Nejhorší obavy 2.

Alone

„Unavený?“ zeptal se ten muž. Po kolikáté už? Nevím. Už jsem přestal počítat všechny ty noci.

„Ano, unavený. K smrti unavený!“ zašeptal jsem a už se nenamáhal ani otevřít oči. Věděl jsem, kdo přede mnou stojí, tak proč se unavovat ještě víc? Věděl jsem, co přijde. Konečkem prstu přejede po mé tváři a stoupne si těsně ke mně. Už neřeším, jestli nás někdo vidí. Vždyť je to jen sen! Můj sen!

„Prosím, nedělejte to!“ zašeptal jsem naléhavě a zoufalství v mém hlase bylo tolik patrné.

„Co nemám dělat? Tohle?“ zašeptal a v jeho hlase byl cítit výsměch. Palcem mi přejížděl po rtech a dlaň tiskl k mé tváři.

„Proč se pořád tak bráníš?“ řekl takovým tónem, jako by věděl, že to stejně nemá smysl. Jako by věděl, že mě bude mučit každou noc, dokud nepodlehnu. Jako by věděl, že je to jen otázka času, kdy se přestanu konečně vzpírat.

„Sám moc dobře víš, že to chceš!“ zašeptal naléhavě a přitiskl se ke mně ještě těsněji. Nemohl jsem skoro ani dýchat. V hlavě mi burácelo a srdce se skoro zastavilo. Cítil jsem jeho dech na tváři a prsty na rtech. Ne! ‚Ne, ne, ne… já už nechci! Už to dál nezvládnu! Prosím, pomozte mi někdo!!‘ Křičel jsem v duchu a zoufale se tiskl ke stěně, jako by mě mohla schovat. Jako by mě mohla obejmout svou náručí a já se stal její součástí, nehybný, mrtvý, v bezpečí! Tolik jsem se soustředil na drsný povrch za svými zády, dokud muž nenahradil prsty svými rty. Prudce jsem otevřel oči a posadil se na posteli. Hřbetem ruky jsem si otíral ústa a po tvářích mi stékaly potoky slz. Byl jsem úplně zpocený a tolik unavený. Jako bych si ani neodpočinul. Jako by ty hodiny spánku neměly žádný účinek. Vstal jsem z postele a došel do koupelny. Dlaněmi jsem se opřel o umyvadlo a podíval se na sebe do zrcadla. Vlasy slepené, zvlhlé potem, tvář zsinalá a kruhy pod očima. Pustil jsem vodu a chrstnul si ji do obličeje.

Každou noc to zašlo dál. Každou noc se pomalu bortila moje ochranná bariéra. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že přestávám vzdorovat. K čemu to všechno je? Nač se snažit? Stejně to neovlivním. Jediné, co zbývá, je se s tím smířit. Byl jsem tolik unavený!

Utřel jsem si tvář, svlékl propocené triko a spodky a vstoupil do sprchy. Zhluboka jsem vydechl a oddával se horké masáži. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem šel spát s pocitem, že se těším na sny. Každý den jsem se budil uprostřed noci, zbrocený potem a s obavou dalšího spánku. Už to bylo nad moje síly. Už jsem byl jen malinkatý kousíček od rezignace.

Zastavil jsem vodu, osušil se a nahý přešel do pokoje pro čisté triko a boxerky. Byly tři hodiny v noci. Zítra mě čeká náročný den a já potřeboval bezesný spánek jako sůl. Jenže k mojí smůle, něco takovýho se mě asi netýká. Natáhnul jsem se znovu na postel a unaveně zavřel oči.

****

„A viděl jsi tu brunetu? Tu ve žlutým tričku. Dlouhý vlasy až skoro do pasu! Ta byla k sežrání!“ rozplýval se Georg a blaženě se usmíval.

„Mě se víc líbila ta blondýna. Měla takový sexy obleček a vysoký podpatky. Taky bych si dal říct!“ rozebíral Tom svoji favoritku a přitom se tvářil jak mistr světa. Seděl jsem v křesle a ani nedutal. Poslouchal jsem jejich debaty o holkách a uvědomoval si, že já se po nich už ani nedíval.

