Ich will dich zurück

(A/N): K tomuhle slashi bych chtěla jen říct, že jsem úmyslně nevysvětlila, co se Billovi vlastně stalo.. Nehodilo se mi to do linie děje a navíc, ačkoliv se to nezdá, i v našem životě jsou takovéhle situace … A chtěla bych ho věnovat mým dvěma láskám .. Verunce a Šárí, protože tyhle holčiny pro mě znamenají moc a třeba pochopí, o co v tom jde …

Dádí :o)

Stojím uprostřed ulice. Všude se pohybují stovky lidí, ale já je nevnímám. Připadám si jako ve filmu.

Stojím s rozpřaženými pažemi a přijímám okolní svět, přesto že ho nijak nevnímám. Hlavu mám zvednutou k zatažené obloze a nechávám jen tak stékat kapky deště po mé tváří. Nezajímá mě, že prší. Jen tak stojím a nechávám se smáčet, nechávám lidi, aby do mě vráželi. A proč to všechno dělám?? Jsem sám… Přišel jsem o všechno a nic mi to nevrátí. Ale já chci zpět. Svět kolem mě se zastavil. Sklopil jsem hlavu, ruce stáhl k tělu. Padl jsem na kolena v zoufalém pláči…

**** das Vorleben ****

„Billí?? Ublížil ti někdo?? No tak, broučku, mluv se mnou …“ šeptal jsem na tebe, ale ty jsi mi neodpovídal, jen jsi vyděšeně hleděl před sebe, kolena tisknul k tělu a po tvářích ti němě stékaly slzičky. Nechápu, co se stalo. Kdo ti co udělal, kdo vymazal úsměv z tvé tváře. Ten krásný úsměv, který mě vždy zahřál u srdce.. „Billí …“ klekl jsem si proti tobě, natahujíc ruku k jemnému pohlazení, ale ty jsi ucukl. Co se to děje?? Přede mnou jsi nikdy neuhýbal. Mé doteky se ti líbily.. „Lásko??“ špitl jsem zmateně. Ani si se na mě nepodíval. Jen jsi se kolébal dopředu a zase zpět. Tohle nejsi ty. „Bille, ať už se ti stalo cokoliv, prosím, já tě prosím, řekni mi to. Takhle tě nemůžu vidět. Prosím, lásko, netrap mě. Prosím …“ Konečně si na mě stočil pohled. Byl tak prázdný.. Jiskřičky, které jindy zdobily tvé krásné oči, byly najednou pryč. Ach ne, já je chci zpět. Bez nich to nejsi ty. Ten bezstarostný kluk, který rozdával dobrou náladu a radost všude kolem sebe.

“ …“ nadechl jsem se k další otázce, ale ty jsi mě přerušil rázným pokýváním hlavy. Vydechl jsem. Mohl už by mi někdo říct, co se to děje?! „Promiň.“ První slovo po dvou hodinách přemlouvání a jen obyčejné „promiň“. Alespoň jsem si myslel, že bylo obyčejné. Až teď vím, že… nikdy nebylo obyčejné. Bylo v něm toho řečeno tolik, řečeno vše. A já to nevěděl. „Promiň?? Za co?? Bille, tak co se stalo??“ Možná jsem neměl naléhat, třeba bys zůstal se mnou. Místo toho si se však zvedl a pomalinku jsi odešel do svého pokoje, kde jsi se uzamkl. Před všemi. Před světem. Přede mnou… A tolik to bolelo. Celé dlouhé hodiny jsem seděl před dveřmi tvého pokoje a snažil se nějak dostat k tobě. Zoufale jsem tě prosil, nereagoval jsi, ignoroval jsi mě. Drásal jsi mé srdce na malé kousíčky, ale já jsem se nevzdával. Téměř celou noc jsem proseděl před tvým pokojem, snažíc se zaslechnout jediný zvuk, který by mi napověděl, že jsi v pořádku. Když jsem se ve tři hodiny vzbudil zalitý potem, vzdal jsem to. Zlomeně jsem odešel do svého pokoje a za stálého proudu mých slz, jsem upadl do neklidného spánku. Teď si to vyčítám. Kdybych tehdy neodešel, třeba … Třeba by se to nikdy nestalo. Třeba bych tě tu pořád měl.

