Gone with the sin 6.

*** Tom ***

Po opravdu dlouhém a náročném dni jsem si, nepříjemně zpocený a na smrt unavený, lehl do měkkých přikrývek, z kterých se opatrně linula zvláštní, ostrá vůně, máminy nové aviváže. Ačkoliv byla o tolik jiná, než ta předchozí, mé otupené smysly se příliš lehce nechaly ošálit a ukolébat ke spánku. Za víčky se mi rozmazaně promítal celý dnešní, uspěchaný den, který toho změnil tolik a já jsem měl pocit, že je toho na pouhých čtyřiadvacet hodin příliš mnoho, slunce dnes bude zesláblé, stejně jako já. V lehkém spánku jsem vnímal přítomnost bratra v pokoji, který voněl horkou vodou a heřmánkovým šampónem. Chtěl bych se s tou vůní na chvíli pomazlit mezi prsty, aby mě zahřála, proklouzla a po chvíli se znovu vrátila … a já měl ten nezaměnitelný pocit, … pocit, že už jej nikdy neztratím.

Probouzel jsem se do pozdního rána, přesto jsem se cítil stejně, jako před usnutím, stále tak unavený, snad jako by všechen ten čas uběhl v pouhém okamžiku, jako by nebyla žádná noc. S nehranou námahou jsem se překulil na pravý bok a tenkou, pomuchlanou peřinu, si zčásti sroloval pod hlavu tak, abych jí měl o něco výš, odnepaměti se mi tak lépe odpočívalo, vlastně ani nevím proč. Se zvláštním studem jsem si ochromeně prohlížel spícího bratra, který téměř neslyšně oddechoval s obličejem, téměř z půlky, překrytým modrým polštářem. Haló? Kdo tam? … tady prázdno. A kde ses tady vlastně vzalo tak náhle? … Ty nevíš? Zkus přemýšlet, vím, že to dovedeš. … I Ty hloupoučký, stále nic? Stačí tak málo! … někdo, koho miluješ, Tě přestane mít rád … Ustrašeně jsem polkl. Viď, že odejdeš … prosím. Ne .. jsem tu navždy. Promiň mi. Nevšiml jsem si těch doširoka otevřených očí, které mě, jakoby v otázce, upřeně pozorovaly.

„Promiň, nechtěl jsem Tě budit … já jen …“

Co chceš slyšet bráško, řekni …? Snad ne pravdu? Pro jednou … pro jednou si nebudeme lhát? Mou pravdu, kde si má hloupá hlava, pobízená hlasitě ťukajícím srdcem, usmyslela, že na Tebe bude myslet častěji, než se sluší … a co Ty? Myslíš na mne někdy? Mou pravdu, kde jsem to já, kdo si neví rady se svými myšlenkami, pocity a sny? Chtěl bych se Tě zeptat … mívají dvojčata stejné sny?, protože pak … něco tušíš. Mou pravdu, kde cítím, jak moc Tě mám rád? Bratr se mou odpovědí dál nezabýval a s nic neříkajícím úšklebkem, se s námahou prohnul v zádech. Až ke mně doléhalo to táhlé praskání jeho páteře a já se toužil dotknout každého jeho obratle, … jen konečkem prstu. Cítil jsem, jak pomalu červenám pod náporem těch všude přítomných myšlenek, které se neptaly, nežádaly svolení … prostě tu byly. Nechtěl jsem ho dál pozorovat, bolely mě z něj oči, protože podvědomě kontrolovaly každý jeho pohyb, snad i během spánku.

Modrý, trochu vlhký kohoutek, jsem otočil téměř na doraz a přesto se mi zdálo, že proud ledové vody nedokáže uhasil rozpálenou pokožku, která bolestivě pálila, prahla po doteku. Věděl jsem, že bratr vešel do koupelny. Místností se prolévala nezaměnitelná vůně majoránky, kterou jsem klamně cítil, kdykoliv se ke mně přiblížil a moje popletené smysly neuměly napovědět, kde přesně jsem ve vzpomínkách tuhle prazvláštní vůně zapomněl. Cítil jsem palčivé slzy, které se poslušně sesedaly na samé špičce brady a já pochopil, že v naše přátelství už vlastně dávno nevěřím. Všechno se ve mně bolestivě pnulo a bouřilo a vnitřní hlas nevykřikl tak, jak by se po právu slušelo, jen polohlasně zašeptal: Ty ho miluješ … proč ten strach, Tome?

