Gone with the sin 8.

*** Tom ***

Zlehounka jsem zaklepal na oprýskané, dřevěné dveře a teprve až ten tlumený, tichý zvuk nadobro utichl, jsem si uvědomil, že můj vztah s Michaelem nikdy nebude stejný,jako dřív. Vzpomněl jsem si na Billova slova, jejíž pravosti jsem mohl uvěřit jen ztěží a i přes veškerou nedůvěru v bratra, mě sevřela podivná nejistota a neschopnost chovat se k Michaelovi tak, jak si to vždy zasloužil … rovně a upřímně. Znal mě od útlého dětství a přestože ke mně neměl tak blízko, jako Bill, vyznal se ve mně, jako v sobě samém … znal mě tak nějak niterněji a opravdověji. Dokázal naslouchat, celé dlouhé hodiny, mým hloupým a dětinským problémům, snažil se pochopit mé rozhořčení nad příběhem té či oné knihy, které ani pramák nerozuměl, ale snažil se … Vždycky mi byl nablízku, nikdy mě neodmítl, ať už se jednalo o cokoliv a přesto jsme se jeden druhému nadobro ztratili z dohledu …

S rozcuchanými, od ostrého sluníčka vysušenými a pokroucenými vlasy, mě ve dveřích přivítal s nic neříkajícím úsměvem, který jsem si pamatoval z doby, kdy jsme vedle sebe několik let seděli v jedné školní lavici. Nedokázal jsem uhodnout, jestli se zlobí, nebo má radost, jen to prazvláštně pozdvihnuté obočí a hlava lehce pokrčená do strany. Vůbec jsem neměl ponětí, jak začít … po tak dlouhé době, ale nač předstírat a lhát?

„Michaeli, nezlob se na mě, vím, že jsme se hodně dlouho neviděli, ale něco bych od Tebe potřeboval.“ Připadal jsem si tak hloupě … někdo, s kým jste dřív trávili skoro každou volnou chviličku, někdo, kdo znal všechny vaše tužby a přání, vám teď připadá, jako sprostý cizinec.

Pomalu pootevřel vrzající dveře a konečně se usmál tak, že jsem pocítil to zvláštní teplo, které mě zahrnulo pokaždé, když jsem byl v jeho blízkosti. Pocit bezpečí a důvěry. „Jen pojď dál, zrovna si vařím kávu, dáš si taky?“ Pobídl mě lehkým kývnutím paže a se zamyšleným výrazem mě pomalu následoval do obývacího pokoje. Posadil jsem se na samý okraj kárované pohovky a se zvláštní úlevou zjistil, že se tu téměř nic nezměnilo. Pořád ten samý, těžký nános prachu na všech policích, stejný chaotický nepořádek, který jsem si pamatoval z dřívějška. Michael žil jen s otcem, jeho maminka zemřela, když byl ještě hodně malý a téměř si na ni nepamatoval. Snažili se s otcem zastat co se dalo, ale byly jisté věci, které jim přece jen dělaly nemalé problémy.

Zatímco Michael pečlivě servíroval malé šálky s kávou na ratanový stoleček u mých kolen, podařilo se mi z kapuce mikiny vysvobodit spícího potkánka. Kamarád nejdřív polekaně poskočil nazad, po chvilce si však ke mně se zájmem přiklekl.

„Tihle se mi vždycky líbili, jejich inteligence. Jakpak se jmenuje?“ Všiml jsem si jeho zjihlého pohledu, který byl tolik unavený a utrápený. Měl jsem pocit, že je čas oplatit mu všechnu tu starost, kterou mi celou tu dobu projevoval.

„Bill …“ Kníkl jsem zaníceně, div jsem se nezakuckal. Bylo mi hloupé, už jen to pomyšlení, jak moc čerstvý jejich rozchod vlastně je. „Promiň.“ Dodal jsem zbrkle hned v zápětí, musel jsem vypadat dost komicky. Michael mi lehounce stiskl zápěstí, kterým se rozlilo příjemné teplo.

„Nemusíš se za nic omlouvat Tome, je to pryč. A pro tohohle prcka je to docela slušivé jméno, myslím ale, že svému jmenovci bude dělat až příliš dobré jméno. Bill takhle přívětivý nikdy nebyl … a to Ty víš mnohem lépe, než já.“ Tiše jsem pokýval hlavou k souhlasu a sledoval světlou dlaň, která hbitými prsty přejížděla po potkaní hlavičce, která se důvěřivě natahovala za každým dalším pohlazením. A nemohlo mi uniknout to, že v nestřežených chvilkách znovu přejížděl přes mé zápěstí, které se okamžitě obrnilo lehkou, husí kůží. To … to přece není pravda.

„Hodně jsi se změnil Tome … a moc Ti to sluší. Prokoukl jsi, opravdu. Mám z Tebe radost.“ Styděl jsem se za nepatrnou červeň, kterou mi jeho slova vehnala do tváře a snažil jsem se pohledem utéci někam za něj, abych nemusel odpovídat na procítěné signály jeho zelených očí.

„Míšo, já potřeboval jsem …“ mou prosbu umlčel ukazováček jeho levé ruky na mých rtech, roztřásl jsem se při pouhém pomyšlení na to, co právě udělal.

„Víš, jak dlouho už mě takhle hezky nikdo neoslovit? Naposledy máma, když se mi o ní tuhle v noci zdálo … jsou chvíle, kdy ji postrádám … tolik.“ Prst sjel zlomeně přes špičku brady až na světlý krk a já pozoroval jeho vlhnoucí oči, které dostávaly jemnější nádech. Vždycky jsem mu tak z přátelské lásky říkával … věděl jsem, že jeho maminka pochází z Ruska a často ho jako malého chlácholila podobnou zdrobnělinou. Bylo mi ho tak líto …

Opatrně jsem ho objal, a mé prsty na jeho pažích i přes silnou vrstvu bavlny tmavě zeleného trika, propalovalo zvláštní horko. Malý Bill si šikovně přelezl na jeho pravé rameno a drobným tělíčkem se k němu těsně přivinul a konejšil jak nejlépe uměl … i když po zvířecím způsobu. Michael se rozesmál nad jeho spontánností a promnul si zaslzené oči.

„Takže, co jsi potřeboval Tome?“ Rozpačitě jsem mu úsměv oplatil a kývnul na tvorečka, který si spokojeně hověl pod jeho blonďatou kšticí.

„Ubytovat tohle škvrně. Vzpomněl jsem si, že jsi kdysi dávno choval činčilu, nemám pravdu?“ Michael chvíli přemýšlel a nakonec mě vyzdvihl na nohy lehkým zatáhnutím za ruce.

„Pojď, snad tu klec někde ve sklepě ještě vyhrabeme. Tenhle ten klučík si zaslouží veškeré pohodlí :o)“

autor: Gia
betaread: Janule