Prospal jsem několik hodin. Přesto mi to přišlo jen jako pár vteřin. Probral jsem se do pochmurného dne. Za okny se proháněl vítr, smíchaný s dešťovými kapkami. Podzim se hlásil o své místo. Unaveně jsem se protáhl, protřel si oči a pomalinku se vyhrabal z teplých přikrývek. Tělem mi proběhl mráz, naběhla mi husí kůže. Odněkud sem profukovalo. Zalil mě neuvěřitelný strach. Rychle jsem vyběhl z pokoje a zamířil k tomu tvému. Již několik kroků přede dveřmi jsem cítil, že chlad vychází z tvého pokoje. Bože, Billí, co tam vyvádíš?? V záchvatu největší zoufalosti jsem bouchal na tvé dveře. Nešly otevřít. Volal jsem na tebe, nereagoval jsi.. Po tvářích mi tekly slzy. Tolik jsem se o tebe bál. Ze všech posledních sil jsem vrazil do dveří a, díky bohu, povolily. Dezorientovaně jsem se rozhlédl kolem sebe. Ležel jsi na okenním parapetu jen v tričku a boxerkách. Tvé zkřehlé tělo se viditelně třáslo, ale ty jsi se ani nehnul. S tichým výkřikem prosby jsem k tobě přiskočil a odnesl jsem tě do bezpečí, do tepla svého pokoje, své náruče. Ale už tehdy bylo pozdě na nějakou záchranu. Tvé tělo se sice po pár hodinách pod peřinou a teplé koupeli zahřálo, ale bylo pozdě. Byl jsi pryč. Celé hodiny jsem tě kolébal v náručí, líbal tvé chladné rty, bez odezvy. Tvé oči byly prázdné, bez života. Nevydržel jsem to. Přivolaný lékař řekl, že jsi jen podchlazený, že se z toho dostaneš. Lhal mi!!

Po pár dnech jsi opravdu přestal kašlat, vypadal jsi zase zdravě. Aby taky ne, staral jsem se o tebe jako o vlastní život. Já se totiž staral o svůj život, protože bez tebe můj život neměl smysl, bez tebe jsem nežil, TY jsi byl můj život. Nevydržel jsem to. Po několika dnech, co jsi se mnou nepromluvil jediné slovo, jsem tě vzal k psychologovi. Tehdy mě poslal z ordinace pryč, dodnes nevím, co se tam dělo. A snad to ani vědět nechci. Stačí mi, že mi tě vzal. Možná, kdybych tě k němu nikdy neodvedl, měl bych tě stále u sebe, třeba by si se mnou zase začal mluvit. Kdo ví.

„Je mi líto, pane Kaulitz, ale musí tady zůstat. Musí podstoupit ambulantní léčbu, jinak se z toho nikdy nedostane.“ Takhle zněla jeho slova poté, co tě po několika hodinách propustil z ordinace. Ani mi nedal možnost se rozloučit, rovnou mi tě odvedly sestřičky někam, kam jsem za tebou nemohl. S tichým, zoufaleým pláčem jsem sledoval tvou vzdalující se drobounkou postavu.. „Běžte domů.“ Nikam jsem jít nechtěl. Kdysi jsem ti slíbil, že tě budu chránit po celý můj život, že tě neopustím, nehodlal jsem to porušit ani teď. „Co mu je…?“ hlesl jsem potichu, otírajíc si ze tváří perly bolesti. „Prožil traumatický šok.“ Jak jednoduchá odpověď, ale jaký šok?! Kdo mu co udělal?! „Běžte domů, tady už mu nepomůžete. Nechte ho odborníkům a snad se vám váš bratr vrátí,“ konejšivě mě poplácal po rameni a poté odešel. Ještě pár minut jsem stál na chodbě, kde sem tam problikla zářivka. Jak deprimující.. Potichu jsem se otočil a opustil nemocnici. Loudavými kroky jsem šel domů, rovnou do tvého pokoje. Usadil jsem se na tvou postel, v náručí stiskávaje tvůj polštář. Všechno kolem vonělo tebou. Zevnitř mě sžíral pocit naprosté úzkosti. Jsi všude kolem mě, a přesto tu nikde nejsi. Cítil jsem, jak mi buší srdce, jak se chvěji, byl jsem zoufalý. Byl jsem bez tebe. Natáhnul jsem se na posteli, zachumlal se do tvé peřiny a tehdy jsem si toho všiml. Malého papíru. Ležel pohozený mezi postelí a tvým školním batohem. Neváhal jsem ani vteřinu a natáhl jsem se pro něj. Začetl jsem se do řádků, které jsi psal ty.. Do řádků, které pro mě znamenaly tolik bolesti, slz a trápení.. Musel jsi je psát těsně před tím, než se ti stalo to, co tě dovedlo až tam, kde jsi dnes. Některá slova byla rozmazaná tvými slzami, některá byla kostrbatá od toho, jak se ti třásla ruka.. Přesně si ještě dnes pamatuji, co v těch řádkách stálo…

