Chlapec s odrostlými černými vlasy, které se výrazně bily s jeho přírodní blond, procházel temnou ulicí. Nebe se nad ním čeřilo silnými údery větru, který rozfoukával hromady uschlého listí. Tmavohnědé, temně oranžové až po žlutočervenou.
Chlapec se sám pro sebe usmál při pohledu na zlatavý nádech jednoho listu. Sehnul se pro javorový list, sevřel ho mezi prsty a s neustávajícím úsměvem si ho prohlížel. Hlavou mu projela vzpomínka rychlostí blesku. Pohled se ztrácel do ztracena, oční panenky zalily vzpomínky…
„Chyť mě! No tak, chytni!“ smál se černovlasý chlapec a proběhl další hromadou spadaného listí.
„Bille, víš jak dlouho nám to trvalo to shrabat?“ zavolal za ním dredatý kluk nakvašeným tónem, když spatřil jak už tak rozházenou hromadu ještě více rozkopává.
„Ne, nevim!“ zasmál se Bill, nabral si plnou náruč listí a hodil ho po Tomovi. Listí, vlhké z večerního deště, se mu přilepilo na triko a zanechalo tmavé skvrny.
„TY!“ procedil skrz zuby a zlostně si na Billa ukázal. Rozběhl se za ním a hrábě s napíchanými kousky listů odhodil někam za sebe. Honil Billa, který se neustále smál a schovával se za různé keříčky či široké kmeny stromů, snad po celé zahradě.
Házel po něm hrsti listí, smál se s ním na celé kolo a nakonec z toho vznikla listová válka. Oba měli kompletně pošpiněné oblečení, ale vůbec jim to nevadilo.
„Za to budeš pykat!“ ozval se Tom, sundávajíc si zablácený list z obličeje.
„Sekne ti to,“ okomentoval Bill Tomovu hnědou skvrnu na obličeji a ukázal na něj zvednutý palec s uznalým výrazem.
Tom se hbitě sehnul a nabral listí obalené v bahně a mrsknul je po Billovi. I jemu se na obličeji udělal hnědý flek.
„Zničils mi make-up!“ rozčílil se Bill, když uviděl na své ruce, kterou si otíral obličej, černé bahno, obarvené od silné vrstvy řasenky.
„Ty mě čepici!“ bránil se Tom, ukazujíc svou bejsku.
„Stejně je děsná…“ rýpnul si Bill. O okamžik později už však zase lítal po zahradě jen aby unikl Tomovým hbitým rukám.
Povolil stisk prstů a lístek se ladným pohybem svezl k zemi. Hned však odletěl s velkým barevným hejnem jeho kamarádů.
Všechno je pomíjivé… pomyslil si Bill. Smutně sklopil oči, ruce zabořil do kapes bundy a krk skrčil pod její límec. Šouravým krokem se vydal napříč temnou uličkou. Nenechavé myšlenky mu však nechtěly dopřát klidu…
Jakýsi puberťák, v ruce třímající nůž, se podíval na Billa zkoumavým pohledem. Přejel ho pohledem od hlavy až k patě.
„Nejsi ty náhodou Bill Kaulitz?“ zeptal se s podivnou jízlivostí.
Bill přikývl.
„To máš u sebe asi hodně prachů… viď?“ sjel pohledem k Billově dívčí kabele. Přistoupil o dva kroky blíže, takže teď už Bill tuplem nemohl utéct. Chtěl zkusit jinou cestu do nového domova, jenže nevěděl, že Berlín moc bezpečných cest nemá. Vydal se do slepé uličky, která byla zakončena velkou bránou, u které ještě ke všemu byla partička puberťáků.
„Ukaž mi tu kabelčičku!“ zapitvořil chlapec a nožem Billovi zašermoval před obličejem. Bill mu rezignovaně kabelu podal. Chlapec, nespouštějící s Billa oči, hodil kabelu svým komplicům, kteří se na ní dychtivě vrhli.
„Mě jde ale o něco trošku jiného než o prachy…“ zašeptal kluk smyslně a ostří nože přiložil k Billovu krku. Ten zatajil dech, hypnotizujíc chlapcovu ruku, která by ho šikovným pohybem mohla klidně zabít. Nespouštěl z toho kousku kovu oči.
Ucítil horký dech u svého ucha a následné vlhké olíznutí ušního lalůčku. Zatřásl se odporem. Tohle si k němu mohl dovolit jenom Tom, nikdo jiný.
„Nech mě,“ zasyčel Bill, kterého ten vlhký dotyk jakoby probudil.
„Ale no tak, jsi přece buzík, ne?“ ohradil se chlapec a tupou stranou nože přejel po linii Billovy tváře.
Ozvalo se zaskřípání brzd a červenomodrá světla pohltila uličku.
