Dilema 1.

Stále jsem ji líbal na plné rty, rukama přejížděl po dokonalém těle. Vzdychala vzrušením a boky se tiskla ke mně. Pomaličku jsem začal stahovat poslední kousek jejího oděvu, kalhotky. Cítil jsem její sladkou vůni a těšil se, až se do ní ponořím. Byla dokonalá! Líbal jsem její prsa a dlaněmi přejížděl po stehnech…

„Tome!!!!! Dělej, vylez už z toho pelechu!!!“ Kurva, kdo mě to zase budí! Už jsem ji mohl šukat! Já toho bráchu zabiju! Tohle mi udělal už potřetí. Jako by přesně věděl, že jsem skoro u cíle a zrovna v ten moment mě probudí. Je to fakt náser! Otráveně jsem sebou praštil zpátky do polštářů a znovu si vybavil její vůni! To byla ale kočka!! No nic, snad dneska v noci se to konečně povede! Už jsem tak nadrženej, že se to nedá vydržet!! Kurva, a ještě k tomu je dneska pondělí! Škola, to je vopruz! Zase poslouchat všechny ty kretény. No fakt super! Nálada mi klesla ještě o dalších padesát stupňů. Přemýšlel jsem o tom, že dneska radši ani nevylezu z postele, protože už teď je to zkurvenej den! Nenávidím pondělky!

„No tak, Tome! Dělej, přijdeme pozdě!!“ huláká Bill z koupelny a já se jen ušklíbnu. No nic, vyhrabal jsem se z postele, svázal dredy do culíku a vybral si nějaký hadry, kšiltku a potítka.

„Bille, dělej! Já chci taky do koupelny!!“ zařval jsem na dveře od již zmiňované místnosti. Doufal jsem, že to nebude trvat dalších čtyřicet minut, než se Bill vypakuje. Naštěstí se asi za dvě minutky objevil v mým pokoji a milostivě mě pustil do části domu, ve které trávil snad víc času než v posteli. Nechápu, jak může chodit takhle venku. A ještě k tomu ty jeho kalhoty. Já bych si připadal jak nahej. Je to prostě směšný! No co! Ale furt lepší, než kdyby chodil stejně voháknutej jako já. To bych asi fakt nerozdejchal. No nic! Zalezl jsem do koupelny a provedl ranní hygienu.

Konečně přišla na řadu moje nejoblíbenější činnost. Jídlo! Snídaně!! Mamka nám vždycky něco dobrýho připraví. Dneska to jsou palačinky. Miluju palačinky!

Po snídani jsme se už museli rychle pakovat, protože už tak jsme měli zpoždění a pochybuju, že ten autobus na nás bude čekat. Radši jsme s Billem přidali do kroku a švihali přes trávník. Na co se zbytečně zdržovat, že?

Stihli jsme to taktak. Nenávidím to zkurvený místo, který si říká škola! Je to hrozně nefér, že nás nutí chodit někam, kde to opravdu nesnášíme. Jedinej člověk, kterej mi to tam trochu zpříjemňuje, je Margitt. Je to super kámoška. Znám ji snad od té doby, kdy jsme se do Loitsche přistěhovali. Já, Bill, Margitt a Andreas jsme něco jako čtyři mušketýři. Je super! V podstatě ona a Andreas jsou naši jediní kamarádi. Ale my s Billem si nestěžujeme, jsou to ti nejlepší kámoši, jaký jsme si mohli kdy přát. Vždycky jsme všechno dělali spolu. A že toho nebylo málo! Vždycky, když si vzpomenu na naše šílený nápady a jejich následný realizace, tak se musím smát. No prostě jsme super parta. Po čase jsme poznali Gustava a Georga! A naše parta se rozrostla o další dva členy. I když jsou kluci z jinýho města, tak jsme taková šestka k pohledání. Jen Margitt bydlí taky v Loitsche.

Právě jsme šli kolem jejího domu. Každý ráno ji vyzvedneme a společně jdeme na autobus.

„Ahoj, Margitt, tak jak mi to dneska sluší?“ začal jsem naši obvyklou větou. Abyste rozuměli, to je náš pozdrav. Já vím, je to trapný, ale tak nějak se to uchytilo a baví mě její odpovědi.

„No, Thomasi, je to hrůza! Divím se, že jsi takhle vůbec vylezl z baráku!“ řekla naprosto vážně. Naoko se ušklíbla a hodila po mě povýšenej pohled. Snažil jsem se udělat smutnej obličej, ale prozradily mě cukající koutky. Vždycky z ní vypadla nějaká takováhle podobná odpověď. Je s ní sranda. A vždycky, když se snaží dělat důležitou, říká mi Thomasi. Nesnáším to! Ale ona si prostě nedá říct.

Celou tu dobu se Bill tiše směje, ale už se přestává ovládat. No počkej, však ona tě taky nějak setře!

„No Williame, ty se moc nesměj! Ty vypadáš ještě hůř!“ Mrkla na mě a upřela svoje kočičí oči na Billa. Ten to nějak neustál a začal se dusit. To jsem se pro změnu smál zase já! No prostě prdel. Kolikrát už se stalo, že se Bill kvůli tomu „Williamovi“ tak nasral, až jsem ho musel krotit. Tohle oslovení nesnáší snad ještě víc než já toho Thomase. No ale jak už jsem jednou říkal, Margitt má svoji hlavu a to je potom marný se s ní hádat. To už jsem za těch devět let, co se známe, stihl zjistit. No mám skvělý pozorovací talent.

Došli jsme na zastávku právě včas, protože autobus už přijížděl. Nastoupili jsme a sedli si na naše obvyklý místo. Kecali jsme zase o všem možným. Cesta utekla celkem rychle. Za chvilku už jsme vystupovali u toho nudnýho ústavu. Zase se mi zhoršila nálada. Ale s Margitt to nebude dlouho trvat a bude to zase super. Chodíme totiž do stejný třídy. Jen nás třídní rozsadil, no co, možná jsme to párkrát trošku přehnali a bavili se o něco víc nahlas, než by se slušelo, ale jsme přece mladí, ve vývinu, tak by nám neměli bránit v konverzaci! A ještě k tomu tak poučné. Zrovna jsem se totiž tehdy ptal Margitt, na co holky myslí, když si to dělají samy. No myslím, že se to plně hodilo do hodiny biologie, tak nechápu, co se jim na tom nelíbilo! A taky ji nemuseli posadit až na druhej konec třídy, teď jsou ty diskuse trošku obtížnější, ale my jsme vynalézavá mládež!

autor: Dania
betaread: Michelle M.