Nástrahy strachu

Černovlasý chlapec rozpřáhl ruce na postel a doširoka otevřel oči. Promnul si je nártem ruky, zatlačujíc částečky řasenky hlouběji do očí. Oči ho pálily, ale to přesně chtěl… Potřeboval nějakou bolest, cokoliv, co by mu znemožnilo usnout.

Zavrtěl se na zdobeném povlečení a zasunul polštář pod záda tak, aby ho tlačil do lopatek. Další způsob, jak se vyhnout světu snů, do kterého se tak bál vstoupit. Bál se dobrovolně nastoupit do vlaku, který odjížděl pokaždé do jiného světa, avšak vždy do světa strachu, do světa, ve kterém neznají hranice, ve kterém můžou vše…

Víčka, i přes pálení v očích, se pomalu začala zavírat.

Prudce se posadil na posteli. Znovu si promnul oči, aby ho pálily více. Vyskočil z postele a začal přecházet po pokoji. Obcházel postel z jedné strany na druhou, až si byl jistý, že ho únava na okamžik opustila.

Znovu se položil na postel, rozpřáhl ruce a polštář umístil pod lopatky.

°

°

Je ráno. Za hodinu mají sraz dole v hale, aby se nasnídali a probrali s Davidem jejich dnešní program.

Zapluje do sprchy a spustí na sebe ledovou vodu, která aspoň trochu regeneruje jeho unavené tělo. Okamžik vydrží pod ledovou vodou, kterou hned vypne a zabalí se do hřejivé osušky.

Upraví si vlasy fénem a hned potom si opláchne obličej ledovou vodou, kdyby ho náhodou teplý vzduch valící se z fénu chtěl ukolíbat ke spánku a nedobrovolně ho posadil na vlak.

Vlasy sčeše do úhledně rovného účesu, kruhy pod očima zamaskuje tlustou vrstvou make-upu. Se zarudlým bělmem očí nic neudělá.

Bill vyleze z pokoje a chodbou prochází rázným krokem k výtahům. Tlačítkem jeden přivolá, a hned jak nastoupí se otevřou pokojové dveře jeho bratra.

Na chvíli se vyděsí z výslechu, který by pod vedením Toma musel podstoupit, určitě slyšel jak v noci chodil po pokoji. Zase mu bude chtít pomoci. Nechápe, že mu leda pomůže, když ho nechá být. Nechápe, že tomu proradnému světu se nedá uniknout, leda lze se snažit udržet vzhůru a nenechat se zlákat starým pánem v úhledné uniformě, který se vždy objeví zčista jasna ve dveřích vlaku. Nejde mu uniknout…

„Bille!“ zavolá Tom, na poslední chvíli doběhne k výtahům a vsune se mezi zavírající se dveře.

„Bille,“ vydechne, a chytne se za rychle se zvedající hrudník. Je udýchaný. „Proč jsi nepočkal, a nepodržel mi dveře?“ zeptá se, když popadne ztracený dech.

Bill znervózní. Začne podupávat nohou.

„Já…já jsem si tě nevšiml.“ plácne první blbost, která ho napadne.

„Nevšiml? Volal jsem na tebe a viděl jsem, jak ses na mě podíval,“ podívá se na něj starostlivým pohledem. „Zase jsi nespal…“ pohladí ho po paži.

„S-spal…“ vykoktá Bill.

„Slyšel jsem, jak jsi chodil po pokoji,“ zvedne Tom jeho bradu a přinutí ho, podívat se mu do očí.

„Chci ti pomoct, Bille. Záleží mi na tobě. Nemůžeš ignorovat potřeby těla, za chvíli to může dopadnout hodně špatně. Bille, ty musíš spát.“ Zahlédne v jeho očích slzy, ale hned se Bill vytrhne z Tomova sevření a otočí se tváří do kouta výtahu.

„Spolu to zvládneme, zlepší se to, uvidíš… Musíš věřit…“ pohladí ho Tom po zádech, snažíc se ho obrátit k sobě čelem.

Bill se prudce otočí a vrhne se mu kolem krku.

„Tome, pomoz mi, prosím, pomoz mi… Nevím jak dál, pořád mě dohání, pořád je tam ten hnusný pán v uniformě, nacpou mě do vlaku a já odjíždím pryč… Prosím, pomoz mi, už tam nechci, už ne… Bojím se…“ vzlyká Bill na Tomově rameni.

„Pomůžu ti, zvládneme to…“ uklidňuje ho Tom, a jemně hladí jeho zkřehlá záda. „Bereš ty prášky, co ti předepsal doktor?“ zeptá se ho opatrně.

„Ne, nepomáhají…“ řekne rozčíleně a zoufale zároveň Bill.

„Zajdeme tam znovu. Zařídím u Davida tak měsíc volna, a pokusíme se s tím něco udělat,“ oznámí mu Tom a z výrazu jeho tváře se dá jasně vyčíst, že je nekompromisní.

°°°

„Tome, co mi tam budou dělat?“

„Neboj se, jenom budeš odpovídat.“

„Na co se mě budou ptát?“

„To nevím, Bille…“

„Bojím se…“

„Všechno bude dobré, Billí..“

°°°

„Proč mi ten doktor nedokázal pomoct?“ zhroutí se Bill do Tomovy náruče.

„Nevím… Ale to nevadí, koupíme ty prášky, a vyřešíme to spolu,“ zašeptá mu Tom do tváře a jemně ho políbí na tvář. Tom to nebral jako přirozené bratrské gesto, však doufal, že Bill ano.

Bill zvedne ke svému bráškovi své uplakané oči s otazníky. Tom se snaží výmluvně usmát, ale ví, že to stejně na Billa neplatí. Jak by mohlo? Jsou dvojčata, neoklamou samy sebe pouhou přetvářkou.

Bill sklopil pohled k jeho rtům. Připadaly mu najednou tak smyslné, tak odlišné od rtů všech krásných dívek na celém světě. Toužil ochutnat, ochutnat jejich čokoládovou chuť, stejně tak okusit ten pocit, cítit je na svých, totožných rtech.

Přiblížil svou tvář a dotkl se svými rty, těch jeho. Radost, smutek, zoufalství, štěstí, vztek… nic se nevyrovnalo pocitu, který teď zažívali oba. Extáze pocitů, míchanice všeho, něco tak krásného, tak zakázaného v jediném dotyku dvou rtů stejných těl.

Tom se ponořil do chuti jeho rtů, pohrával si s nimi. Jakmile Bill pootevřel rty, neváhal a pronikl svým jazykem do bratrových úst…

autor: Emiily
betaread: Janule