„Měla bys mi být vděčná,“ obrátil se Marcus na Kessy, která seděla ve značně zaražené póze.
„Ještě není za co,“ opáčila.
„To nemyslíš vážně, naservíroval jsem ti ho až pod nos, nikdy jsi neměla lepší příležitost, co bys ještě chtěla?!“
„Pořád nevěřím, že se ti to podařilo. To je prostě nemožné, neopustil by Toma, nenechal by ho samotného.“ Marcus otráveně zvrátil oči dozadu, čímž naznačil, že Kessy se stará o věci, do nichž jí nic není a v ničem jí nepomůžou.
„Ale ano. To jen ty jsi pořád tvrdila, jak je ten jejich podivný vztah pevný a silný a podobné řeči. Nic není věčné, zpočátku se zdají věci úžasné a jakoby navždy, jenomže postupem času se začínají projevovat i ty negativní stránky. A on prostě nesnesl ta Tomova negativa a mě už jen zbývalo najít si k němu cestu. Nebylo to nijak náročné, když je někdo zoufalý a osamělý, pustí k sobě každého, kdo je ochoten mu nabídnout společnost,“ ušklíbnul se Marcus spokojeně.
„Jak dlouho myslíš, že si tenhle stav dokážeš udržet? Bill se dostane z nejhoršího a dojde mu, že spousta věcí je špatně, teď nepřemýšlí nad minulostí, protože má dost starostí se současnou dobou, ale on nezapomněl, na něco takového se nedá zapomenout!“
„To není tvoje věc!“ osopil se na dívku Marcus. „Díky mě máš dokonalou šanci, jenom někdo úplně neschopný by ji nedokázal proměnit. Nechápu, na co pořád čekáš, on nebude truchlit do smrti, běž jej utěšit a dostaneš cos chtěla, nemysli si, že tě odmítne, on je pořád stejný, to jen Bill si namlouval, že ne.“
„Marcusi, jsi strašně čitelný, nejsem tak hloupá, abych nepoznala, že ti nejde ani tak o to, abych konečně dosáhla svého, ale především chceš Toma udržet co nejdál od bratra, aby se od sebe odpoutali a on se ti nepletl do cesty. Jenom mě využíváš, abych byla s Tomem stranou a tys měl volné pole.“
„A vadí to snad něčemu? Není to snad vymyšlené dobře? Oba budeme mít co jsme chtěli, oba budeme spokojení. Měla by sis dobře rozmyslet, jestli je teď vhodná chvíle pro morální zásady, nebo pro získání vlastního cíle. Pokud vím, ponížila ses před ním dost, takže si taky zasloužíš odměnu.“
„Nepustí mě k sobě, copak to nechápeš?! Po tom všem? Pomáhala jsem ti, když jsi potřeboval kvůli Billovi prázdný dům a Tom to ví!“ Marcus se pousmál.
„Myslíš, že mu teď záleží na bratrovi? Bill se mi svěřil ve slabé chvilce, odkopnul jej od sebe, prostě mu ze dne na den řekl, že je konec. Tomova ješitnost dostala pořádný zásah a jemu je teď úplně jedno, jestli jsi někdy dělala něco s čím nesouhlasil. Potřebuje Billa vymazat z hlavy, tak mu s tím pomoz a neseď tady!“
Bill se s námahou otočil v posteli na druhý bok. Ani nevěděl proč, prostě už asi automaticky poslouchal zvuky za zdí, naslouchal každému kroku, každému sebemenšímu pohybu. Neměl vůbec přehled o tom, co bratr dělá. Téměř ho nevídal, bylo to tak absurdní. Žili společně v jednom domě, jejich pokoje byly odděleny jen jednou jedinou zdí, přesto měl pocti, že je mu Tom vzdálený tisíce kilometrů, fyzicky je sice blízko, ale jeho srdci se vzdaluje neuvěřitelně rychle. Myslel na něj pořád, myslel na něj každý den, už ani nepočítal, kolikrát se přistihnul, že si před očima vybavuje jeho tvář a v uších mu zní jeho hlas. Od chvíle, kdy se odehrála jejich poslední výměna názorů, toho večera kdy spatřil Tom svého bratra v kavárně, na sebe jedinkrát nepromluvili.
Bylo to přesně jak předvídal Tom. Chodili kolem sebe jako dva cizí lidé, jakoby spolu neměli vůbec nic společného a jen je postihla nepříjemnost, že jsou nuceni spolu sdílet jeden dům. Vzájemně se o sebe nestarali, ani jeden neříkal kam jde a kdy se vrátí, odcházeli z domu tiše, jednotlivě a s obrovskou tíhou v těle. Bill přestal dodržovat svůj zvyk popíjet ráno kávu u kuchyňského okna, raději se s hrnkem zavřel ve svém pokoji, protože v kterékoliv jiné místnosti byla šance potkat bratra a oni by se znovu vystavovali nesnesitelnému mlčení, které vytvářelo neskutečně dusnou atmosféru. Bill si to nechtěl připouštět, ale stále častěji mu vyplouvala na mysl otázka, jestli nejednal přece jen trochu přehnaně.
Měl teď dost času přehrát si věci zpětně, promítnout si všechna svá slova a dostával se do nepříjemné nálady, která signalizovala, že nastalá napjatá situace mezi nimi, je z velké části jeho chyba. Možná bylo jeho rozhodnutí příliš zbrklé, možná jednal v afektu, stalo se to tak náhle, neměl možnost o tom déle uvažovat a prostě ze sebe nahlas vysypal všechno co měl na srdci. Teprve teď mu docházelo, jak musel Toma ranit, jak mu muselo být. Věděl, že být v jeho kůži, ani zdaleka by to neustál s takovým přehledem a předstíraným klidem. Nevěděl co si počít, nevěděl jestli už je pozdě, nebo jestli jim zbývá ještě nějaká naděje. Třeba by přece jen mohl za Tomem zajít a… jeho myšlenku přerušila táhlá melodie jeho telefonu. Zapomněl nad čím přemýšlel a pomalu po něm sáhnul, aby zmáčknul příslušné tlačítko.
„Ano, Marcusi?“…
autor: Heidi
betaread: Janule
