Tom zlostně třísknul dveřmi od ledničky. Celý den byl neuvěřitelně podrážděný, dokázala jej rozčílit sebemenší hloupost, jako lev v kleci přecházel z místnosti do místnosti a nikde neměl stání. Nebavilo jej poslouchat hudbu, televizi vypnul po pěti minutách a na pročítání bulvárních magazínů, které se povalovaly na stole, neměl náladu už vůbec. Práskal se vším, co mu přišlo pod ruku a celkově se nacházel ve velice neklidné náladě. Bill se od rána neukázal doma. To byl ten hlavní důvod Tomovy nepříjemné nervozity, která jej provázela. Zajímalo jej kde je, byl zvyklý vědět o každém bratrově kroku a navíc jej kdykoliv mohl zkontrolovat přes mobil. Dnes by si raději ukousnul jazyk, než aby Billovi zavolal, pořád těžce nesl fakt, že noc, která byla pro ně rozhodující, strávil sám.
Když při prvních paprscích upadal do polospánku, myslel si, že všechno špatné zaspí, že jakmile nastane nový den, vstane a bude žít jako dřív, zvedne se z postele a v kuchyni jej přivítají Billovy sladké polibky, bude sedět jako obvykle u jídelního stolu u okna a popíjet kávu. Tom se téměř zoufale zasmál své blažené naivitě. Nic z toho se neodehrálo, ráno nezměnilo vůbec nic, jen dodalo celému faktu ještě jasnější a reálnější tvář, která jej ani na okamžik nenechala váhat. Bill to myslel vážně, naprosto vážně. Tomovi trvala cesta po schodech dolů celou věčnost, neustále se zastavoval, jako by se bál přijít dolů, jako by se bál, že jeho předtucha nelhala. Měl pravdu. Bratr tam nebyl. Musel odejít z domu ještě než vstal. Copak už s ním nedokáže vydržet společně ani doma? Musí před ním prchat ven, aby se vůbec nemohli střetnout?
Toma zarážela bratrova radikálnost, většina jeho rozhodnutí byla málokdy definitivních, vždycky uměl přistoupit na kompromis a domluvu. Toto ale nebyl ten případ, netušil jak se mu to podaří, ale je čas udělat krok vpřed a za minulostí tlustou čáru. Ovšemže se to nepovede, tím si byl dopředu jist.
V domě nebylo k jídlu absolutně nic. Samozřejmě, že se ani jeden z nich neobtěžoval ve vypjaté situaci dojít nakoupit, takže teď Tom rozzlobeně bouchal skříňkami, které většinou zely prázdnotou. Rozhodl se přinést si oběd z města, ani jej nenapadlo zásobovat jejich domácnost, když chce Bill žít po svém, dobře, má to mít, ať se nají kde chce. Chtěl se přimět k tomu, aby mu bylo úplně jedno co bratr dělá, ale ještě asi bylo příliš brzy na takové odvážné plány. Prozatím se musí smířit s tím, že pro něj už nebude běžné na Billa kdykoliv sáhnout, kdykoliv jej políbit a pohladit, na což bude nejtěžší si zvykat. Sebral z haly bundu a vydal se ven.
Cestou přemýšlel, kam by si měl zajít. Obvyklé rychlé občerstvení zavrhnul hned zkraje, bylo by pro něj bolestné dívat se na místa, kde s Billem spokojeně sedávali a bylo jim tak nádherně. Bude nejlepší, když půjde do kavárny v centru, nechodí tam příliš jeho známých, což volil záměrně, jelikož neměl nejmenší chuť kohokoliv potkat. Chtěl být sám. Věděl, že prodávají jídlo sebou, nějaké sendviče a koláče, bylo mu jedno, čím zacpe tu prázdnotu v žaludku. Naopak přesně věděl, že prázdnotu v jeho srdci může zaplnit jen jediný člověk. Stáhnul si kšiltovku hluboko do očí a ještě přes ni přehodil kapuci. Nejraději by byl dnes neviditelným, ale bohužel tohle byl vrchol co pro to mohl udělat.
Rozevřel těžké skleněné dveře, vedoucí do příjemně laděného podniku. Tom se nedíval napravo ani nalevo, nezajímal jej ruch kolem, zamířil přímo k objednacímu pultu a poručil si jídlo zabalit sebou. Nabral si zásobu čokoládových sušenek, věděl, že řeči o čokoládě jako uklidňujícím prostředku byly hloupost, ale třeba si to může alespoň vsugerovat. Obsluha mu oznámila, aby pár minut počkal. Příliš mu to nevyhovovalo, nejraději by měl všechny ty veselé lidi co nejrychleji z očí, ale nic jiného mu nezbývalo. Opřel se tedy o pult zády a pozoroval hemžení kolem sebe. Pozoroval stoly obsazené smějícími se hosty, kteří spokojeně upíjeli ze svých hrnků a na první pohled je vůbec nic netížilo. Tom se ušklíbnul. Stačilo by tak málo a mohl by se radovat stejně jako oni, mohl by být šťastný. Nezáviselo to však na něm, to bylo na celé věci to nejsmutnější. Začínal být pomalu netrpělivý, už nevěděl kam s očima, otráveně se zadíval do levého rohu k zastrčenému stolku u okna. Zarazil se. Postava sedící v jeho zorném úhlu mu byla nepříjemně povědomá, trochu postoupil vpřed, aby lépe viděl.
Bill se probral ze svého zasnění. Vůbec si neuvědomil, jak hluboce byl ponořený do svých myšlenek. Konečně zvednul oči od desky stolu a svoji ruku vytrhnul z té Marcusovy tak prudce, až shodil na zem hrnek s nedopitou kávou, který se s hlasitým cinkotem roztříštil na dlažbě. Bohužel si stačil všimnout známé postavy ve známé bundě, která právě rychlým krokem vybíhala ze dveří. Otočil se zpět na Marcuse, který očividně nechápal jeho zbrklé počínání.
„Zbláznil ses?“ obořil se na něj.
„Bille, sedni si, křičíš a lidé se začínají otáčet,“ upozornil jej šeptem Marcus a snažil se jej uklidnit.
„Jen jsem se dotknul tvé ruky, nic v tom nehledej, vždyť jsem ti před chvílí vysvětlil, že to mé období je pryč, bylo to chvilkové pobláznění, už nikdy Bille.“…
autor: Heidi
betaread: Janule
