Proběhl posledními proudy dešťové vody, valící se z oblaků a schoval se v omšelém a oprýskaném paneláku. Zaklapl skleněné dveře a chvíli naslouchal bubnování deště. Koženou bundu si přitáhl víc ke krku a její lem si stáhl ke kalhotám; nosit takovéhle mini bundičky v tomto podzimním počasí, to není zrovna nejlepší nápad. A tahle byla opravdu krátká.
Polekaně nadskočil když někdo silně práskl vchodovými, sklem vyplněnými, dveřmi.
„Tome?“ oslovil příchozí osobu.
„Říkal jsem ti, že na tuhle hodinu půjdu s tebou,“ pronesl Tom vyčítavě.
„Promiň, zapomněl jsem,“ sklopil oči Bill. Tom pokynul bráškovi, aby šel první. Ten uposlechl a vydal se vstříc stoupajícím schodům.
Po pěti namáhavých patrech se oba opřeli o stěnu a zrychleně dýchali.
„To takhle trénuješ pokaždý?“ zeptal se udýchaně Tom.
„Jo, ale že bych z toho měl nějakou fyzičku, to se mi nezná,“ vyfuněl Bill. Otřel si zpocené čelo a stiskl tlačítko zvonku. Chodbou se rozlehlo drnčivé zvonění.
Dveře jim otevřela postarší paní ve světle modrém roláku a volných černých kalhotách. Usmála se a v unavených očích jí zajiskřilo.
„Ááá, Bille! Vítám tě. Dnes jsi s sebou vzal i bratra?“ přivítala je a očima sklouzla k Tomovi. Ten se jen rozpačitě usmál.
„Ano, pokud vám to nevadí, paní Fawksová. Jinak bych ho poslaly zpátky do deště,“ zašklebil se Bill a jemně do Toma šťouchl. Dvojče mu škleb oplatilo.
„Bratři, jaksepatří,“ zasmála se paní Fawksová. Posunkem je pozvala do bytu. Oba vstoupili a sundali si mokré bundy. Byla tu cítit vanilka a panovalo tu příjemné teplo. Na podlaze byl huňatý koberec, do kterého se propadávaly nožky, nábytek ze starého lakovaného dřeva tmavší barvy.
Zavedla je do obývacího pokoje, kterému vévodil kamenný krb s plápolajícím ohněm a velké černé piano, důvod jejich návštěvy. Paní Fawkesová učila Billa hrát na piano už dobrý rok. Byla to milá a laskavá paní starších let. Byla vdova, manžela zabili ve válce.
„Dáte si čaj, chlapci?“ otázala se dvojčat.
„Ano, prosím,“ řekli oba unisono. Střetli se pohledy a usmáli se.
Za chvilku přicupitala s dvěma šálky čaje. Chvilku jen tak posedávali na pohovce s květinovým vzorem a pak paní poprosila Billa aby začali.
„Tak Bille, dnes bude tvá oblíbená. Ilícito afección. Španělská skladba,“ kývla k Tomovi. Bill také přikývl a usadil se na stoličce před pianem. Štíhlé prsty položil na klávesy, setinu okamžiku pozoroval noty, opřel se do kláves. Ani ne málo ani ne moc silně, jen tak lehce. Pod jeho prsty vznikala melodie, tóny se linuly místností.
Tom mezi rukama svíral šálek s čajem, dychtivě naslouchal tónům španělské skladby, linoucí se z piana. Bill lehce přejížděl prsty po klávesách, pohyboval hlavou v rytmu hudby. Tom sledoval svého brášku, pozoroval jeho kouzelné oči, chvilkami zavřené, pozoroval jeho vlasy spadající mu do obličeje, pozoroval jeho obličej, lehce zkřivený soustředěním. Sledoval, jak skousával spodní ret, tak plný, tak smyslný. Uvědomoval si, až teď po osmnácti letech soužití, jak smyslného a jedinečného bratra má. V té skladbě se odrážela veškerá Billova citlivost, veškerý strach, veškerá něžnost, křehkost.
Bill stiskl poslední klávesu, setrval na ní prstem. Nechal své černé vlasy spadnout do obličeje. Zvedl pohled a očima vyhledal Toma. Všiml si jeho omámeného výrazu, všiml si změny v jeho očích. Z oka mu vyklouzla slza. Kdybys jen věděl bráško… řekl si v duchu. Tahle skladba byla pro tebe, ze srdce…z lásky…
Hřbetem ruky setřel slzu, zvedl se, poděkoval paní Fawkesové a odešel do deštivého dne. Tom šel za ním.
„Bille!“ zvolal Tom k utíkajícímu bratrovi. „Bille!“
Bill se zastavil na místě, neotočil se. Nechával na sebe spadat kapičky deště, polykal slzy.
„Bille, ta skladba… Bylo to nádherný. Nikdy jsi mi neřekl, že ti to jde tak dobře,“ vydechl Tom, když konečně bratra dohonil.
„Byla pro tebe…“ zašeptal Bill. „Ilício afección.“
„Co to znamená, Bille?“ zeptal se Tom.
„Zakázaná láska,“ šeptal Bill a pomalu se otočil. „Zakázaná láska k tobě.“
Hleděli si do očí, stáli v dešti ale ani jeden chladivé kapky nevnímal. Tom se přiblížil sotva na pár centimetrů, rukama objal Billovy boky, čelo přitiskl na jeho.
„Nikdy jsem ani nedoufal…“ zašeptal, ponořený do jeho čokoládových očí.
„Já taky ne…“ usmál se Bill, přiblížil své rty k bratrovým a lehce se o ně otřel. Zavřel oči, tak intenzivně ten dotyk prožíval, oni oba. Odtrhli se od sebe, Bill obmotal paže kolem bratrova krku a vděčně ho stiskl. Pouhé objetí a pro ně tak důležité. Vědět, že jsou tu jeden pro druhého, že jsou každý polovina celku. Nikdy by nemohli být odtrženi.
„Děkuju, děkuju. Miluju tě, Bille, tak moc…“ šeptal Tom a zahrnoval ho polibky do vlasů. Plakal. Plakal tím náhlým štěstím, plakal strachem, že mu Billa někdo vezme, nikdy už ho nechtěl pustit… Tuhle chvíli by zachoval i na miliony let, i když pršelo.
„Miluju tě, Tomy,“ opáčil Bill, v slzách…
autor: Emiily
betaread: Janule
betaread: Janule
