** Tom **
Zamyšleně jsem se dloubal v pečlivě naaranžované mističce s ovocným salátem, jednou za týden mi máma vždycky připravila tuhle vitamínovou bombu, ale abych neremcal, už už míchala těsto na sobotní makovou bábovku. Malý úplatek, že to do sebe bez připomínek nasoukám a ještě poděkuji. Pohled mi neustále zabíhal k nástěnným hodinám, ještě dvě hodiny a přijde Gustav. Začínal jsem být nesmyslně nervózní, po nějaké době si toho všimla i máma. Ruce umazané od mouky si otřela do sluníčkově žluté zástěry a posadila se na židli vedle mě. Malou chvilinku otálela, ale nakonec mě štíhlým ukazováčkem pošimrala po hřbetě ruky.
„Děje se něco, Tome? Celý den jsi trošičku mimo, pořád se usmíváš do prázdna, ne že by mě to netěšilo, naopak, ale ráda bych se s Tebou o tu radost podělila.“ Nenapadlo mě, že je to, co se ve mně naplno odehrává natolik nápadné, že to cítí i lidé okolo mě. Opětoval jsem jí nepatrný úsměv, ale uvnitř jsem měl strach, že to nepochopí.
„Asi jsem se zamiloval.“ Opáčil jsem prostě a snažil jsem se tvářit vyrovnaně, ale vlastní slova se mi stále znovu a znovu vracela jako neskutečně hlasitá ozvěna. Mámin úsměv se ještě o něco rozšířil, vlastně teď připomínala malinkaté rozesmáté děcko, které se nadchlo nad novou hračkou.
„Mám radost, Tome, konečně jedna dobrá zpráva.“ Způsobně nakrčila nos a odběhla k troubě, sobotní bábovka byla v ohrožení.
Unaveně jsem si prohlížel kupu uprostřed pokoje, která byla seskládaná z triček, která se mi pro dnešní večer nezdála být dost dobrá. Zděšeně jsem zjistil, že už mi ve skříni zbylo jen jedno jediné. Nezbylo mi nic jiného, než popadnout světle modré cosi společně s čistými trenýrkami a zapadnout do koupelny. Otravně tikající budík mi dával nemilosrdně najevo, že jsem prokopáváním šatníku strávil celou hodinu a čtvrt a měl bych si opravdu pospíšit. Ze sprchy jsem vyběhl ještě na půl mokrý, ale vydatně jsem se snažil otřít bílým froté ručníkem, který jsem za sebou vláčel po zemi jako Marcus Aurelius svůj vznešený hábit. Nemotorně jsem na sebe nasoukal nažehlené triko a nové rifle, které jsem si dnes bral úplně prvně, máma se překonala a koupila mi naprosto dokonalý značkový kousek. Znovu jsem odběhl do koupelny a dobrých deset minut jsem na sebe nešťastně hleděl do zrcadla. Vlasy mi jako obvykle trčely všude okolo hlavy a já se je marně snažil uhladit mokrou dlaní, vůbec to nepomáhalo. Vztekle jsem zafuněl a malinkatým kapesním hřebenem mrštil kamsi do kouta místnosti, vůbec nic se mi nedařilo! Nakonec jsem sám sebe tak nějak napůl přesvědčil, že Gustav mě zažil v mnoha horších situacích a že se mu líbím takový jaký jsem. Na krk jsem si naplácal trochu parfému a jako vždycky jsem si nezapomněl pocintat triko, tohle jsem celý já. O tom že už mám opravdu zpoždění mě přesvědčil netrpělivě drnčící venkovní zvonek. V poklusu jsem se nacpal do černé mikiny s kapucí a schody do kuchyně bral bravurními skoky po třech, ne-li po čtyřech.
Musel jsem se trošku vydýchat, dával jsem prostor mámě, která se s Gustavem jako vždycky šíleně zapovídala, rozuměli si. Upozornil jsem na sebe vynuceným zakašláním a předstíral jsem, že přemýšlím nad tím, které tenisky si vybrat. Po očku jsem pozoroval Gustava a musel jsem uznat, že si dal záležet, vypadal moc hezky. Ošoupané rifle a černá košile s dlouhým rukávem k sobě dokonale ladily, vypadal neuvěřitelně elegantně, dokonalý protipól mého neupraveného zevnějšku. Máma si nás pořád nějak podezřele měřila orlím pohledem a já se obával, že nás prokoukla tak, jak to dokázala jen ona. O tom, že alespoň něco tušila, napovídalo nepatrně pozdvihnuté obočí. Líbnul jsem ji na tvář a už už jsem Gustava tahal ze dveří, před ním by se mi to asi vysvětlovalo dost ztěžka.