Polekaně jsem trhl zpitomělou hlavou a málem jsem na mokré podlaze uklouzl, jen ztěží jsem se opřel o studené stěny sprchového koutu, po kterých líně brouzdaly kapky vody. Kolem pasu, který se jako splašený nadzvedával v ukrutném tempu a křečovitě se stáhl, kdykoliv jsem uslyšel povědomé kroky, jsem si uvázal sytě zelenou osušku a snažil se nepozorovaně proklouznout do pokoje.

Přes veškerou snahu, se můj odevzdaný pohled střetl s tím jeho zamračeným, uprostřed zrcadla, které bylo poseto několika drobnými skvrnkami od Billova horkého dechu. Bolestivě mě chytil za zápěstí a já se musel ovládat, abych dětinsky nevypískl. Naklonil se ke mně sotva na pár centimetrů, štiplavá vůně jeho zubní pasty mě dráždila v nose. Trochu komicky před sebou zašermoval tmavě červeným kartáčkem na zuby, na kterém se, kromě pár kapek vody, leskl i zbytek rozmočené pasty proti paradentóze. Puntičkáři! Svým zachmuřeným pohledem si mě prohlížel jako pod drobnohledem a stisk jeho zpocené dlaně nepolevoval.

„Máš nějaký zvláštní důvod k tomu, abys na mě neustále čuměl a kontroloval, co zrovna dělám, nebo nedělám? Jestli na mě chceš vyrukovat se svou známou a ohranou písničkou „Bille, zamysli se nad sebou.“, upozorňuji Tě předem, že nemám zájem o jakoukoliv Tvou pomoc. Blbečkovi narostl hřebínek hezky nahoru, viď?“ Provokativně mě popleskal po tváři, chtěl mě ještě víc usadit. Vím, že měl hádavou náladu, že si prostě jen chtěl zase jednou ulevit, ale já … vyděšeně vycouval z koupelny a ještě jsem si levou patu nešikovně odřel o vystouplý práh.

Tělo se příliš lehce nechalo oklamat medovým, vtíravým hlasem, nechtělo pochopit bolestivé doteky, myslelo si, že bratr … hladí. Rozrušeně jsem za sebou zabouchl dveře do pokoje a pro jistotu nadvakrát zamkl. Můj zastřený pohled sklouzl až k vzrušenému klínu … konec, musím zapomenout dřív, než bude pozdě! V hlavě mi však zněla jediná otázka … Jak dlouho už?

*** Bill ***

Pomalu jsem se loudal úzkou chodbičkou do pokoje a všiml jsem si, že na některém místě jsem se dokonce zapomněl a chvíli přešlapoval na místě. V dlaních jsem krčil ledabyle poskládané pyžamo a na prstech pravé ruky zkoušel odhadnout, jak dlouho může poště trvat, než odešle kopie smluv z Hamburku do Magdeburku. Vztekle jsem pohodil hlavou, vyšlo mi až příliš vysoké číslo a já nebyl zvyklý, na cokoliv čekat. Ačkoliv jsem si to nepřál, mé myšlenky dnes znovu zabloudily k bratrovi. Nedokázal jsem pochopit a opovrhoval jsem jím za to, že se mi nikdy neodvážil postavit na odpor … Sebelepší změna zevnějšku nedokáže napravit jeho téměř ženskou duši. Ten strach v každém jeho pohledu a gestu … Rozčíleně jsem několikrát zalomcoval klikou od dveří pokoje, která nechtěla, ani pod sebevětším tlakem, povolit. Po notné chvíli se ozvalo hlasité cvaknutí a já nechápavě hleděl do zčervenalé tváře svého bratra. „To sis tady dělal dobře, že se musíš zamykat? Doufám jen, že to nebylo v blízkosti mé postele, to by můj žaludek neustál!“

*** Tom ***

Trochu nechápavě jsem hleděl do těch široce otevřených očí, které se viditelně bavily mými rozpaky a já litoval dnešního dne, mé projevené slabosti. „Chtěl jsem být jen na chvíli sám, bez toho, abys mě pořád napomínal. Copak je to tak nepochopitelné?“ Štítil jsem se a mrzela mne jeho nevybíravá slova, více jsem však opovrhoval sám sebou … poprvé … poprvé v životě mu lžu.

autor: Gia
betaread: Janule