pak i druhé oko a s otevřenými ústy hleděl na cizí odraz v zrcadle. Tohle, že jsem já …? To prazvláštní stvoření, které se mi snad podobalo jen drzým úsměvem, se mi ani trochu nelíbilo. Vystavovalo se na odiv stejně, jako to dělával Bill … Snažil jsem se co nejopatrněji postavit na nohy, tak, aby se všechna ta pomíjivá krása nerozplynula na prach a pomalými, nejistými kroky jsem následoval Natašu, která si pobrukovala nějakou zvláštní písničku.

Cítil jsem, že mě trochu začíná pobolívat břicho a každý další krok byl těžší a obtížnější. Nebyl jsem nervózní, ale uvnitř mě to svíralo nejistotou, věděl jsem, že ten Tom, který po mě před chvíli suverénně pokukoval, nemá nic společného se snílkem, který sedí tiše v koutě, s nosem zabořeným do těch nažloutlých, voňavých stran … Byl jsem si jistý, že ho nechci ztratit, … byl ve mně tím nejlepším a nejryzejším … Loudal jsem se tak pomalu, až jsem místy dostával pocit, že stále přešlapuji na stejném místě jako před chvílí. Pomalu jsem si stoupl zpět na své místo, hned vedle bratra a pokusil se o chabý úsměv, který pokřivený a nepřirozený směřoval na okopanou špičku mé černé tenisky. Z téhle se mi už začíná klubat palec …

Usměvavý Gustav vůbec nerespektoval fakt, že by se měl chovat podle nějakých společenských norem a vlastně úplně zapomněl na to, že tu nejsme sami. Viděl jsem na něm tu upřímnou, téměř bratrskou radost a byl jsem vděčný, že mi osud postavil do cesty tak milého přítele. Stejně tak Georg byl mou proměnou potěšen a neustále si mě dobíral ve smyslu, že už jsem podobnou změnu opravdu potřeboval. Jen ten, na jehož názoru mi záleželo ze všeho nejvíc, názor, pro který se mé dětské srdce rozdrásalo do krve …mlčel jako spadané, podzimní listí. Ani slůvko, ani zašumění …

Pořadatel castingu, který na nás celou tu dobu hleděl skrz prsty konečně povolil a začal s ostatními sepisovat papíry, které pro mne znamenaly jediné … Už nikdy nebudeš stejný a já se Tě ptám … opravdu to chceš? Chtělo se mi vykřičet z toho všeho zmatku, který jsem měl v hlavě, ale místo toho jsem jen zíral s otevřenou pusou, zíral do těch tmavohnědých očí, které mě pronásledovaly, jako vaše neomylné svědomí, když uděláte něco hodně špatného … ale co špatného jsem provedl já? Řekni! Nataša kolem mě neustále přešlapovala na špičkách, prohlížela si mě, jako nějaký povedený exemplář vycpaného dravce … vždyť také ano.

„Já myslím, že jako zakončení toho všeho, by měl být nějaký drobný piercing, který by podtrhl Tomovu novou osobnost. Co myslíte?“ Gustav se rozesmál, dobře věděl o mé nemalé fóbii z jehel, zřejmě si všiml toho, jak pomalu, ale jistě, měním barvu obličeje. „Natašo, na tomhle jsme se přeci nedomluvili, já .. vůbec se mi podobné ozdoby nelíbí a navíc mě nenapadá jediné místo, na kterém by mi piercing slušel.“ Pozoroval jsem její rozzářené oči, které se přibližovaly a nedovolovaly, abych uhnul pohledem.

„Přesně tady, pane Dokonalý.“ Našpulenými rty mě políbila do samého koutku úst a já ucítil zvláštní a jemnou vůni jahodového lesku na rty …

autor: Gia
betaread: Janule