„Policei, odhoďte zbraně!“ zahulákal do vysílačky zakrslý policista s velmi upnutou uniformou.
Banda se rozběhla k bráně a s rachocením jí přelezli. Byli fuč.
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal se policista starostlivě.
„Jsem v pořádku. Děkuju,“ odpověděl Bill a vydal se směrem domů. Na rohu uličky mu zazvonil mobil, který naštěstí nechal v kapse kalhot. Banda mladíků si jeho kabelu vzala s sebou.
„No kde seš, Bille?!“ uslyšel rozhořčený hlas, který nepatřil nikomu jinému, než Tomovi.
„Přepadli mě.“
„Tebe? Proč?“
„Já nevim! Neptej se tak blbě!“ zvýšil hlas, mírně zklamaný a naštvaný zároveň, že si o něj Tom nedělá starosti. Určitě chce jenom sex, proto mu Bill schází.
„No promiň,“ ozval se ironický hlas.
„Máš se za co omlouvat…“
Dětinské chování, přehnaná slova, jízlivost překypující v každém slově… Hádka první.
Temno, které ho obklopovalo, jakoby narůstalo s počtem vzpomínek, těch černých. Bylo jich mnoho a většina už přebíjela i ty láskou prosvětlené.
Po horoucí tváři mu stekla slza. Nechal ji volně stéct po celé délce jeho tváře, až skanula na límec bundy. A po ní další a další, tvořící tak mozaiku mokrých stop.
Usedl na obrubník, zabořil tvář do dlaní a nechal průchod svým emocím.
Další vzpomínka…
Napjatá těla, pohybující se ve stejném rytmu, vlhká od potu a horoucí jako zářící slunce. Poslední pohyb dredatého chlapce, následné zhroucení se na postel. Rozdýchání mu netrvalo ani až tak dlouho, zvedl se a přešel k hromádce jeho oblečení a z kapsy kalhot vyndal mobil, do kterého se hned zakoukal. Ani si nevšiml stále napnutého těla, které leželo na posteli, ani napjatého rozkroku osoby.
„A já?!“ promluvil Bill a ukázal na svoje vzrušení.
„Jé promiň,“ vzpamatoval se jako z transu Tom, ani nezvedl hlavu od displaye mobilu.
„Tak?“ zeptal se s očekáváním Bill, kterého i přes mírnou nevoli i lítost, že ho Tom takhle vynechal, vzrušení neopouštělo.
„Promiň, lásko. Musím si teď něco zařídit, dodělej se sám,“ prohlásil Tom, shrábnul svoje oblečení a odešel z pokoje, nechávajíc tak Billa jen bezradně ležet na posteli.
Bill zrudnul, ten zbytek vzrušení, které v něm zbylo, zmizelo. Navlékl se do boxerek a vyrazil za Tomem.
„To mi jenom řekneš ´Dodělej se sám.´?! Kde je tvoje láska, kterou jsi mi vyznával skoro každý den, kde jsou tvoje polibky?! Máš mě jen na sex, nic jiného pro tebe neznamenám, jenom děvku, která je ti vždy po ruce!“ zahulákal na Toma Bill přes schody do prvního patra.
„Brouku, víš že to tak není,“ ozval se znuděný hlas z dolního patra.
„Mám pravdu, už mě nemiluješ…“ zašeptal Bill, kterému se slzy už dostávaly přes bariéru jeho očí.
„Miluju tě. Stačí?“ rozhodil Tom rukama. Bill se sesunul po zdi k zemi, tvář položil na kolena, která obmotal rukama. Tom jenom protočil panenky a odešel. Nechal Billa tak, jak je. Plačícího, zlomeného, zklamaného a hlavně… Milujícího. Daroval by Tomovi všechno, i život, kdyby to byl nutné. A on? Nevážil si jeho dotyků, ani polibků, natož něžných slov, které slýchal každý den. Tohle dlouho nevydrží ani jeden…
Poslední vzpomínka. Poslední, ukončující tak krásné období po boku jeho bratra, které se změnilo v noční můru, v ostrý nůž, který probodával jeho milující srdce. Vidina krásného utajeného vztahu se rozplynula jako pára nad hrncem, přání se uzavřela do obálek, nikdy neodeslaných.
Vstal, setřel ledové slzy. Uzavřel své srdce, nedovolil lásce vyplout napovrch, už ne. Vzpomínky rozehnal do nejtemnějších koutů mysli.
Odhodlaně udělal tlustou čáru za svým dosavadním, beztak zničeným životem.
Všechno je pomíjivé… zopakoval si v duchu, když ho bolestně píchlo u srdce, když se mu prohnalo halovou bratrovo jméno. I láska.
autor: Emiily
betaread: Janule
betaread: Janule
