** Tom **
Pořád jsem trochu napjatě pokukoval po Gustavovi, který u mě nejspíš hledal bezpečné útočiště, nesmyslně se se mnou mačkal v rohu pohovky. Georg jako by byl mimo všechnu tu nervozitu, se zaujetím prohrabával jednotlivé poličky v lednici s nadějí, že snad najde něco dobrého na zub. Bill zarytě mlčel, pohledem utíkal někam do prázdna, tušil jsem, že se taky trochu bojí, prozradily ho rozutíkané prsty levé ruky, které o desku stolu vyťukávaly jednoduchou melodii. Dokázal jsem si představit, jak asi trpí jeho hrdé ego tím, že tu musí sedět s Gustavem, zatímco mu na obličeji hrají ty nejsytější odstíny modré. Ale ovládal se téměř dokonale, nikdo jiný, než jím opomíjené dvojče, si toho nevšiml. Pro tichého pozorovatele by to nejspíš byla dokonalá komedie, při které by se prohýbal smíchem v pase.
Očima jsem se vpíjel do Georgových zad a modlil se, ať už konečně promluví, ať se ta hustá atmosféra k udušení konečně prolomí, on jediný to mohl udělat. Konečně se posadil za stůl a jako by se vůbec nic nedělo, pomalu usrkával vanilkové mléko s malé plastové krabičky. „Budeme si tady muset udělat něco na způsob sezení anonymních alkoholiků, jinak to z vás asi nedostanu, co?“ Chytil jsem se jeho slov jako pomyslné výzvy a čapnul nic nechápajícího Gustava za loket. Doslova jsem ho dostrkal ke stolu a posadil ho na židli naproti Georga. Na tu nejpalčivější jsem si sedl sám, abych se mohl trýznit pohledem do jeho pichlavých očí, začínal jsem věřit, že si libuji ve vlastní bolesti. Tušil jsem, že se bratr přemůže k malému divadélku, nikdy by neohrozil budoucnost kapely, vždycky se viděl v jejím čele v roli pomyslného hnacího motoru a nikdo z nás mu jeho sen nesměl upírat. Nikdo.
** Bill **
V duchu jsem přes veškerý odpor musel ocenit Georgovu snahu, nebyl hloupý a sám pochopil, že hádky mezi námi překročily pomyslnou mez, kterou jsme si mlčky stanovili. Tušil jsem, co ode mě všichni chtějí a očekávají. Nohy jsem si pohodlně natáhl pod Tomovu židli, špičkou jsem lehce zavadil o jeho věčně plandající nohavici. Nikdy jsem nepochopil jak v tom může normálně lidsky fungovat, natož pak chodit. Georg do mě trochu neurvale dloubnul loktem, chtěl zřejmě popohnat chvíli, kdy kajícně skloním hlavu a budu se jim klanět až k zemi.
„Asi bychom měli začít u Tebe, co Ty na to?“ Ano, výborně! Všichni mi dávejte všemožnými prostředky najevo, že já jsem ten, který to všechno zavinil a udělal nejvíc chyb. Jen, ať si to vyžeru, hezky sám, zatímco si vy tři věční zbabělci budete spokojeně mnout ruce. Chtěl bych Ti říct bráško, že mě dnešní ráno opravdu mrzí, na rukou mám stále tu opojnou vůni Tvého prokřehlého těla … a v ústech chuť Tvých jemných rtů. Bál jsem se svých vlastních myšlenek, neměly nic společného s tím, co jsem si přál cítit, nebo snad s tím, co jsem si snažil nalhávat. Zhluboka jsem se nadechl a očima přejel Gustavovu zachmuřenou tvář, stále se trochu nakláněl k bratrovi, chtěl mu být nablízku, ukrást mi mé místo! Nevěřil jsem jeho pokřivené svatozáři, jistě byla falešná! Svítila jen proto, aby okouzlila a zbláznila mého bratra, ale byl jsem si jist, že nepodlehne, pozná, když ho chce někdo jen využít. Pozná? Pak Ti ale vypršel čas Bille, nemám pravdu? Zmateně jsem zatřepal hlavou, která těžkla pod návalem nechtěných myšlenek.
