Bylo něco kolem šesté hodiny večer, za okny se pomalu smrákalo a Bill se vláčnou chůzí vracel k domovu. Ležela na něm nepopsatelná tíha, neuměl vysvětlit, proč každým dalším krokem znatelně zpomaluje, proč se z něj vytrácí celodenní apatie a znovu a znovu jej pronásledují povědomé city. Zlobil se sám na sebe, pro svou útlocitnost, že nedokázal věci hodit za hlavu a prostě jít dál, aniž by jej trápilo svědomí. Jejich dům byl na dohled, za okny se svítilo, občas se jimi mihnul stín, jinak všechno působilo naprostým klidem a harmonií. Ušklíbnul se. Možná na první pohled. On sám v sobě nacházel snad úplně všechno, kromě klidu a souznění, byl příliš nevyrovnaný, nesoustředil se, celé hodiny trávil jako ve snách. Vždyť s Marcusem se rozešli už kolem oběda a on celou tu dobu bezcílně bloumal po okolí, ponořen do vlastního nitra, do vlastních vzpomínek, jež byly v současné době tím nejcennějším co vlastnil. Před očima měl jejich společné fotky, tvářili se na nich tak šťastně, tváře jim zdobil úsměv a oči křičely vzájemnou náklonností a vnitřním porozuměním.
Bylo pro něj tak nezvyklé, že se to najednou vytratilo, že věci nebudou jako dřív. Nechápal to, najednou se přestával bát stereotypu, dnů které by byly jeden jako druhý, dialogů, které by se za sebou opakovaly. Proč by to vlastně mělo být tak špatné? Když tento zažitý systém sdílíte s osobu, kterou milujete, nepotřebujete denně nové zážitky, nová vzrušení a poznání. Stačí vám přítomnost toho druhého, rozumíte si i beze slov, stačí jediný pohled a víte, co vám chce sdělit, jste na sebe napojeni, jste spjati. Vzpurně zatřásl hlavou. Co si to pořád nalhává? Jestli okamžitě nepřestane s tou pozdní lítostí, bude ho to stát poslední zbytky nervů a sil. Svět se bude točit dál i bez Toma po jeho boku, nikdo se nad tím nebude pozastavovat, nikdo se tím nebude zabývat, jsou miliony roztříštěných vztahů, oni jsou jen jedni z mnoha, ne střed vesmíru.
Když odemykal hlavní dveře, měl zvláštní sucho v krku a žaludek se mu podivně svíral. Nevěděl, jak má k bratrovi přistupovat, navíc po odpolední scéně v kavárně měl nepříjemnou vizi, že jejich soužití bude ještě více vyhrocené. Vstoupil do haly, kde jej přivítal pouze jejich pes, s nímž se krátce pomazlil a pokračoval dál v cestě. Na bratra narazil jako tradičně v obývacím pokoji, s nohama na stole a mísou sladkostí na klíně. Tom k němu nezvednul oči, dělal jakoby jej vůbec neviděl, jakoby pro něj vůbec nebyl. Ukusoval z karamelové tyčinky a dával si dobrý pozor, aby jeho pohled ani jednou nesklouznul k nejistému Billovi, stojícímu mezi dveřmi. Tak strašně rád by viděl jeho tvář, jeho oddané oči, které se teď na něj upírají…
„Ahoj,“ prohodil Bill přiškrceným hlasem, v němž byly naprosto patrné známky nervozity. Odpovědi se mu nedostalo. Tom seděl bez hnutí a beze slova. Bill povzdechnul a zkusil to znovu. „Můžu si vzít?“ zamířil pohledem na mísu laskominek. Bratr ji mlčenlivě pohodil na pohovku vedle sebe.
„Chceš to takhle? Nemám na tebe vůbec mluvit? Nemám si tě všímat? Jsi můj bratr, nemůžu tě vymazat ze života!“ rozhorlil se Bill. Tom k němu konečně zvednul pohled.
„Máš pravdu, jsem tvůj bratr a taky jsem s tebou pravidelně spal, což se ti podařilo ze života vymazat závratnou rychlostí, takže to zkus i s tím dalším.“
„Všechno jsi špatně pochopil!“ křiknul Bill, jenž se pokoušel o obranu.
„Nezajímají mě tvoje avantýry, Bille, unavuje mě to tvoje neustálé vysvětlování, neustálé zdůvodňování. Teď už se mi nemusíš zpovídat, na tvůj osobní život nemám žádný nárok, můžeš si dělat cokoliv chceš a je jedno, jestli to já chápu správně nebo špatně.“ Billa dráždil ten jeho chlad, choval se k němu jako k cizímu, ne k člověku, kterého zná nejlíp na světě, před nímž nemá jediné tajemství. Rozhodl se nebojovat, ale ustupovat.
„Pořád mi záleží na tvém názoru, pořád jsi pro mě důležitý! Neodříznul jsem tě od sebe, to, že spolu nejsme po intimní stránce neznamená, že se budeme ignorovat.“
Tom se zoufale pousmál, jakoby bratrova slova vůbec nepřicházela v úvahu.
„Bille, copak ty nechápeš že mi to nestačí? Dáš někomu všechno a potom čekáš, že se zase spokojí s tím málem, co měl předtím? Jak jsem řekl, dělej si věci po svém, nebudu se ti plést do života, neměj výčitky, bylo mi jasné, že nezůstaneš navěky sám.“ Bill zavrtěl nesouhlasně hlavou, přesto mu bylo jasné, že jakékoliv objasňování je zbytečné.
„Vydíráš mě? Zaobaleně mi chceš naznačit, že dokud se zase nevrátím do tvojí postele, tak se mnou neztratíš slovo?“ Tom se na něj podíval a nehnul jediným svalem v obličeji.
„Všechno nebo nic, Bille, nemůžu za to, už tě prostě nedokážu brát jako dřív. Ale jestli si myslíš, že mi s tebou jde jen o tu zatracenou postel, tak si my dva opravdu nemáme co říct.“ Bill položil bratrovi smířlivě ruku na rameno. Nestál o hádky, potřeboval jeho podporu, vědomí, že má na světě někoho, komu na něm bezmezně záleží.
„Mám tě rád,“ zašeptal. Tom jeho dlaň drsně odstrčil a vstal.
„To je ten problém, mě nestačí že mě máš rád.“…
autor: Heidi
betaread: Janule
