Rozum a cit I 30.

„Tobě je prostě úplně jedno, co si myslím já!“ křičel dotčeně Bill a odstrčil stranou tác se snídaní. „Moje názory tě vůbec nezajímají, nikdy ses o ně nestaral, tak proč bys měl teď, že ano?!“ Tom nervózně rozhodil rukama.

„Nepřeháněj, Bille, mluvíš hlouposti, nechápu jak tě vůbec mohlo napadnout, že bychom to tak nechali. Jen tak? Po tom všem co už ti udělal? Nepřipadá ti, že by si přece jen zasloužil zažít alespoň zlomek bolesti, kterou jsi snášel ty? Ty už se snad nepamatuješ? Uhodil tě, Bille, on tě uhodil! A bylo mu to úplně jedno, podívej se na svoje ruce, jsou plné modřin, já opravdu netuším, jaký další důvod ti mám jmenovat!“

„Ale to já všechno vím! Proto chci, abych už nic podobného nemusel zažívat znovu a on se nevrátí, věřím tomu že se nevrátí, měl opravdové výčitky, měl jsi vidět jeho oči, když na to přestaneme myslet a už se tím nebudeme dál zaobírat, všechno se vrátí do normálu a nám už nebude nikdo stát v cestě. Tome, mám strach, neumíš si představit jak obrovský mám strach, že bych o tebe mohl přijít, že by se něco mohlo zase zkomplikovat. Já nechci riskovat, prosím!! Poslechni mě, alespoň jednou mě poslechni!“

„Nesmysl, něco takového po mě nemůžeš chtít, chci tě jen bránit, stát za tebou, nemysli si, že celou věc nechám vyšumět do ztracena!“

„Tome, řekl jsem ne!“ Bratr se na něj podrážděně zadíval.

„Nekřič!“ Bill se udiveně zarazil.

„Ty mě okřikuješ?! Chceš mi diktovat jak mám mluvit?!“ Toma překvapila bratrova neúměrná reakce. Ovšemže na něj nechtěl křičet, bylo to snad vůbec poprvé, co na něj zvýšil hlas, vždycky se v jeho přítomnosti maximálně ovládal, věděl že Billovy city jsou snadno zranitelné a on je nechtěl vystavovat žádnému nátlaku. Smířlivě položil svou teplou dlaň na Bllovo rameno.

„Promiň, neudržel jsem se. Samozřejmě že tě poslouchám, chci znát tvé myšlenky, zajímají mě a beru na ně ohled, to přece víš. Máš o lidech příliš dobré mínění, ale všichni nejsou dobří, existují i takoví, kteří si zaslouží, aby platili za svou špatnost.“

Bill rozladěně padl zpátky na polštář a bratr se nahnul nad jeho porcelánově dokonalou tvář. Bill se na něj nedokázal zlobit, vždyť to všechno dělá pro něj, měl by mu být vděčný a ne se urážet kvůli slovíčkaření. Přejel ukazováčkem po linii Tomových rtů. Ten přivřel oči a tiše vydechl.

„Když děláš tohle, tak bych ti odsouhlasil všechno na světě.“ Bill jej prudce stáhnul na sebe a snažil se nevnímat, jak váha Tomova těla neblaze působí na podlitiny na jeho těle. V duchu usykával, ale nahlas nedal najevo vůbec nic. Přejel horkým jazykem po bratrově krku.

„Takže uděláš to, o co jsem tě požádal?“

„Bille…“ pokoušel se namítat. Bill jej něžně kousnul, až jej z toho silně zamrazilo v hloubi těla.

„Tak ano? Slib mi, že nepůjdeš za Marcusem.“

„To ti neslíbím…“ šeptal dál Tom, ale stále více podléhal bratrovu laskání.

Věděl s neochvějnou jistotou kam sáhnout, každý dotek směřoval na to správné místo a dočkal se té pravé očekávané reakce.

„Tak uděláš to pro mě?“ zavzdychal Bill a sklouznul jazykem na bratrovy měkké rty, které přímo volaly po jeho polibku.

„Tak dobře…“ rezignoval Tom, zcela pohlcen svou vlastní touhou, která prostupovala celou jeho bytostí a zaplňovala každičký jeho centimetr.

„Opravdu?“ ujišťoval se Bill a přerývaným líbáním si zajišťoval, že dosáhne svého. „Slibuju…“ špitl téměř bolestně Tom, jeho vzrušení bylo natolik intenzivní, že by byl schopen slíbit i modré z nebe, jen kdyby Bill už nikdy nepřestával bloudit jemnýma rukama po křivkách jeho těla a slabě sténat.

Bill si oddechl. Doufal, že Tom vyslyší jeho prosby, že bude respektovat jeho přání. Netoužil po ničem jiném než po obyčejném, úplně jednoduchém klidu. Po tom, který lidé brali tak automaticky a on jej tak neuvěřitelně postrádal, potřeboval jej k životu, potřeboval mít utříděné své pocity, aby jej už netrápila jediná zákeřná myšlenka. V srdce měl jasno, tam jednoznačně vítězil jen jediný člověk, ten, který právě oddechoval vedle něj, jemu patřily všechny jeho sny, s ním byla spojena celá jeho budoucnost. Hleděl na Toma s nábožnou láskou, s tou, které se žádná jiná nevyrovná, protože tahle je čistá, ničím neposkvrněná, vychází přímo z jeho nitra, jako křišťálový pramen.

Jejich láska je nedotčená, bez jakýchkoliv postranních úmyslů, bez intrik a bez plánů, žijící přítomností, těšící se z každého nového dne, který může strávit na výsluní. Tom mu ukázal nepoznané, právě v bratrovi viděl ztělesnění všech svým tužeb a nejtajnějších přání, viděl v něm kus sebe a kus svého naprostého opaku, který jej doplňoval a dotvářel. Cítil, že našel to, co vždycky hledal, co vždycky tak strašně postrádal, to všechno najednou bylo tady, jako mávnutím kouzelného proutku byly od základů zbořenu všechny předsudky a slovu „nikdy“ scházel význam.

Všechno se může stát, život se může změnit ze dne na den a vy to prostě nemůžete naplánovat, připravit se na to. Jakmile je to tady, musíte brát věci tak jak přicházejí, přijímat to lepší z nich a těšit se z vzácnosti okamžiku. A okamžiky po boku Toma měly nevyčíslitelnou hodnotu, byly pro něj tím nejcennějším a nejkřehčím pokladem, který střežil hluboko ve svém srdci. Snad jen jediným „nikdy“ si byl naprosto jistý. Nikdy Toma nepřestane milovat. Je v něm uzamčený navždy a ať jim život přinese cokoliv, on bude s ním. Protože on je uvnitř, navěky bude dýchat uvnitř jeho těla.

Tom pod pevně sevřenými víčky spřádal myšlenky. Slib, jenž dal Billovi, pomalu ale jistě, začínal ztrácet reálné obrysy…

autor: Heidi
betaread: Janule