Nejhorší obavy 3.

Done

Opět stojím uprostřed místnosti a unaveně se rozhlížím kolem sebe. Kde je? Když ho člověk potřebuje, tak není k nalezení! Byl jsem tolik zklamaný a současně vzteklý! Jak mi to mohl udělat?

Vzdal jsem svoje hledání a unaveně se opřel do kouta. Však on přijde. Vždycky přišel! Proč by to tentokrát mělo být jiné? Zavřel jsem oči a snažil se na nic nemyslet. Zastavit všechny ty dotěrné myšlenky. Zhluboka jsem se nadechnul a sklonil hlavu. Bylo mi to tolik líto. Nikdy bych tohle od Toma nečekal. Nikdy bych nevěřil, že se ke mně otočí zády! Proč to jen udělal? Po tváři mi stekla jedna osamělá slza.

Najednou jsem cítil jeho dlaň na tváři. Konečkem prstu druhé ruky mi setřel slzu a jemně mě hladil.

„Proč pláčeš?“

„Já nepláču.“ Zašeptal jsem a přistihl se, že jsou mi jeho doteky příjemné. Tolik jsem potřeboval cítit něčí blízkost. Cítit, že nejsem sám. Jeho prsty přejely k mé bradě a zvedl mi hlavu.

„Podívej se na mě,“ zašeptal muž a palcem mi přejížděl po rtech. Zlehka jsem pootevřel ústa a vydechl. Pomalu jsem otevřel oči a vzápětí je rozšířil překvapením. Stál tak blízko mě! Cítil jsem jeho horký dech na tváři, pohledem přejížděl po jeho obličeji až se zastavil na jeho rtech. Můj dech se nepatrně zrychlil a já si nervózně přejel jazykem po vyprahlých rtech. Muž přivřel oči a přiblížil se ke mně ještě blíž. Byl tak strašně blízko! Snažil jsem se od něj odtáhnout, ale za mnou byla jen zeď. Přitiskl jsem mu dlaně na hrudník a snažil se jej odstrčit. Jenže on zřejmě měl jiné plány. Uchopil mě za boky a přitiskl k sobě ještě blíž. Celou spodní polovinou těla jsem byl namáčknutý na něj a dlaněmi jsem se od něj odtahoval.

„Proč se pořád bráníš? Myslel jsem, že už jsi pochopil, že je to zbytečné!“ zašeptal mi do ucha a jednu dlaň přesunul na moje záda. Zatlačil, přitiskl mě silně k sobě a následně mě přirazil ke stěně. Bože! Cítil jsem každý záhyb jeho těla. Nemohl jsem popadnout dech a očima vytřeštěně zíral na jeho obličej. Usmíval se a pomaličku se přibližoval. Zavřel jsem oči a snažil se uhnout hlavou na stranu. Chytil mě za bradu a natočil zpátky. Srdce mi bušilo jako splašené a já nebyl schopný ovládat svoje tělo. Připadal jsem si jako hadrová panenka. Svaly ochably a já si byl jistý, že kdyby mě netiskl ke zdi, sklouzl bych mu k nohám!

Otevřel jsem oči a sledoval jak ruší tu vzdálenost mezi námi. Na bradě jsem cítil jeho prsty. Byl tak neoblomný! Neustále se mi díval do očí a na chvilku se zastavil snad milimetr před mými ústy. Věděl jsem, co se odehraje v příští vteřině, ale jako by se to nedělo mě. Jako bych byl divákem a sledoval příběh před sebou.

