Entscheidung (Rozhodnutí)

Barevné listí si pomalu nacházelo z výšky stromů cestu na mokrý, ponuře šedý, asfalt. Začal podzim.

Na ulicích byl v tomto sychravém počasí jen málokdo, sem tam se mihl maximálně nějaký pejskař, nebo přeběhla ztracená kočka.

Mladík s černými vlasy byl tedy zdánlivě jediný na vyprahlých silnicích. Spěchal domů, za svým bratrem.

Poslední dva týdny bral odvahu a sílu na to, co se teď chystá Tomovi říct, jistě, nebyl si úplně jistý svým rozhodnutím, ale někde uvnitř cítí, že už to tak prostě dál nejde.

Chlapec s dredy Billa u dveří vřele přivítal.“Ahoj, lásko“, „Tome, musím ti něco říct a věř mi, není to pro mě lehké, já…můžeme jít do obýváku?“

Tom se překvapivě na svého bratra podíval a čekal na vysvětlení, kterého se mu už brzy dostane.

„Prosím Tome, musíš mě vyslechnout. Dlouho jsem přemýšlel, jestli ti to řeknu přímo do očí, nebo ti to jen zbaběle napíšu na papír…“ Tom vyčkávavě seděl a upíral své čokoládově hnědé oči na bratra.

„Už dál nemůžu.“ Vydechl Bill. „Nemůžu se přetvařovat a každý den na tebe čekat s otevřenou náručí, když to tak uvnitř necítím, když už necítím ty motýly otírající se o mé břicho kdykoliv jsem s tebou, když už necítím ten výbuch emocí, když mě políbíš, když už necítím ten elektrický proud projíždějící mým tělem když se dotkneš mé ruky, to všechno je pryč, Tome.“…“Na začátku jsem myslel, že to přejde, že to bude zase jako dřív, bojoval jsem, ale ten boj…prohrál jsem ho a tím jsem prohrál i tebe, to nejcennější, co jsem měl, prohrál jsem svou lásku.“

Tomovi začala bratrova slova docházet, začal si uvědomovat co tím Bill myslí, kam míří a co tím chce říct…začínal mít sucho v krku a žaludek se mu nepříjemně stahoval, nechtěl to slyšet dál, věděl, že to je konec. Konec všeho.

„Tome, prosím, musíš být silný, oba musíme být silní“ „NE!“ Tom vykřikl a zvedl se ze sedačky.“Bille, copak ty to nechápeš?To mezi námi, je to to nejsilnější, co jsem já cítil a co jsi cítil i ty, vím to, vždyť jsem cítil, jak ses při každém našem milování chvěl, cítil jsem, jak se ti podlamovala kolena, když jsem tě políbil, já tě znám Bille, znám tě víc, než znáš ty sebe, jenom já vím co potřebuješ a jenom já ti to dokážu dát, nikdo jiný.“

Tom si šel sednout na křeslo a dal tvář do dlaní, do očí se mu nahrnuly slzy a začal vzlykat, byl v koncích, cítil se bezbranně, cítil, že Billovo rozhodnutí nemůže ovlivnit, věděl, že to všechno skončí, asi jim Bůh nepřál lásku, nemorální lásku, lásku dvou bratrů, tu nejčistší ze všech, tu neposkvrněnou, tu čistou.

Od kdy je vlastně láska zakázaná?

Billa to ohromně bolelo, bolel ho pohled na bratra, věděl jak se cítí, cítil se stejně, možná někde v podvědomí věděl, že dělá chybu, že právě zahazuje tu pravou lásku, na kterou čekal celý život, o které pořád mluvil a tak nějak si ji vysnil…asi si ji představoval jinak, každý si asi lásku představuje jinak, než tu, kterou si ve svých fantaziích vysnil.

„Bojíš se, že by na to někdo přišel? Že by tě společnost zavrhla? Že bys už nebyl ten neodolatelný Bill, ale Bill, který miluje svého bratra?“ „Tome…, vždyť víš, že to tak není.“

Černovlasý chlapec se zvedl a přešel k oknu, pozoroval sílící déšť a bouřku, která se hnala přes jeho bydliště. Při takových chvílích byl nejradši u svého bratra, v posteli, kde ho Tom držel v náručí, hladil a šeptal mu milá slova. Při té vzpomínce se nepatrně usmál, bude mu to chybět…

„Aspoň jeden polibek…poslední.“

Bill se otočil a viděl bratra přímo naproti sobě, věděl že dělá chybu, ale chtěl Tomovi splnit to poslední přání, sám chtěl ještě jednou naposledy ochutnat bratrovy hebké rty.

„Poslední…“ vydechl ztěžka Bill.

Tom se začal k bratrovi přibližovat na minimální vzdálenost, Bill cítil Tomův dech, Tomovu vůni, Tomovu blízkost.

Ve chvíli, kdy oba bratři spojili své rty, ucítili výbuch všech pocitů, těch dobrých, i těch zlých, oba si uvědomili, že už to nikdy nezažijí, už nebudou moct okusit zakázané ovoce, už nikdy nebudou moct být spolu. Bylo už příliš pozdě.

Slzy obou dvojčat se mísily a tím měl polibek slanou chuť, bratři se líbali něžně, skoro se jen dotýkali rty toho druhého, postupně polibek přerostl ve vášnivější, jejich jazyky začaly hrát divokou hru.

Tom sklouzl prsty na bratrovy boky a stiskl, zřejmě ho chtěl cítit, chtěl ještě naposledy znát ten pocit, jaké to je líbat svou lásku, která se rychle objevila a ještě rychleji zmizí, ale ta jejich láska nezmizí nikdy, navždy zůstane v srdcích toho druhého, uchovaná v tom nejtemnějším místě, tam, kde ji nikdo nenajde, tam, kde ji najdou jen oni dva.

Ač Bill nechtěl, odtrhl se od bratrových vlhkých rtů a podíval se mu do uslzených očí. „Děkuju za všechno Tome,za všechno co jsi mi dal, bylo to to nejlepší, co mě kdy potkalo, nelituju toho, nikdy nebudu, prosím, chci, abys toho taky nelitoval, abys nelitoval ani jediného slova, jediného dotyku, polibku nebo milování, nebyla to chyba, to já teď dělám tu chybu.Promiň mi to.“

Bill se odebral ke dveřím, kde se naposledy otočil na bratra. „Miluju Tě Tome, ale prosím, zapomeň, zapomeň na všechno…zapomeň na mě…“

Tom se ještě hodnou chvíli díval na bratrova záda, na lásku, která odchází, která mu teď prokluzuje rukama, která mizí v neznámu. „Taky Tě miluju, Bille…navždy.“