„Tome, lásko. To, co ti napíšu ti moc ublíží, ale věř, že mě to ublížilo mnohem víc. Nemůžu ti říct, co se mi stalo, i když bych moc chtěl. Nikdy se to nedozvíš, nikdo se to nedozví. Jen mi prosím odpusť všechno, co jsem kdy udělal a dělat jsem neměl, a promiň mi, že jsem neudělal to, co jsem udělat měl. Promiň mi, že jsem tě nedokázal milovat tak moc, jak by sis zasloužil. Miloval jsem tě celým svým srdcem, a i přesto to bylo málo. Nikdy bych tě nedokázal milovat tak, jak by jsi milován být měl. Miloval jsem tě jako smrtelníka, byla to chyba.. Ty jsi totiž anděl. Můj a ničí jiný. Přesto my dva nemůžeme být spolu. Zítra se něco stane, něco, co kompletně ovlivní náš život. Mrzí mě to, ale já už nemůžu couvnout. Tenkrát jsem to slíbil, slíbil jsem to, abych dostal něco, po čem jsem tolik toužil. Abych měl tebe. Nikdy by mě nenapadlo, že odplata přijde tak brzy. Proto tě, Tome, prosím; Odpusť mi. S láskou, navždy tvůj Bill …“

Dodnes pořádně nechápu význam těch slov, ale jistě vím, že to NĚCO, co jsi slíbil, mi tě možná dalo, ale taky vzalo.. A to bolí ze všeho nejvíc. Dnes už je to přesně dva roky, kdy jsem tě našel v okně tvého pokoje. A ono to stále bolí …

**** das Heute ****

„Chlapče, jsi v pořádku??“ Otevřel jsem oči. Myslí mi proběhly poslední dva roky života . Ty kruté roky. Podíval jsem se na muže, který mne držel za rameno. Starostlivě na mě koukal, bál se snad o mě a mé zdraví?? Proč by se bál. Neměl jediný důvod. Jen jsem kývl a za jeho pomoci jsem se postavil na nohy. Pomalinku, celý promočený, unavený a zničený tím vším jsem se vydal domů. Nebo alespoň do domu, který býval dříve mým domovem. Teď je jen místem, kde přežívám. Zasunul jsem klíče do zámku, bylo odemčeno. Ach ano, stále si nemůžu zvyknout, že už jsi zpět doma. Smutně jsem se usmál, když jsem si věšel promočenou bundu vedle té tvé. Pomalu jsem vyšel schody nahoru do patra a zamířil rovnou k tvému pokoji. Čistě ze zvyku, nečekal jsem, že by dnes snad bylo něco jinak. Postavil jsem se mezi dveře a díval jsem se na tebe. Seděl jsi na zemi, uprostřed pokoje, a s úsměvem na rtech ses probíral papíry, které ležely všude kolem tebe. Chtěl jsem se také usmívat, ale nemohl jsem. Mé zlomené srdce mi to nedovolovalo. Zvedl jsi ke mě pohled. Stále jsi se usmíval a mával jsi na mě. Ach Bille, lásko moje. „Ahoj Tomí,“ křikl jsi směrem ke mně a já ti jen mávnul. Otočil jsem se a šel jsem k sobě do pokoje. Převlékl jsem se z mokrého oblečení a jako každý den jsem se natáhl do postele a snažil se usnout, aby už minul další den. Aby aspoň na malou chvíli skončilo mé trápení a já se mohl propadnout do říše snů, kde jsem stále s tebou. Kde mě stále miluješ a kde já stále smím milovat tebe. Ačkoliv bych si to nevýslovně přál a dal za to cokoliv, už nic mi tě nevrátí. Zapomněl jsi. Už si nikdy nevzpomeneš. Jak řekli lékaři, už navždy zůstaneš jen dospělým člověkem, s duší dítěte. Už nikdy mě nebudeš milovat. A já se už nikdy nedozvím, kdo ti co udělal, kdo mi tě vlastně vzal…

autor: Dádí
betaread: Helushka