Gone with the sin 7.

*** Tom ***

Zamyšleně jsem před sebou tlačil nákupní vozík a přehlížel kovové regály, které vábily a lákaly nerozhodné zákazníky. A že bylo co vybírat! Jen já se pořád nemohl dostat do té správné nálady, jako máma, která stísněný prostor vozíku plnila různými drobnostmi a nepotřebnými věcmi. Uvažoval jsem, na co nám to či ono, vlastně bude, ale nic kloudného mě nenapadlo … už od brzkého rána jsem si všiml, jak nervózní bratr je, věděl jsem, že čeká na odpověď z Hamburku, která by měla podle jeho i mých letmých propočtů, dojít právě dnes. Nepřipouštěl jsem si to, ale spolu s jeho rozpaky se trocha té nervozity a strachu přenesla i na mne. Mám o Tebe strach Ty můj malý. Neumíš se vyrovnat s neúspěchem, tohle by Tě srazilo na kolena.

„Tome, nechtěl by sis přece jen něco koupit? Můžeš si vybrat co chceš, dneska mám rozdávačnou náladu, tak toho využij!“ A znovu mě ovanul chladný vánek dětství. Pokaždé, když máma vyslovila tuhle kouzelnou formulku, běžel bratr k regálu s oblečením a navěšoval na sebe všelijaká cinkrlata a ozdoby a pak honem k zrcadlu, kde si stoupl na samé špičky okopaných bot, podívat se, jak mu to sluší …

„No, tak Tome, nemůžeš si vybrat něco okázalejšího? Zvířátko Tě přestane bavit a nakonec zůstane na starost mě. Dobře si to rozmysli!“ V dlani se mi krčilo malinké, bezbranné potkáně, tenoučké jako vyžle, jemné chloupky sytě zabarvené dočerna. Dlouhý, slabý ocásek mi omotal kolem zápěstí a já si byl jistý, že tohle bude ten pravý společník pro mě. S lehkým pokyvováním hlavy mi máma nakukovala přes rameno a zvědavě si prohlížela to škvrně, které se mi bojácně zavrtalo do rukávu teplé mikiny.

„Na to, že je to potkan, vypadá roztomile. Co myslíš, je to holka nebo kluk?“ Se smíchem jsem prohodil oči v sloup a jemně mámu políbil na tvář, která jí voněla pudrem a sladkou tvářenkou.

„Copak nevidíš tu nadílku, co má pod ocáskem? A neříkej mi, že to nepoznáš! Máš doma tři chlapy :o)“ Máma pozorně zaostřila a po chvíli se dala do smíchu také. Pozoroval jsem její drobný profil, ostrou linii nosu.

„Mám Tě moc rád mami.“ Špitl jsem do letního, provoněného odpoledne.

„To já Tebe taky, hlupáčku.“ Zahřálo mě to natolik, že jsem měl neskutečnou touhu se k ní přitulit a mazlit se jako malý kluk, ale je až příliš pozdě …. Jsi už velký Tome …

Pořád jsem si to malé škvrně musel prohlížet. V dlaních jsem ho vyzvedával vysoko, abych na něj dobře viděl, slabé odpolední paprsky ho přes pootevřené okno jemně laskaly na nose. Přívětivě na mě koulel drobná očka, která připomínala sladké antiperle, beze strachu vykračoval po lidské dlani. Opatrně jsem ho položil na postel a svou pomačkanou mikinu pečlivě složil do skříně. „Neboj, hned zítra Ti opatřím bydlení, slibuji!“ Na důkaz toho, že to myslím opravdu vážně, jsem slavnostně olízl dva prsty pravé ruky a zvedl je vysoko do vzduchu. „Jakpak Ti budeme říkat, maličký? Hubeňoučký, dlouhý s tmavými chloupky …“ Tak jen řekni naivko, na koho sis vzpomněl? … Proč pořád?

„Co takhle Bill, já myslím, že je to docela hezké jméno pro takového fešáka, jako jsi Ty.“ Rozněžněle jsem si k němu přilehl na postel a snášel ustavičné popotahování za konečky dredů. Sem tam mi na nich provedl malou kadeřnickou úpravu, ale co … sbližujeme se :o)

Pomaličku jsem usínal, ale snažil jsem se přemoci vlezlou únavu a vydržet do doby, než bratr dorazí domů z noční toulky. Potkánek spokojeně odpočíval v prozatímním kartónovém domově u nohou mé postele, malé stočené klubíčko, slabě oddechovalo. Po nějaké době, kdy jsem střídavě upadal do polospánku a zmateně se probouzel a vzpomínal, proč vlastně nemůžu usnout, jsem konečně uslyšel bratrovy kroky na schodech za dveřmi pokoje. Rozsvítil jsem tlumené zelenkavé světlo malé lampičky u mé hlavy a stínil si dlaní, rozbolela mě trochu hlava.

„Ahoj Bille.“ Skoro neslyšně jsem špitl do té tmy okolo, která mě nepříjemně stahovala svou podmanivou silou, děsila a nechtěla mi dodat odvahy. Pozoroval jsem bratrův překvapený a trochu šokovaný pohled, který zběsilou rychlostí přeskakoval z mého obličeje na malou, papírovou krabici a zase zpátky. Trochu rozčíleně přibouchl dveře za svými zády a sundal si černou, teplou mikinu, která mu podle mého příliš neslušela. Pravý koneček červeného trika se mu lehce odhrnul a do noci zasvítila jeho ledově světlá pokožka. Sotva slyšitelně jsem vydechl, přesto jsem si povšiml Billova zvláštního, tázavého pohledu.

„Copak sis to pořídil? Knížka s Tebou odmítla komunikovat, tak sis pořídil „něco“, co Ti neupře Tvůj hloupý, nic neříkající názor? Tome, Tome překvapuješ mě čím dál, tím víc.“ Více se semnou bavit zřejmě nehodlal, otočil se ke mně útlými zády a jeho dech se pomalu zklidňoval. Promnul jsem si štiplavé oči a natáhl se přes postel, abych mohl zhasnout světlo a klidně usnout. Po paměti jsem se naklonil k nohám postele a ukazováčkem polechtal teplé klubíčko, které mi poprvé v životě poskytlo pocit, že mne někdo opravdu potřebuje.

„Hezky spinkej myško … mám Tě rád Bille.“

*** Bill ***

Ulekaně jsem vytřeštil oči do tmy a žasnul nad tím, čeho všeho je bratr schopen. Neuměl jsem se v hlavě rozhodnout, jestli mě to, že svého nového kamaráda pojmenoval po mě, má těšit, nebo spíš děsit. Tome, co se to s Tebou v poslední době vlastně děje? …

autor: Gia
betaread: Janule