„Gustave, rád bych se Ti omluvil za své sprosté chování v posledních dnech. Přehnal jsem to, znáš mě, nejdřív něco zpackám a teprve potom o tom vůbec přemýšlím. Byl bych rád, kdybys to mohl smazat, zapomenout a vrátit se do doby, kdy bylo všechno v pořádku a kapela fungovala.“ Jediné slovo nebylo pravdivé! Nemohl jsem vystát ten Tvůj samolibý úšklebek, kterým jsi mi dával jasně najevo, že nestojíš o mou omluvu, že nestojíš o mě. Máš pocit zadostiučinění? Tak se jím zadus a užij si to!! Nedělalo mu problém se stále tak mile usmívat a hrát si na nejlepšího přítele. Jenže co když si to všechno nalháváš a jeho svatozář je opravdová? Co když to opravdu kazíš jen a jen Ty? Gustavovi se očividně ulevilo, teď už se neusmíval tak křečovitě, dokonce ke mně natáhl jednu ruku, možná tím chtěl zdůraznit, že to všechno myslí vážně, nevím.
„Jsem pro! Jsme dva naprostí tupci, takhle unáhleně jsme mohli reagovat jen my dva. Jenže si stejně myslím Bille, že na mě tady vůbec nezáleží, měl by ses omluvit bratrovi. To jemu pořád ubližuješ, hm?“ Lomcoval mnou nefalšovaný vztek a chuť si zopakovat nedávnou rvačku, ale tentokrát jsem si byl jist, že by dopadla úplně jinak. Nenáviděl jsem tyhle jeho moralistické žvásty, Bill Kaulitz nic nemusí!!
** Tom **
Pozoroval jsem jeho rozzlobené oči, věděl jsem, že se neomluví, ne mě. Myslí mi nekontrolovatelně létaly sem a tam jednotlivé jedovaté věty, které mi tolikrát plival do tváře bez jediné známky zaváhání nebo lítosti nad tím, komu že vlastně ubližuje. Sedím tu a v duchu přitom zlostí skáču … nejde to … není mi pomoci. Ještě dnes ráno před probuzením bych byl ochoten prosit a bít se za Tvou byť jen nepatrnou přízeň, ale teď už mě ten Tvůj věčný nezájem ani nebolí a jednou třeba přebolí natolik, že už Tě ani nebudu vnímat. Přes veškeré sliby se mi chtělo plakat. Už mě nebavila naše nekončící hra na to, že jsem Tvůj, kdykoliv si zamaneš. Proklínám to srdíčko z pouti, které koupila máma, když jsme byli ve třetí třídě, nacpala Ti ho do ruky, aby ses přemohl a řekl, že jsi ho pro mě koupil Ty, k svátku. Nebaví mě ta nikdy nekončící hra. Hra na kočku a bezmocnou myš právě skončila. Opatrně jsem se dotkl Gustavovy volně položené ruky, musel cítit jak se chvěju, ale té bezmoci by mě zbavit nedokázal.
„Jenže já už mu odpouštět nechci. Nestojí mi za to.“ Nevnímal jsem jejich strnulé obličeje, které nejspíš hledaly další vysvětlení, ale bratr si svou odpověď našel. Věčně pitomý a podlézavý Tom se právě našel a snad i trochu dospěl. Popadl jsem mikinu, kterou jsem měl pohozenou na pohovce a vykročil do chladného poledne, do tváře se mi opřel docela ostrý vítr, štípaly mě oči. A možná to štípaly poslední slzy, které jsem pro něj dnes vyplakal, nikdy už pro něj nebudu plakat.
Nevím jak dlouho jsem se bez cíle toulal městem, pomalu se začínalo stmívat, klepal jsem se zimou, strachem nad tím co bude dál. Nevěděl jsem, jestli dál plnit jeho sny a hnát se za slávou a zlatým pozlátkem. Třeba si ze všeho nejvíc přeji zůstat tady na malém městě a žít obyčejný stereotypní život plný jednoduchosti a všedních povinností. Nejsem jako on. Snažil jsem se ho dohnat, abych mu rozuměl, čapnout ho za ruku a zeptat se „Proč?“, ale on odpovídat nechtěl. Byl totiž němý. Všiml jsem si přijíždějícího autobusu a tak tak jsem ho dohnal na poslední chvíli. V kapsách mikiny jsem naštěstí vyhrabal pár zapomenutých drobných, které na korunu stačily na těch pár zastávek ke Gustavovi.