Přitiskl svoje rty na moje a postupně zvyšoval tlak. Jazykem se snažil prodrat dovnitř. Nechtěl jsem to dovolit. On se ale nevzdával. Neustále se dobýval do mých úst a dlaní přejížděl po nahé kůži na mém boku. Přes všechno moje odhodlání jsem začal polevovat. Cítil jsem jemné šimrání v podbřišku a slabost v kolenou. Slabě jsem vydechl a on toho okamžitě využil. Cítil jsem, jak se prodírá dovnitř, jak doráží na můj jazyk, vybízí ho k reakci. Poznal, že se už nebráním. Ruku, kterou doposud svíral moji bradu přesunul na krk a prsty mi jemně zajížděl do vlasů. Naklonil si moji hlavu na stranu a jazykem zajížděl čím dál hlouběji. Kašlal jsem na veškeré svoje odhodlání nepoddat se. Jazykem jsem vystartoval proti jeho a začal spolupracovat. Cítil jsem jeho úsměv. Věděl, že vyhrál. Věděl, že mu dovolím cokoliv. Cokoliv, co si bude přát.

Tentokrát už moje probuzení nebylo provázeno slzami a zoufalstvím. Cítil jsem něco jiného, něco příjemného. Cítil jsem, jak mi vzrušení proudí celým tělem a rozlévá se do každičké žilky. Jenže po chvíli se dostavil stud. Styděl jsem se za svoje pocity. Nedokázal jsem si představit, jak to bude dál. Co budu dělat? Zbytek života se přetvařovat? Proč? Kvůli čemu? Abych nebyl terčem posměchu? Bože! Vždyť se mi smějí celý můj život! Proč jsem si myslel, že by to teď mělo být jiné? Už dávno jsem se smířil s tím, že jsem trošku jiný než všichni okolo. Že mám svůj styl, svoji osobnost a nehodlám se nikomu podřizovat, ať už konvenční společnosti či komukoliv jinému. A teď, k tomu všemu, jsem ještě navíc gay. „Odpornej buzerant“- jak mě častokrát nazývali. Zhluboka jsem vzdychl a otočil se na druhý bok.

Nevěděl jsem, jak to bude dál. Celou svou mysl jsem upínal k naději, že to pro Toma byl jen šok. Že až si to všechno srovná v hlavě, tak za mnou přijde. Promluvíme si. Že mě neopustí! Protože kdyby ano, můj život – nebo alespoň ten chaos, co se za něj pokládá – by neměl smysl. Nejsem nic bez Toma. On je moje druhá polovina, druhá část mé osobnosti. A s polovinou srdce se nedá žít. Potřebuju ho víc než vzduch, který dýchám. Tak to prostě je, a proto nevěřím, že by mě v tom nechal. Nemůže, nesmí!

Otočil jsem se na záda a zamyšleně zíral do stropu. Prsty jsem si pohrával s lemem trička a přemýšlel o svém snu. Ze začátku jsem si to nechtěl připustit, ale když jsem se líbal s holkama, nikdy to nebylo takové jako teď s ním. Líbilo se mi to, moc se mi to líbilo! Připadal jsem si, jako bych se právě probudil a mlha kolem mě se rozestoupila. Najednou jsem všechno viděl tak jasně. Všechny moje pocity najednou dávaly smysl a všechno zapadlo na svoje místo.

Nějaký zvuk narušil ticho. Otočil jsem hlavu a zaposlouchal se. Zase! Tiché klepání na dveře. Věděl jsem, kdo to je. Vstal jsem z postele a šel ke dveřím. Opatrně jsem je otevřel a podíval se mu do tváře. Stál tam se sklopenou hlavou, v prstech nervózně žmoulal svoje triko a přešlapoval z jedné nohy na druhou. Otevřel jsem dveře víc a čekal, až vejde. Zavřel jsem dveře a otočil se čelem k němu. Chvíli stál na místě a mračil se. Zvedl hlavu a v mých očích se zračila veškerá nejistota, kterou jsem cítil. Jeho obličej se vyjasnil a v očích se mu leskly slzy. Prudce mě objal a tiskl k sobě tak silně, až jsem se bál, že mě rozdrtí. Hladil mě po zádech a plakal. Neustále šeptal omluvná slova a prosil mě o odpuštění. Plakal jsem stejně jako on. Věděl jsem to! Věděl jsem, že by mě nikdy neopustil. Tiskl jsem se k němu a cítil, jak mi Tomovy slzy smáčí krk. Nadával si, že je idiot, jak se jen mohla zachovat tak hnusně. Utěšoval jsem ho. Po chvilce se uklidnil a zvedl ke mně svůj uplakaný pohled.

