Rozum a cit I 37.

Tom ležel na své posteli, s očima široce rozevřenýma. Za okny byla tma, nevěděl kolik je hodin, nestaral se o to. Záleželo snad na čase, záleželo na datu? Teď budou všechny dny stejné, jeden jako druhý, poplynou si ve svém obvyklém tempu bez jediné naděje na prolomení ubíjejícího stereotypu. Vždyť je to přece jedno, nebylo nic, co by pro něj mělo cenu, co by pro něj znamenalo nějakou hodnotu, nepřemýšlel nad budoucností. Nebyl důvod, jako bumerang se mu vracel ranní rozhovor, nedovolil mu zamhouřit oči, nedovolil mu cokoliv plánovat, protože bez Billa žádné plány neměly cenu. Co bude dělat bez něj? On pro něj žil, byl tím nejcennějším co měl, vždyť on by za něj dýchal. Nemohl uvěřit, že to všechno je najednou pryč, že to co bylo jeden den jasné a neměnné, už nikdy nebude stejné. On nebude stejný, bez bratra není nic. Uzavíral se do sebe, uzavíral se před světem, pomalu si v duchu budoval kamennou masku, za níž by mohl skrýt svůj smutek a bolest. Nedovolí nikomu, aby se těšil z jeho utrpení, aby ho viděli na kolenou. Nesmí to vidět ani Bill. On ani netušil kolik sebeovládání jej stálo přejít jejich dialog bez slz, bez toho, aniž by se na bratra vrhnul a pevně jej objal. Byl v koncích, věděl jak moc Bill svá slova myslel vážně, jak o nich byl přesvědčený a nepřipouštěl námitek.

Bylo mu jasné, že jej ztratil. Ze dne na den přišel o nejmilovanější bytost na celém světě, o niž byl připraven pečovat třeba do konce života. Bylo to tak kruté, tak neočekávané, ještě noc předtím se s ním miloval, ještě za svítání líbal jeho spící víčka a potom spokojeně usnul přitisknut k němu. A ráno se všechno změní. Poslal jej pryč, pryč od sebe, už jej nechce, nestojí o něj. Tom byl stále přesvědčený, že pro bratra jsou tyto chvíle stejně obtížné jako pro něj, že se trápí jako on a v jednom okamžiku se otevřou dveře a on v nich bude stát. Nebude nic vysvětlovat, nebude soudit, jen jej obejme a políbí, lehne si na prázdné místo vedle něj a věci budou stejné jako dřív.

Tom na tu chvíli čekal, čekal na ni celou noc. Sledoval kliku u dveří, která byla pořád tak zatraceně bez pohybu, poslouchal kroky na schodech, kroky v chodbě, ale jeho přání zůstalo nevyslyšeno. Nepřišel. Bill zjevně netoužil, aby se okolnosti daly do pořádku, byl takhle spokojený. Nemohl tomu uvěřit. To mu opravdu vůbec nechybí, vůbec mu neschází? Jak může lásku dvou lidí ukončit jediné slovo? Nelze přestat milovat ze dne na den a v jejich případě nejde přestat milovat nikdy, vždycky pro něj bude jediný a ať se v jeho životě objeví kdokoliv, věděl, že něco tak silného už nepocítí. Zbožňoval Billovu jedinečnost, zbožňoval jej prostě celého, právě pro to jaký je. Obrátil se na druhý bok a zadržel slzu. To už skutečně nemají žádnou šanci? Nedokázal přiznat sám sobě, že konec je definitivní a nezvratitelný.

Bill nemohl vydržet v domě, musel pryč, potřeboval vzduch, v těžké atmosféře ztichlého domova, jakoby se mu nedostávalo kyslíku. Vědomí, že tam nahoře leží Tom, leží tam sám a nečeká na nic jiného, než na známé zavrzání dveří, jej připravovalo o rozum. Byl nevyrovnaný, padaly na něj stavy náhlé úzkosti a smutku, neuměl je kontrolovat a neuměl jim zabránit. Prudce otevřel dveře a vyšel ven. Myslel si, že se mu znatelně uleví, ale osvobozující pocit stále nepřicházel. Musí se s tím srovnat, nemůže strávit život v touze po něčem, co vlastně nikdy nemělo být splněno. Byl rozhodnutý zapomenout, zapomenout jak nejrychleji to šlo, když už nedokáže Toma vymazat z hlavy, alespoň musí otupit vzpomínky, stát se vůči nim apatický. Procházel městem, bezcílně bloumal a občas nahlédl do některého z obchodů, kde se bez většího zájmu probral věšáky s oblečením a znovu se vracel na prašnou hlavní ulici. Neměl ani pomyšlení na nákupy, rozčiloval jej hluk kolem něj, křičící zástupy lidí v jeho věku, kteří tady bydleli odjakživa a on s nimi přesto nikdy nemluvil. Nepotřeboval to, vždycky měl Toma, pokaždé se měl o koho opřít, od koho přijmout pomocnou ruku.

Jako bez duše vstoupil do podvědomě známého krámku. Teprve když vešel si uvědomil, proč jej sem jeho mysl vlastně zavedla. Jistě, sem chodívali s Tomem, jediný místní obchod, kde si byl bratr ochoten koupit oblečení. Prsty přejížděl po jemné látce oděvů, které tolik nesnášel, nikdy se mu nelíbil jejich střih ani provedení, podle jeho názoru nebyly kreativní. Teď jako by se jeho názory obrátily, strávil tady snad půl hodiny, jen se tak procházel a poznával některé věci, jež už na bratrovi viděl. Připomínaly mu ho, měly s ním spojitost a je ten pocit uklidňoval. Uvědomil si, že mezi regály zasněně přechází už příliš dlouho a bylo mu hloupé odejít aniž by si vybral. Namátkově popadnul první věc, která mu přišla pod ruku. Ani nevěděl proč ji kupuje, prostě jen chtěl mít u sebe něco, co má Tom rád. Vykročil opět do nevlídného počasí, když se za jeho zády ozval známý hlas. Zaujatě se otočil. Marcus k němu kráčel poměrně jistým krokem, Bill musel uznat, že podlitiny na jeho tváři téměř vymizely a celkově působil zdravějším dojmem.

„Jsem rád, že tě vidím,“ Bill neodpovídal, netušil co má na něco takového říct, proto chlapec pokračoval dál. „Víš, hodně jsem přemýšlel o tom, co se mezi námi odehrálo, uvědomil jsem si spoustu věcí, Bille, chci si s tebou promluvit. Máš chvilku? Mohli bychom někam zajít,“ Bill nervózně zaváhal…

autor: Heidi
betaread: Janule