Bill toho mnoho neviděl, nebyl schopen se nadzvednout, cítil jak je jeho tělo v křeči a nohy jej neposlouchají. Přesto jeho zrychlený tep dosáhl mírného zklidnění při vědomí, že je tady Tom, všechno bude v pořádku, věděl že bratr se o to postará. Slyšel jen tupou ránu a Marcusův bolestný výkřik, který se rozlehl celým domem. Chlapci začalo levé oko po Tomově přesném zásahu okamžitě slzet a zlostně na něj pohlížel plný vzteku.
„Vyrušil jsi nás v nejlepším, Billovi se to zrovna začínalo líbit,“ zachraptěl a drze se zasmál. Nebyl nijak výrazně vyveden z míry, bylo mu jasné co od rozzuřeného Toma může čekat.
Tom měl před očima rudo, ve chvíli kdy překročil práh mu bylo jasné, že přichází za minutu dvanáct. Okamžitě ztratil veškerou sebekontrolu, jakmile uviděl bratra ležícího na zemi a Marcuse, který se k němu dychtivě skláněl a držel mu ruce za hlavou, aby mu nechal volný přístup k jeho tělu. Tom téměř nedokázal mluvit, jeho hlavou se prolévalo tolik vzteku, kolik snad ještě v životě nepocítil. Jemu ať dělají co chtějí, můžou mu ubližovat jak se komu zachce, ale nikdo, nikdo se nesměl dotknout Billa. On byl jeho nejcitlivější místo, jeho nejbolestivější oblast, na niž byl neuvěřitelně háklivý a přecitlivělý a jeho reakce byly mnohdy nepřiměřené. Bylo mu jasné, že s Marcusem nemá význam řešit něco slovní cestou, on sám by teď nebyl schopen složit rozumnou větu. Proto chytil překvapeného chlapce za bundu a silou jej vyhodil ven na schody, kde neudržel rovnováhu a upadl na chladný beton.
„Zabiju tě, jestli se ještě jednou jen přiblížíš k Billovi, rozumíš?! Nikdy se neopovažuj k němu dostat, nikdy! Ty jeden zmetku, jak jsem s tebou kdy mohl vůbec promluvit! Táhni, táhni odsud, jestli se ještě chvíli budu muset dívat na ten tvůj odporný obličej, tak za sebe neručím. Tohle bude mít ještě dohru, s tím počítej! Takže naposledy, sáhneš na Billa a bude to to poslední co uděláš.“ Tom přibouchl Marcusovi těžké dveře před nosem, nedokázal by už jen stát a domlouvat mu, musel by se na něj vrhnout. Pořád mu to všechno jakoby nedocházelo, skutečnosti přicházely postupně, jednotlivě si začal uvědomovat co se vlastně stalo a byl naprosto v šoku. Popadl jej totální afekt a on se z něj horko těžko vzpamatovával.
Proboha, co by se stalo, kdyby přišel o pár minut později, kdyby se jen zdržel někde s přáteli? Bill už ležel na zemi, úplně bezmocný, nedokázal se bránit, vypadalo to, jako by se vzdal a neměl sílu dál vzdorovat. A Marcus, Marcus si vůbec nevšímal slz v jeho očích, v těch nešťastných vyděšených očích, nic jej neobměkčilo, ani když jej Bill začal prosit, nic nepomáhalo, jen ho ještě víc sevřel a dolehl na něj svou plnou vahou, což Billovi na chvíli úplně vyrazilo dech. Copak neviděl jak je Bill křehký? Že takovou váhu nemůže nikdy ustát? Děkoval bohu, že přišel ve chvíli, kdy jej bratr potřeboval a dokázal zabránit nejhoršímu. Jak daleko by ten šílenec byl schopen zajít? Ne, nechtěl ani domýšlet jak by to celé mohlo skončit, kdyby Marcus uskutečnil svoje zvrhlé představy. Ani neuměl popsat ten pocit nevýslovného strachu, který sevřel jeho srdce, když jak někdo bratrovi ubližuje, bolelo ho to tisíckrát víc než Billa, vším čím trpěl bratr, na něj dopadalo mnohonásobnou silou. Nejraději by Marcusovi vyškrábal oči, momentálně neexistoval nikdo, koho by nenáviděl víc než jeho, nechtěl nic jiného než satisfakci, aby se mu vrátilo všechno hnusné co se snažil udělat, aby taky pocítil, jak chutná opravdový strach.
Jak jen muselo být Billovi, byl tady úplně sám, neměl nablízku nikoho, kdo by mu pomohl, koho by mohl přivolat. Ta představa na Toma zapůsobila natolik, že musel několikrát mocně zamrkat, aby se slzy nepřehrnuly přes hráz jeho očí. Konečně se vrhnul k bratrovi. Pořád ležel na zemi, víčka měl jako přikovaná k sobě, jako by se bál toho co by mohlo přijít, když je otevře. Třásl se, neuvěřitelně se třásl, až o něj Tom dostával strach, byl stočený do klubíčka a vůbec to nevypadalo, že by plánoval se pohnout. Tom se k němu sklonil a něžně se dotknul jeho ramene. Bill sebou znovu škubnul, jakmile na sobě ucítil něčí ruce.
„Neboj se, neboj, to jsem já. Už je to pryč, je to v pořádku,“ chlácholil Billa a co nejjemněji ho hladil, aby mohl vnímat jeho teplo. Musel jej dostat z té země, nemůže tady jen tak ležet, potřebuje klid a bezpečí, on se o něj postará, postará se o to, aby na celý tento den co nejrychleji zapomenul.
„Bille, už nemusíš mít strach, jsem tady u tebe,“ zašeptal a přitáhnul si jej k hrudi. Bill konečně otevřel rudé uslzené oči….
autor: Heidi
betaread: Janule