Ke kinu to bylo asi dvacet minut rychlejší chůzí, ale my jsme vůbec nepospíchali, vlastně jsme se loudali přímo výletním tempem. Nepřemýšlel jsem nad tím, že ani nevím název filmu na který jdeme, věděl jsem, že Gustav je na tom stejně, byla to jen malinkatá výmluva k tomu, abychom mohli být spolu.
„Můžu Tě chytit za ruku?“ Špitnul jsem trochu ulekaně, vůbec jsem si neuvědomil, o co ho vlastně žádám. Gustav se nervózně ošil, věděl, že se za námi potuluje nějaký mladý pár, ale přesto mi lehce stiskl pravou ruku. Spokojeně jsem se usmál sám pro sebe a nic dalšího jsem říkat nemusel, všechno to hezké bylo před námi a já jsem si to chtěl náležitě vychutnat. Když už jsme zahlédli vývěsku místního kina, tak nějak automaticky jsme se pustili, na malém městě se téměř vše roznese přímo nadzvukovou rychlostí a možná i rychleji. Na malém plakátku jsme se dozvěděli, že jdeme na nějakou nesmyslnou scifi komedii, která byla nejspíš jasným propadákem roku. Tak tak se nás sešlo pět, aby se vůbec začala promítat. Nezapomněli jsme na pořádný kýbl máslového popcornu a hektolitry Coca coly, snažili se nás sice podfouknout variantou light, ale na nás si nepřišli, doslova jsme si vydupali pořádný nášup kalorií, jsme přece v růstu.
Film byl ještě horší než jsme si původně mysleli, ale co na tom, když mě Gustav celou tu dobu jemně šimral ve dlani. Pořád jsem se na něj musel přitrouble usmívat, jak jinak, když jsem se cítil tak moc dobře?
„Bože to je fatální hovadina!“ Zahučel v přední řadě jeden z pěti statečných tu nadmíru pravdivou větu. Všichni jsme mu dali zapravdu souhlasným pobrukováním. O přestávce jsme se šikovně vytratili a nebyli jsme jediný, možná, že už se pokračování ani nepromítalo, kdo ví. Gustav trochu zahanbeně pokrčil svěšenými rameny.
„Promiň, sliboval jsem hezký film a místo toho taková kravina.“ Vůbec mi těch peněz za zbytečné vstupné nebylo líto, měli jsme dobrou hodinku na potulování městem a to byla více než lákavá vyhlídka. Konečně jsme dorazili k naší oblíbené kameninové lavičce a vyčerpaní jsme se na ni posadili. Už ze zvyku jsem si kolena složil pod bradu a neustále si vychutnával letmé doteky nedočkavých prstů.
„Je Ti zima, viď?“ Poznamenal jsem celkem trefně, když jsem si všiml, jak se snaží potlačit zoufalé drkotání zubů. Projevil jsem se coby grant a zabalil ho do své mikiny, přestože jsem zůstal jen v triku, zima mi nebyla … nejspíš mě hřála láska.
„Uvidíme se zítra?“ Vyhrkl Gustav nedočkavě, cítil jsem z toho rozpačitého podtónu jasnou touha a strach z odmítnutí. Okamžitě jsem přikývl.
„Mám pro Tebe překvapení. Můžu přijít k vám?“ Gustav souhlasil a dokonce mě ubezpečil o tom, že bude sám doma. Znenadání se ale zarazil, jako by si znovu proletěl mou odpověď.
„P … Počkej, jaké překvapení?“ Vylekaný obličej mě donutil k upřímnému smíchu, sex nebyl zrovna to, na co jsem narážel. Udělal jsem uražený obličej a drze do něj šťouchnul loktem.
„No dovol, TO až po svatbě, milánku.“ Po téhle větě se Gustav tvářil už naprosto zoufale a já uvnitř propukl v nemístný záchvat smíchu. Byl tak sladký!
„Takže kdo koho požádá o ruku? No Ty jsi menší, takže nejspíš budeš nevěsta, viď? Už se těším na Tvé korzetové šaty s hříšně dlouhou vlečkou.“ Téhle představě už jsme se smáli oba dva, jenže jak už to bývá, od smíchu nebývá daleko k upřímným dotekům.
„Miluji Tě, Tome.“ Zašeptal Gustav a po nekonečně dlouhé době mě políbil.
autor: Gia
betaread: Janule
