Rozum a cit I 10.

Bill složil hlavu do svých roztřesených dlaní a hlasitě vzdychl. Co ještě bude muset snášet? Jaké další bolestivé zážitky si pro něj bratr připraví, než konečně dosáhnou klidu. A dosáhnou ho vůbec? Co když bylo všechno od začátku špatně a on se teď jen marně snaží slepovat střípky z něčeho, co vlastně nebylo nikdy celistvé? Stojí mu všechny ty slzy za pár příjemných chvilek v Tomově náruči? Každého si příliš idealizuje, vždycky očekává to lepší, snaží se v lidech vidět to dobré a záměrně přehlíží jejich záporné vlastnosti, protože má pocit, že když k nim bude slepý, tak se neprojeví. Ale ony se projeví, dříve nebo později všichni ukáží svou pravou tvář a jeho stihne jen další z mnoha zklamání. Znovu a znovu doplácí na svou naivitu. Je to jeho povahou, když začne jeho srdce skutečně něco cítit, nevidí napravo nalevo, chce žít jen pro ten okamžik a myslí si, že přetrvá navěky. Většinou je opak pravdou, nádherné pomine, ale jizvy na duši se s člověkem táhnou, ať se hne kamkoliv. Nevěděl co si má počít. Zase, už zase mu bratr lhal a on jako jeho věrná hračka znovu tak hloupě naletěl.

Proč prostě není schopný si připustit, že zázrak se nekoná a on Toma nezmění, i kdyby mu věnoval veškerou svou lásku a pozornost? Zase cítil v hlavě ten šílený zmatek a byl vzteklý, že své myšlenky nedokáže krotit a ubránit se jim. Lidé na něm milovali jeho citlivost a křehkou povahu, která v nich probouzela ochranitelské sklony, ale on by ji teď nejraději vyměnil za bezcitnost a odolnost, s jakou se Tom včera bez výčitek miloval s cizí dívkou a o pár minut později si s úsměvem lehal do postele k němu. Hrál si s ním, celou tu dobu si s ním jen pohrává!

Tom rozrazil dveře pokoje. Už dávno vyšel ze sprchy a stačil ještě zahlédnout Kessy, jak se spokojeným výrazem odchází z jejich dveří. Okamžitě pochopil, že něco není v pořádku, že se něco stalo a první co mu vytonulo na mysl byl Bill. Před očima se mu zatmělo, když jej viděl chvějícího se na posteli se sklopenou hlavou.

„Co ti řekla? Slyšíš? Tak co ti napovídala?!“ zatřásl s bratrovým ramenem tak prudce, že ten málem neudržel rovnováhu.

„Řekla mi pravdu. Tu, kterou ses ty přede mnou pokoušel skrýt, abys mě znovu dostal tam kam potřebuješ. Co si tím dokazuješ? Svoji neodolatelnost? Dělá ti dobře pocit, že jen kývneš prstem a já ti jako idiot sám vlezu do postele?!“ Tom si k němu zoufale klekl a vzal jeho studené ruce do svých dlaní.

„Tak to není! Bille, věříš víc nějaké laciné holce než mě? Přísahám, přísahám ti, že od té noci s tebou, jsem s nikým jiným nic neměl, nedokážu myslet na nikoho jiného. Věř, prosím, věř mi. Ona se chce jen mstít, copak ti to nedochází? Odmítl jsem ji a ona se rozhodla mi za to znepříjemnit život.“ Bill smutně kroutil hlavou. Už mu nesmí naletět, teď už ne. Jeho slova už jej nesmí zmást a zahnat do kouta.

„Neznám moc dívek, které bys odmítnul.“

„Ale ona je jedna z nich. Mrcha. Netušil jsem, že mi bude škodit přes tebe, Bille to jí nedovolím. Podívej se mi do očí, vidíš tam snad zákeřnost a lež? Nechci tě ztratit, jediné na světě čeho se bojím, je, že bych byl bez tebe.“ Bratr na něj upřel svůj pohled bez jakékoliv jiskry.

„Já už nevím, čemu mám věřit. Nechci se zklamat, Tome, ty strašně dobře víš jak zle snáším citově vypjaté situace, ale všechno mi děláš jenom těžší, neuvědomuješ si, jak moc mi ubližuješ? Jak myslíš že mi bylo, když se mi tady ta holka vysmívala do obličeje a aniž by věděla, že jde o mě, naznačila, že jsem jenom další na dlouhém seznamu a rozhodně ho nebudu uzavírat.“

„Vyřídím si to s ní,“ rozhodl Tom a pomalu se zvednul. „Nikdo o mě nebude roznášet lži a ještě s nimi trápit tebe, na to jen tak nezapomene. Nedovolím, abys byl zase nešťastný, důvěřuj mi, Bille, netušíš jak moc tě potřebuju.“

Bill pokrčil rameny. Cítil, jak se dostavuje apatie, stav naprosté lhostejnosti a flegmatičnosti, která mu snad pomůže překonat tohle hnusné odpoledne, tak nebezpečně podobné tomu včerejšímu. Neměl chuť o něčem přemýšlet, o něčem se dohadovat. Jak má proboha rozeznat, na které straně je pravda? Nikdy nebyl dobrý v odhadování lidí a většinou se v jejich soudech pletl. Teď o tom nechtěl uvažovat, nevěděl co vlastně chce a s největší pravděpodobností na to ani jen tak nepřijde. Nechal Toma odejít, říkal, že si s Kessy všechno vyříká a dokáže, že on má pravdu za níž si stojí a všechno ostatní jsou zákeřné pomluvy. Ve tváři měl odhodlaný výraz, ale Bill prostě nedovedl rozeznat, zda svůj vztek jenom hraje, nebo je skutečně rozhořčený a záleží mu na něm. To se snad dozví časem. Bill si přál být s ním víc než cokoliv jiného, ale v první řadě mu musel znovu začít věřit. A Tom toho chtěl za každou cenu dosáhnout.

Bill se napil z velkého hrnku horké kávy, kterou si připravil aby jej trochu zahřála a uklidnila. Polkl sotva dva doušky, když se znovu rozřinčel zvonek u hlavních dveří. Vylekaně sebou trhnul, poslední dny byl ze všeho nervózní. Pomalým krokem a s kamennou tváří otevřel. Naštěstí jej nečekalo žádné další dámské překvapení, na prahu stál Marcus, Tomův přítel.

„Ahoj Bille, jak se daří?“ usmál se na něj.

„Fajn,“ zalhal pohotově Bill. Neměl ve zvyku se každému na počkání svěřovat se svými problémy.

„Ale Tom tady není, nevím kdy se vrátí.“ Marcus nasadil zklamaný výraz.

„Vážně? Potřebuji s ním mluvit, nevadilo by ti, kdybych na něj počkal u vás?“ Bill pokrčil rameny a vpustil chlapce dovnitř. Nebyl z jeho společnosti nadšený, nejvíc by teď uvítal samotu a zrovna on navíc nikdy nebyl jeho krevní skupina, ale připadalo mu neslušné jej vyhodit. Marcus spokojeně vešel a sledoval jak za nimi Bill zavírá těžké dveře. Pro sebe se ušklíbnul. Samozřejmě že věděl, že Tom není doma, však taky pěkně dlouho vyčkával za rohem, než konečně Billův bratr opustí dům……

autor: Heidi
betaread: Janule