„A co ty, brácha? Která se líbila tobě? Nebo líbil?“ řekl Tom se smíchem. Myslel to ze srandy, ale mě to nepředstavitelně vyděsilo. On si toho všimnul?

Prudce jsem se narovnal a vykřikl: „Já nejsem gay, jasný? Nejsem!!“ Vyskočil jsem z křesla a se slzami v očích utekl z místnosti. Bylo mi jedno, že se na mě dívají jak na debila. Už se to nedalo vydržet! A i kdyby! To je to tak špatné, že jsem teplý? Třísknul jsem za sebou dveřmi a praštil sebou o postel. Vztekal jsem se sám na sebe, že jsem tak vybouchnul. Bože, vždyť to vypadalo, jako bych jim to potvrzoval a ne vyvracel! A v zápětí jsem si uvědomil další věc – já JSEM teplý! Měsíc se snažím to popírat, ze všech sil jsem se tomu bránil. A proč? Kvůli čemu? Aby mi to došlo v jediném okamžiku? A ještě před zbytkem kapely! Jak to teď bude dál? Co mám teď dělat? Slzy mi stékaly po tvářích a já se litoval. Proč se to muselo stát zrovna mně? Proč mně?! Co si mám teď počít?

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil můj bratr. Tvářil se tak vážně. Přešel ke mně a sednul si na postel.

„Bille? Co tě trápí?“ zašeptal a pohladil mě po paži. Stulil jsem se do klubíčka a plakal jak malý dítě. Přitiskl jsem se k němu a nekontrolovatelně vzlykal.

„Billy? Bože, co se stalo?“ z jeho hlasu zněla naléhavost a obavy.

„Já to nechci!“ zaštkal jsem mezi vzlyky a dlaň si přitiskl na tvář. „Nechci!“

„Ale co nechceš? Co se ti stalo?“ vyptával se a hladil mě po zádech.

„Nechci, aby to tak bylo. Nechci… být…“ Nebyl jsem schopný to vyslovit. Cítil jsem, jak se ruka na mých zádech zastavila. Začal jsem plakat ještě víc. Po chvíli tíha z mých zad zmizela a postel se zhoupla. Během pár vteřin tiše klaply dveře. On odešel!! On mě tu nechal?! Ne, to ne! Tohle se nemělo stát! Moji duši zaplavila beznaděj a ukrutná samota. Přes vzlyky jsem se nemohl ani nadechnout a neovladatelný třas zachvátil celé moje tělo. Nechal mě tady! Opustil mě! Proč? Co jsem udělal tak špatného? Je to můj bratr! Moje dvojče!! Kdo jiný by to měl chápat než on? No kdo?? Hnusím se mu!

„Tome!“ vykřikl jsem a zlomeně zíral před sebe. Moje srdce krvácelo nad tou zradou. On mě nepochopil. Nechal mě tady samotného. Opustil mě! Nenávidím ho! Tolik jej nenávidím! Jak to mohl udělat? Tolik se nenávidím! Proč jen jsem nedržel hubu? Nic by se nestalo! Nikdo by to nevěděl. Nic z toho by se nestalo! Byl by tady pořád se mnou! Tolik se nenávidím, hnusím se sám sobě! Hnusím se jemu! Nenávidím ho! Miluju ho! Proč mě opustil… no proč?

Můj nářek byl slyšet i přes zdi. Ale nikdo nepřišel. On nepřišel! Je to všechno jeho vina! On za všechno může! Tolik to bolí!! Tak strašně moc! Ta bolest mi bránila dýchat. Lapal jsem po dechu a doufal, že přijde. Že mi pomůže! Že bude se mnou! Zbožná přání!!

Plakal jsem, dokud jsem neusnul vyčerpáním. Poprvé, za celý svůj život, jsem usínal s pocitem, že jsem sám, prázdný, vyprahlý jako troud – mrtvý.

autor: Dania
betaread: Michelle M.