Bill už nekřičel, ani neprosil, prostě už neříkal nic. Byl vyčerpaný, další mluvení a plané přesvědčování by stejně nikam nevedlo, nic by nezměnilo, nic by nezachránilo. Po tvářích mu stékaly slzy, jedna za druhou, nesnažil se je skrývat, nezáleželo mu na tom. Ještě před chvílí se je úporně snažil udržet za hradbou řas, jen aby neukázal svoji slabost, ale něco se v něm jednoduše zlomilo. Má právo plakat, větší právo než kdokoliv jiný, chtěl by vidět člověka, jenž by to celé zlo nesl s kamennou tváří a neutrálním přirozeným výrazem. Myslel na Toma, celou tu dobu myslel jen na Toma. Každou sekundu se mu před očima objevovala jeho tvář, jeho úsměv. On byl ten důvod, který jej držel při životě, který jej držel při síle. Za normálních okolností by se Bill docela určitě zhroutil, každá emočně vypjatá situace pro něj byla obrovskou zátěží. Ale věděl, že nesmí. Bratr ho potřebuje a on zase potřebuje jeho, nevěděl co přijde, nedomýšlel to, ale věřil, doufal, že Tom bude stát při něm za všech okolností, že nic nedokáže zničit jeho vztah k němu. Modlil se, ať jsou natolik silní, aby se jim podařilo překonat i tohle. Byl smířený, ten pocit byl jediný, který v současné chvíli mohl cítit. Smíření.
Marcus se naposledy zastavil pohledem u Billovy tváře. Snažil se mu po celou tu dobu nedívat do očí, scházela mu odvaha čelit těm nevinným čokoládovým očím, které člověka pohltí jako hlubiny. Bál se výčitek, proto se soustředil jen a jen na jeho tělo, užíval si doteků, které mohl bez náznaku odporu klást, hlazení a laskání, které mohl poskytovat a jemu samotnému přinášelo uspokojení. Chtěl už dosáhnout svého cíle, nic mu nebránilo, nenastala jediná komplikace, všechno šlo perfektně podle jeho plánu. Stačilo už jen Billovi stáhnou prádlo, džíny měl shrnuté u kolenou a byl mrtvolně klidný. Marcus se poprvé střetnul s Billovým pohledem. Neuvěřitelně jej vyděsil. Jeho nádherné oči, jež jindy překypovaly životem, teď byly zality slzami, které mu stékaly po lících až na krk a byly černě zbarvené nánosy šminek. Chlapec se zarazil v jediném pohybu. Bylo to poprvé co zaváhal. Výraz Billových očí jím projel jako dýka, ostře a nečekaně, tvrdě a s jasným záměrem. Marcus se zachvěl. Zkoušel se dívat jinam, nesklouznout zpět k jeho obličeji, snažil se pokračovat, jakoby se nic nestalo, ale tak strašně se mu třásly ruce. Prudce vydechnul. Bill si uvědomil, že z jeho těla najednou zmizela veškerá zátěž. Marcus stál nad ním, pozoroval jej, jak leží a neodvažuje se strachem ani pohnout. Měl ve tváři snad ještě zmatenější a nerozhodnější výraz než Bill. Přemýšlel, usilovně přemýšlel. Věděl, že to nedokáže, kdyby šlo o někoho jiného, nebyly by výčitky zdaleka tak silné. Ale Bill, jeho andělský obličej a křehkost, ne, to prostě nezvládne.
„Obleč se!“ zlostně hodil po Billovi jeho triko a odešel do haly. Bill se jen s velkým vypětím sil přinutil vstát, nohy jej neposlouchaly, příšerně se třásl a nedokázal pořádně koordinovat svoje pohyby. Nevěděl, co to všechno má znamenat. Proč Marcus prostě nedokončil svoje dílo, když byl tak blízko? Proč najednou ten obrat? Proč chce aby se obléknul? Bill pomalu došel k chlapci na vzdálenost pěti metrů, pořád mu nevěřil, pořád se bál. Marcus držel ruku na klice od domovních dveří. Otočil se na Billa.
„Nech si dnešek pro sebe a dám ti pokoj.“ Potom už jen rychle opustil dům, strčil ruce do kapes a rychlými kroky postupně mizel z dohledu.
Nevšimnul si, že z opačné strany se blíží Tom, byl natolik nervózní, že se ani neohlédl, natož aby se podíval na druhý chodník. Toma polilo horko. Bill. To bylo první, co mu přišlo na mysl, o ničem jiném zkrátka nedokázal uvažovat. Hlavou se mu honily ty nejčernější myšlenky, chtěl běžet za Marcusem, nejraději by ho v tu chvíli zabil, ale místo toho se rozběhl k domu. Musí vidět Billa, okamžitě musí zjistit jak moc mu Marcus ublížil, nechtěl domýšlet jak zlé by to mohlo být. V těle se mu doslova vařila krev a pulsovala ve spáncích, cítil se tak bezmocný.
Udýchaně rozrazil dveře a vrhnul se do obýváku. V naprostém šoku se zarazil. Bill seděl bez hnutí v křesle, oblečený v mikině zapnuté až ke krku a sledoval televizi. Tom byl naprosto konsternovaný, nenapadalo ho jediné vysvětlení.
„Bille?“ zkusil opatrně. Bratr sebou trhnul, ale okamžitě se vzpamatoval a nasadil na své pobledlé tváři úsměv.
„Tome! Už jsi tady? Jsem moc rád, bylo mi bez tebe smutno. Dáš si taky čaj?“ Tom si připadal jako by se úplně zbláznil, tohle přece není normální. Nejistě se posadil.
„Bille, když jsem byl pryč, přišel sem někdo?“ Bill se na něj udiveně podíval a přistrčil k němu hrnek.
„Jak tě to napadlo? Ne, ovšem že tady nikdo nebyl.“…
autor: Heidi
betaread: Janule
Oh, tohle ještě špatně skončí 🙁 Popravdě se divím, že se v Marcusovi objevily city a poprvé za celou dobu jsem viděla, že je člověk. Páni! Stejně jako Bill jsem nemohla uvěřit, že jen tak přestal. Ale ne že bych nebyla ráda 🙂 Jenom teď, když Tom viděla Marcuse od nich odcházet, tak mám strach. Protože já být na Tomově místě, tak si myslím, že Marcus je Billův milenec. 🙁 Sakra Bille! Řekni to Tomovi 🙁