Liebe lässt sich nicht erzwungen I 2. (ff)

(Bill)

Pořád jsem se klepal. I když Tom odešel. Myslel jsem si, že je to sen, že jsem si jen vysnil, jak toho nechal, ale on to nebyl sen. Byla to skutečnost. Tom je pryč. Ještě než odešel jsem, ale poznal, že se v něm něco zlomilo. Přestal být surový a líbal mě něžně jako porcelánovou panenku. Prosil o odpuštění, jenže já nevím, jestli budu schopen mu to dopustit. Takový strach mi ještě nikdo nenahnal.
Pomalu jsem se zvedl, sešel do kuchyně a udělal si čaj. Ano čaj. Už jsem ho dlouho neměl. Opatrně jsem usrkával, když jsem uslyšel klapnutí zámku. Zatrnulo ve mně. Jen ať to není Tom, prosil jsem v duchu. Byla to mamka.

„Ahoj zlato. Kde máš bratra?“ zeptala se mile.

„Já…já nevím,“ vykoktal sem.

„Bille, jsi v pořádku? Jsi celý pobledlý,“ optala se starostlivě.

„Jo.“

„Nelži mi. Ale to no…sakra…jo, už vím. Za 2 hodiny odjíždím. Takže zavolám Tomovi, ať..“ „NE!“vykřikl jsem. Mamka nadskočila.

„Já…promiň,“ pípnul jsem a utekl k sobě.

(Tom)

Bylo pozdě asi půlnoc a mě se pořád nechce domů. Mamka mi volala, ať se postarám o Billa. Takže někam jela. Nesnáším, když musím procházet temnými uličkami, ale teď jsem musel. „A hele, Kaulitz!“ ozvalo se za mnou. Sotva sem se otočil po hlase, hned mi jedna přilítla. Sesunul jsem se k zemi.
Myslel jsem, že mám zlomenou čelist. Zatřepal jsem hlavou a postavil se. Stáli kolem mě 4 synci. Nemohl jsem se zorientovat. Nevím, kde je jih a kde sever. Přilítla mi další. Sykl jsem. Už nemám sílu se zvednout. Kopou do mě. Kurva, to je bolest. Když jsem se konečně zvedl, chytli mě a kdosi vytáhl nůž. Čekal sem to nejhorší. Jenže oni měli očividně jiný plán. Ten týpek mi udělal šrám přes půlku obličeje. Au.

„Příště to bude horší. Dej si majzla, Kaulitzi,“ štěkl boss a utekli. Ještě chvíli jsem tam ležel. Byl jsem mimo. Totálně mimo. Zvedl a došel domů. Celou cestu sem cítil krev a bolest.

(Bill)

Bál jsem se jít spát, máme s Tomem pokoj společně, ale zároveň mi dělalo starosti, kde je tak dlouho. Uslyšel jsem vrzání schodů. Konečně se vrací. Měl sem o něj strach, i když mi udělal to, co mi udělal. Zavřel jsem oči v momentě, kdy klapla klika. Tom rozsvítil lampičku. Ani jsem nedutal. Cítil jsem, jak chodí po pokoji. Občas sykl. Tak počkat! Proč? Otevřel jsem oči v momentě, kdy se na mě díval. Hrklo ve mně.

„Tome?“ vydechl jsem, když jsem ho viděl takhle zřízeného. Okamžitě jsem vstal a šel k němu. Uhnul pohledem.

„Co…co se stalo?“

„Nic!“odsekl. Opatrně jsem vzal jeho tvář do dlaní. Nevěděl jsem, co mám dělat. Odběhl jsem do koupelny pro lékárničku a další věci. Za moment jsem se vrátil.

„Sedni!“ poručil jsem.

„O nic se tě neprosím,“ štekl.

„Sklapni a sedni!“ rozkázal jsem opět. K mému údivu mě poslechl. Klekl jsem si k němu a čistil mu tu ránu.

„Ssss!“ škubl sebou. Chytil jsem ho pevněji. Přitáhl mě k sobě a políbil. Cuknul jsem a rychle vstal.

„Bille…prosím…poslouchej mě.“

„Ne! Ty poslouchej mě. Teď ti to ošetřím, ráno zavolám Davidovi, ať hledá jiného zpěváka, a do půl roku se odstěhuju,“ řekl sem rozhodně.

„Ne, to nepřijmu.“ Prudce se postavil.

„Budeš muset!“ Začal se ke mně přibližovat. Strach. Zase jsem ho cítil. Rukou jsem ho odstrčil. Zase sykl.

„Co je?“ Ta moje starostlivost je hrozná. Sundal si tričko. Má tam plno modřin. Dotlačil jsem ho k posteli, lehl si, ale chtěl mě stáhnout na sebe.

„NE! Něco sem řekl!“ Tom to vzdal nebo jsem si to aspoň myslel, ale když sem se nad něj nahnul…

autor: Mykerina
betaread: Lucy