,,Dáš si toast nebo Nesquik??“ zeptal se mě Bill, zatímco splašeně pobíhal po kuchyni.. Já ho jen s blaženým úsměvem pozoroval.. Už je mi jasné, že ho nevidím jen jako svého bratra, ale je v tom něco víc.. Je až absurdní, že se lidé smáli jemu, že je teplej, zatímco jsem to nakonec asi já.. Vím jistě, že se mi nelíbí kluci, ale když mě fascinuje Bill?? To přece kluk je, ne??
,,Hej, vnímáš mě??“ smál se Bill a mával mi rukou před obličejem.
,,Jo, toast,“ odpověděl jsem mu nepřítomně a dál jsem se zabýval svýma myšlenkama.. Nemůžu ho přece milovat, je to můj bratr..
,,Jak je tvé ctěné přání,“ usmál se Bill a postavil přede mě talíř.. Sám si sedl naproti mě.. ,,Děkuju.. A kde máš jídlo ty??“
,,Taky jsem chtěl toasty, ale byly jen pro jednoho,“ pořád se usmíval, vypadal tak sladce.. Jo, teď už je to jistý, cítím něco ke svýmu bráchovi!!
,,Tak si vem ode mě,“ posunul jsem k němu talíř blíž a pobaveně jsem sledoval, jak se rozhoduje.. Nakonec si jeden vzal..
,,Děkuju,“ usmál se na mě a spokojeně papkal…
◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦
,,Měl by sis udělat něco s tím rtem.. Čistil sis to aspoň??“ zeptal jsem se ho, když jsme se usadili v obýváku před televizí..
,,Ne, víš, že nemám rád desinfekce,“ trochu se na mě zamračil, ale i tak mi přišel naprosto dokonalý, neviděl jsem na něm jedinou chybu..
,,Ani když bych ti to udělal já??“ zeptal jsem se ho rádoby lhostejně.. Měl jsem důvod proto, se ho dotýkat..
,,Možná.. Ale musíš dávat pozor, ano??“ Koukal na mě tak mile, jako dítě, které prosí, ať mu nedávají injekci..
,,Neboj,“ mrkl jsem na něj a zvedl jsem se, že dojdu pro tampónek a desinfekci.. V duchu jsem skákal radostí…
,,Sss…“ sykl Bill, když jsem mu přiložil vlhký tampónek ke rtu a snažil se mi uhnout.. Tím mi dal ještě lepší možnost se ho dotknout, aniž by si to uvědomoval..
,,Pšš…“ konejšil jsem ho, chytil jsem ho za pas a dál mu opatrně čistil spodní ret.. Když opět sykl, začal jsem mu na ránu lehce foukat.. Tak, jako on posledně mně, když jsem si pořezal ruku.. Cítil jsem, jak se pode mnou lehce chvěje a když jsem se na něj podíval, měl pevně sevřená víčka a lehce se mu chvěly řasy.. Že by na tom byl podobně nebo dokonce stejně jako já??
◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦
,,Hotovo, už to nebude bolet,“ usmál jsem se na Billa a lehce ho pohladil po tváři, aby se uklidnil.. Jen si nejsem jistý, jestli jsem to ještě nezhoršil.. Opět se zachvěl a rychlým pohybem mě chytil za ruku, kterou jsem měl pořád na jeho tváři..
,,Děkuju,“ řekl s těžkým výdechem a ruku mi dal pryč.. On ji dal pryč?? Vážně mě nemiluje..
,,Není zač,“ odpověděl jsem mu a nepřítomně si sedl do křesla.. Nemohl jsem sedět vedle něj.. Tupě jsem koukal do krbu, kde hrály plamínky.. No dobře, nehrály a nebyly to plamínky.. Prostě tam hořel oheň a byl to jediné, na co jsem v tuhle chvíli dokázal vnímat.. Venku byla nepříjemná zima, která se dostávala i do místnosti, oheň z krbu ji nedokázal vyhřát.. Přitáhl jsem si kolena k bradě a pevně je objal rukama…
,,Je ti zima??“ zeptal se mě tiše Bill a když jsem se na něj podíval, seděl zachumlaný v dece a upíral na mě ty svoje krásné, čokoládové oči, tolik podobné těm mým..
,,Jen trochu,“ zalhal jsem mu, zima mi byla přímo neuvěřitelná..
,,Tak pojď ke mně, pod deku, bude ti tepleji,“ nabídl mi Bill.. Muselo mu být jasné, že zimou jsem už celý ztuhlý.. Věděl jsem, že bych to neměl dělat, ale vidina toho, že mu budu tak blízko, byla až moc lákavá..
,,Děkuju,“ špitl jsem potichu a vlezl pod deku, kterou měl lehce nadzdvihlou..
,,To je v pohodě,“ usmál se Bill a trochu se ke mně přitiskl, protože deka byla pro nás oba příliš malá…
◦◦◦◦◦◦◦◦◦◦
,,Bille??“
,,Hm??“ otočil se na mě a párkrát zamrkal, aby zaostřil..
,,Komu jsi psal ty básničky?? Víš, ty, co ti vzal včera Joel,“ zeptal jsem se ho, protože jsem byl až příliš zvědavý a navíc mě sžíral pocit jisté žárlivosti..
,,Jak o nich víš??“ zeptal se mě místo odpovědi, ale byl naprosto klidný a dál se o mě opíral.. ,,Ten papír jsem mu sebral a nevydržel jsem to a musel jsem si to přečíst.. Omlouvám se, ale byl sem zvědavej.. A jsou to fakt krásný básničky.“ Tím jsem zakončil svůj proslov a pozoroval jsem bratra.. Na jeho tváři se rozlil malý, nepatrný úsměv.. Vypadal krásně sladce a nevinně…
,,Tobě se líbí??“ zeptal se mě s nadějí v hlase a když moje odpověď zněla kladně, jeho úsměv byl ještě širší..
,,A komu jsi je teda psal??“ Doufal jsem, že už mi to konečně řekne..
,,Někomu, koho hrozně moc miluju,“ špitl potichu a jeho úsměv byl ten tam.. Zase vypadal smutně..
,,A proč o tom nevím?? Kdo to je Bille??“ zeptal jsem se ho dotčeně.. Vždycky mi všechno říkal a teď?? Nesvěřil se mi, že je zamilovaný!! Někde uvnitř mě jsem zuřil, protože jsem neuvěřitelně moc žárlil..
,,Stydím se za to, víš??“ Upřeně na mě koukal a než jsem stihl nějak zareagovat, jemně, ale přitom rychle, mě políbil…
autor: Dádinka
betaread: Michelle M.
