Gone with the sin 9.

*** Tom ***

Úkosným pohledem s výrazem trpitele na kříži, jsem odhadem přepočítával nemalou vzdálenost, která mě dělila od zahradní branky našeho domu. Odhodlaně jsem se prohnul v bolavých zádech, neucítil jsem však jediné, byť sebemenší zapraskání, které by mi ulevilo od nepříjemného pálení. Ztuhlou dlaní jsem si otřel orosené čelo a snažil se znovu pohnout klecí, kterou jsem celou tu dobu, kousek po kousku, strkal před sebou a proklínal se za svou hroznou paličatost. Nebyl jsem navyklý říkávat slůvko „pomoc“ a už vůbec jsem nečekal, že by mě někdo chtěl vyslyšet. Pral jsem se s nesmyslnými úkoly a věděl, že nemůžu uspět, ale přijmout pomocnou ruku … to jsem nedokázal. Konečně jsem přešel k domu a rozběsněnou hlavu, ve které se mi nepříjemně točilo, jako na řetízkovém kolotoči, jsem opatrně zvrátil dozadu na tmavě zelený plot, který se pod její vahou nepatrně prohnul směrem dovnitř.

Pozoroval jsem Tě, jak jsi nesměle sbíhal schod po schodu a cítil jsem se jako to nejrozmazlenější dítko na světě, když jsem směl zachytit Tvůj vřelý úsměv. Vím, že nebyl pro mne, vím, že jsi hrdý jen sám na sebe, ale přesto všechno … nechci se probouzet … nech mne snít. Máma vyběhla z kuchyně, jen tak v zástěře, na boku jí prosvítalo pár prodřených dírek, tváře umouněné od mouky. Hřeje mě u srdce … Viděl jsem tu oddanost, radost v jejich očích, tu neuhasínající pýchu. Beze slova Tě objala a dopis, který jsi do té doby svíral pevně v dlani se tiše snesl k zemi. Nemusím ho číst … už vím, že všechno končí, nebudeš můj bratr, budeš mi ještě víc vzdálený, na míle … na životy.

Všiml jsem si, že rozjařený bratr udělal několik nepatrných kroků směrem ke mně a já ze zvyku, v obraně, přikopl klec z pletiva ještě o kousek blíž k sobě, jak chabá hráz mezi námi dvěma a to všechno jen proto, aby mne neobjal … abych se ho nemusel dotknout.

„Tome, nemůžu tomu absolutně uvěřit, my … my máme šanci něco dokázat, být někým a být slavnými … já … splnil se mi životní sen.“ Povšiml jsem si drobných, třpytivých slz v jeho očích a konečně, jednou za život, jsem měl pocit, že i on má city … že není tak chladný, jak se na první pohled zdá. S němou grimasou jsem kolem něj prošel do pokoje a jemně jsem ho chytil za nahý loket. „Gratuluji …“ Nevěděl jsem co jiného říct, byl to jeho úspěch, jeho vysněná vidina … ne má.

Opatrně jsem přivřel trochu narezlá dvířka, už zcela zařízené klece a potěšeně si ji prohlížel ze všech možných stran. Přehlížel jsem vyčítavý pohled „A to už tu zůstanu napořád?“, kterým mne propaloval skrze tenké pletivo. Unaveně jsem se svezl na měkkou postel, pokrčil kolena až k bradě a objal je dlaněmi. Lehce jsem nadskočil úlekem při zvuku rozrušeně rázujících tenisek přede dveřmi, věděl jsem, že to nezůstane bez povšimnutí, má právo se zlobit, má právo na to, aby mi vrazil pár facek … má právo žádat vysvětlení. Dveře se rozletěly a zastavily se až o roh oranžově vymalované zdi, důlek, který je tam odnepaměti se nepatrně prohloubil. Měl jsem se stydět za to, jak jsem bratra zklamal, za to, jak nehezky jsem reagoval na to, že se nám podařilo nemožné, ale vždyť já to celou tu dobu snášel jen kvůli Tobě, nechápeš? To jen proto, abych mohl stát vedle Tebe, cítit Tvojí vůni a vědět, že jsi stále můj bratr. Pozoroval jsem tu hlubokou, nazlobenou vrásku uprostřed čela a chtěl ji zulíbat milimetr za milimetrem … jen kdybys šel o krůček blíž.

„To mi děláš schválně? Musíš mi prostě, za každou cenu, zkazit všechnu mou radost? Věděl jsi, jak moc na tom lpím, věděl jsi, co všechno je v sázce a neumíš projevit ani předstíranou radost? Celou dobu dřeme, cvičíme každý den, odříkáme si tolik věcí a Ty? V Tvém obličeji nevidím jediný náznak radosti! Začínám Tě nenávidět Tome, … nechtěj po mě, abych Tě nenáviděl … slyšíš?“

Trochu ulekaně jsem se schoulil ještě do menšího klubíčka, nic nepochopil, nemůže … nechce. Chtěl jsem mu to vysvětlit, ano chtěl, ale rty zůstaly pevně semknuté, jen zornice smutně poskakovaly a snažily se ospravedlnit, … je příliš pozdě, snílku.

„Co mám udělat pro to, abys byl stejný, jako dřív Tome? Chováš se nemožně, jsi tak nepřizpůsobivý, nechci Tebou opovrhovat, ale musím … řekni co?“ Zhluboka jsem se nadechl, a trochu to zastudělo.

„Zůstaň, usměj se na mne a řekni, že to mezi námi bude jako dřív, prosím … jen tak a zadarmo.“

autor: Gia
betaread: Janule