Posadil jsem se na zadní sedadlo vedle starší obtloustlé dámy ve zvláštním širokém klobouku. S lehce nadzvednutým obočím si dost nedůvěřivě prohlížela mou do červena ošlehanou tvář, rozcuchané vlasy a zablácené špičky bot. Přesto mě překvapilo, když se na mě znenadání povzbudivě usmála. Všiml jsem si levné bižuterie, která se jí houpala na krku, zaujala mě polovina zlomeného srdíčka a přepadla mě touha vědět, kdo nosí tu druhou. Taky někdo, kdo jí beztrestně ubližuje? V kapse mi zadrnčel poskakující mobil a já se pro něj unaveně natáhl. Věděl jsem kdo píše. Bratrovy zprávy jsem bez přečtení mazal, nechtěl jsem vidět ta malinkatá písmenka a přemýšlet nad tím jak se asi tvářil, když je jedno za druhým zamyšleně vyťukával. Ve spěchu jsem odeslal krátkou smsku a doufal jsem, že mámu nijak nevystraším, snažil jsem se o lehký tón. ** Ahoj mami. Dnes přespím u Gustava, trochu jsem se pohádal s Billem, asi je toho na nás moc, potřebujeme si od sebe odpočinout. Neboj se, vrátím se zítra. Tom **
** Bill **
Znovu jsem bezmyšlenkovitě prošel kolem otevřeného okna, ovanul mě studený večerní vzduch. Snažil jsem se rozpoznat jakýkoliv pohyb nebo šum na naší příjezdové cestě, doufal jsem, že ho uvidím přicházet, že neudělal nějakou hloupost, že je v pořádku. Stále se nic nedělo. Sedl jsem si na postel a pohledem zabloudil ke kleci, ve které smutně seděl Tomův Bill. Pacičkami se přehraboval v kameninové misce, dávno jsem si všiml, že vybíral jen slunečnicová semínka, barevné granulky a dropsy ho nechávaly chladným. Vždyť i Ty na něho čekáš, on přijde, za chvíli. Ozvalo se lehounké zaklepání a já byl rázem zpátky na nohou. Tak přece? Ve dveřích se objevila mámina rozcuchaná hlava, tolik mi někdy připomínala bratra. Gesty, pohyby, způsobem jak si čechrala vlasy.
„Můžu dál?“ Zeptala se tiše a mě nezbývalo nic jiného než přikývnout. Posadila se na bratrovu postel a hřbetem ruky vyrovnala pár neviditelných hrbolů na jeho tenké peřině. Znovu jsem pozoroval to noční ticho před naší brankou a snažil se vynutit odezvu jeho pomalých tichých kroků.
„Tom dnes na noc nepřijde, čekáš na něj zbytečně, Bille.“ Přibouchl jsem okno, začínal jsem se třást zimou. Přisedl jsem si k ní a ruce složil do klína, najednou jsem měl pocit, že mi nepřísluší, abych se dotýkal jeho věcí. „Vy jste se pohádali, viď?“ Neznatelně jsem přikývl a hlavu si opřel o její němě čekající rameno. Neměl jsem na to, dívat se jí zpříma do očí. „Co se to s vámi děje Bille? Vždycky jsem vás měla za dva kluky, kteří na sebe nedají dopustit, ale asi jsem se trochu spletla, že? Vidím, jak se Tom už několik měsíců trápí, nechci se ho na to ptát, vždyť je to mezi vámi, copak si to neumíte vyříkat? Teď vidím, že to mrzí snad i Tebe.“
Zvedl jsem k ní nazlobený pohled a ona mě chytla za rozklepanou dlaň. „Já to takhle říct můžu, jsem Tvá matka. Miluji Tě. Ale Ty kolem sebe pliveš jen špatnou náladu, copak Tom může za to, jak jsi náladový? Ach jo, vůbec nechápu, co to mezi vámi je. Chci zpátky své dva pohodové kluky, co se ráno rvou u snídaně kvůli poslednímu čerstvému rohlíku. Dospíváte příliš rychle …“ Neměl jsem odpověď. A ona to dobře věděla. Tiše mě stiskla v náručí a potom odešla spát, chtěla, abych přemýšlel a já měl pocit, že poslední dobou nedělám nic jiného. Jistě bude spát u něj! Budou se milovat? Děvko! Jiné jméno si nezasloužíš!!
autor: Gia
betaread: Janule