„Moc mě to mrzí! Opravdu! Promiň mi to, báško!“ zašeptal a v jeho očích se zračila naprostá upřímnost.

„Taky mi trvalo, než jsem si to přiznal. Věděl jsem, že to takhle dopadne, věděl jsem, že bys mě nikdy nezavrhnul.“ Zašeptal jsem a objal bráchu tak silně, jak jen jsem dokázal.

****

„A jak jsi na to přišel? Jak jsi to zjistil?“ zeptal se a hleděl mi přímo do očí. Leželi jsem na posteli čelem k sobě a už asi dvacet minut si povídali.

„No, nějak jsem cítil, že něco není v pořádku. A pak se mi začaly zdát ty sny,“ řekl jsem a sklopil pohled.

„Jaký sny?“

„Zdálo se mi, že jsme na nějaké párty. Byl jsem strašně unavený, tak jsem se opřel o stěnu a zavřel oči. No a pak přišel on. Pohladil mě a byl tak strašně blízko. Pořád provokoval. Pokaždé se mě snažil políbit, ale já mu vždycky utekl. Zdálo se mi to už tolikrát, ale já nikdy nepodlehl. Bál jsem se. Tak strašně jsem se bál si to připustit. Že to chci, že chci jeho.“ Odmlčel jsem se. Bylo to tak zvláštní vykládat to Tomovi. Zvedl jsem k němu pohled a obával se, co uvidím v jeho očích. Odpor? Jistě, každýmu klukovi je odporné, když si představí to, co jsem tu vykládal. Ale bráška měl v očích jen zvědavost a porozumění. Za tohle jsem mu byl tak neskonale vděčný! Slabě jsem se usmál a pokračoval jsem.

„No až dneska. Dneska jsem mu neutekl. Políbil mě. Víš, nejdříve jsem to nechtěl, ale potom, jako by se ve mně něco zlomilo a já už nebyl schopný dál odolávat. Stejně by to bylo zbytečné. A tak jsem ho políbil taky.“ Cítil jsem, jak se mi horkost tlačí do tváří. Přece jenom, tohle byly hodně intimní záležitosti a mně se o tom celkem obtížně mluvilo.

„A jaké to bylo? Bylo to jiné než s holkama? Líbilo se ti to?“ zeptal se Tom a zavrtěl se.

„Jo, líbilo se mi to. Moc. A bylo to jiné než s holkama. Ale možná to bylo tím, že mě holky nepřitahují. Jistě, uvědomil jsem si to až teď, ale podvědomě jsem to věděl vždycky. Proto to s holkama bylo jiné….myslím.“

„A jsi teď šťastný?“

„Nevím. Spíš jsem zmatený. Nevím, jak to teď bude. Jestli to mám někomu říct, nebo ne! A co když to vyjde najevo? Co potom? Všichni si budou říkat: ‚To je ten buzerant Kaulitz, vždycky jsem věděl, že je teplej!‘ a to bych asi nesnesl. Ty pohledy, ty úšklebky.“ Zavřel jsem oči a zhluboka si povzdechl. Cítil jsem, jak mě Tom hladí po ruce.

„Neboj, spolu to všechno zvládneme. Uvidíš. A to že jsi na kluky ještě není konec světa. Měl bych tě rád i kdybys byl na zvířata!“ řekl a usmál se. Byl jsem mu vděčný. Rozesmál mě. Mám ho tak strašně moc rád! Přisunul jsem se blíž k němu a hlavu přitiskl k jeho krku. Cítil jsem jeho dlaně na zádech.

„Mám tě rád, Tome,“ zašeptal jsem a zavřel oči. Cítil jsem se v bezpečí. Zavrtěl jsem se a pomaličku usínal.

„Já tebe taky, bráško,“ zašeptal Tom a během chvilky mě následoval do říše snů.

autor: Dania
betaread: Michelle M.