Bill cítil jak Marcus zajíždí prsty do jeho vlasů, připadalo mu však, jako by si to vůbec neuvědomoval, jakoby se překlenul do jiného světa, světa mimo své vlastní chápání, jenž jej zbavil veškerých zábran. V hlavě měl tmu, nedokázal vidět vzpomínky, zaměřit se na reálná fakta nebo přemýšlet o tom, co právě dělá. Slyšel sám sebe zavzdychat, ale svůj hlas ani nepoznával, skoro jako když za něj mluví někdo jiný, nedokázal kontrolovat své tělo a soustředit alespoň na malý okamžik svou mysl. Marcus jej svíral mezi svými pažemi tak silně, že mu téměř znemožňoval dýchat, věděl, že musí postupovat rychle, bez rozmyslu, nesmí nechat Billa ani na chvíli na pochybách, ani na chvíli mu dovolit myslet. Využíval všechno, co mu bylo tak strašně dlouho odpíráno, co jej probouzelo ze snů a zatemňovalo jeho úsudek.
Teď se mu konečně dostávalo té pravé satisfakce, té o které tolik snil a která se po několika marných neúspěšných pokusech zdála v nedohlednu. Měl ji na dosah, chyběl už jen malý kousek a všechno co chtěl, beze zbytku dostane i s úroky. Bylo mnohem příjemnější, když Bill jeho polibky oplácel, než když se před časem z jeho snahy a touhy rozplakal a on prostě nedokázal pokračovat, viděl jeho slzy a ty jej dokázaly obměkčit, což absolutně nečekal.
Ještě větším překvapením pro něj ale byla nastalá situace, kdy pro něj nebylo ani příliš velkým problémem dosáhnout svého a nestálo jej to vůbec žádnou námahu. Párkrát sice musel vstát k Billovým hysterickým nočním telefonátům, které jej neskutečně nudily, na druhou stranu se však dozvěděl tolik potřebné úlomky ze vztahu mezi jím a Tomem. Neudělá stejnou chybu jako on, je smutné jak Tom zahodil svou velkou příležitost a ztratil důvěru, což je pro křehkého Billa neodpustitelné.
Bill otevřel oči a jakoby poprvé za několik dlouhých dní viděl barvy úplně jasně. Nemohl se zorientovat, nemohl uvěřit svému tělu, které jej tak moc zrazovalo, které leželo v náruči někoho cizího. Jak jen si mohl myslet, že je to Tom! Ten je přece jedinečný, s nikým nesrovnatelný a pro něj nedotknutelný. Nechtěl náhražku, nestačila mu Tomova laciná imitace, která se tak usilovně snažila získat jeho přízeň, jen s jedním jediným záměrem. Nevyčítal mu to. Necítil vztek, necítil strach, jen lítost. Nade vším. Nad sebou samým, protože promarnil něco, co pro něj bylo naprosto nenahraditelné, poskvrnil jejich křišťálově čistý vztah s Tomem a to všechno jen pro svou hrdost, pro svůj egoismus. Raději je nechal oba trpět, dusit se v úzkosti s hlavou v dlaních, než aby se zvednul se své ledové postele a přiznal svoji chybu, své unáhlení.
Nikdo by mu nic nevyčítal, všechno by tím vyřešil, nikdo by nemusel plakat. Bylo mu líto Toma, který trávil dny se zachmuřeným nepřítomným výrazem, plným smutku a zklamání a s vědomím, že jeho verdikt je neúměrně krutý a nesmazatelný. Litoval Marcuse, který nikdy nedostane to, po čem nejvíc touží, vždy bude jen z dálky pozorovat svůj odcházející sen, ten, který se uskutečňuje jen v jeho představách, ale nikdy mu nebude souzeno se přenést do skutečného světa. A litoval i nerozhodnou Kessy, která byla nucena stát na obou stranách barikády, bojovala sama se sebou, se svou osobností, nebyla dobrý člověk, ale ani zlý. Hledala se, ještě nepřišel její čas a Bill doufal, že jednou si vybere tu správnou stranu.
Bill se posadil na posteli a upřel svůj zrak k zamlženému oknu. Koutkem oka spatřil Marcusův výraz plný očekávání.
„Mrzí mě to,“ špitnul neslyšně mezi rty a Marcus zoufale stisknul víčka.
„To mi nemůžeš udělat! Chtěl jsi to co já, viděl jsem to na tobě, nebránil ses!“
„Máš pravdu, chtěl. Ale z jiných důvodů než ty, z takových, které bys nikdy nepochopil a které nechápu dost dobře ani já. Promiň, asi jsem jen našel jiné východisko a přišel na jednu věc, která mění úplně všechno.“ Marcus seděl k Billovi zády, lomcoval s ním vztek, ale ještě ne tak velký, aby jej ventiloval do okolí.
„Jakou věc?“
Bill vstal a obléknul si bundu. Dotkl se dlaní Marcusova ramene. Svým způsobem mu byl vděčný, dokázali k sobě najít cestu, byť každý s jiným cílem, oba museli projevit velkou dávku sebekontroly a především, spolu dokázali mluvit. Výčitky měl jen vůči sám sobě a doufal, že jednou vymizí i ty.
„Přišel jsem na to, že nikdy nezapomenu,“ zašeptal a tichými kroky zmizel za dveřmi.
Tom lehce přejížděl štíhlými prsty po strunách kytary a vybrnkával bez rozmýšlení tklivou melodii. Nebylo to nic určitého, prostě hrál to, co mu právě přišlo na mysl, to co právě cítil a prostřednictvím hudby to ze sebe toužil vypovědět. Byl apatický, ke všemu a ke všem, nenacházel kolem sebe jedinou motivaci, jediný hnací motor, který by jej donutil hnout se z místa. Nemohl se hnout, bylo to jako časová smyčka, chvíle, z níž se za žádnou cenu nemohl dostat a nepřemýšlel nad tím, co jej čeká dál.
Všechny jeho plány se vypařily, bez Billa bylo všechno poloviční a neúplné. Myslel na něj od rána do večera, neexistovalo nic, co by mu jej mohlo vymazat z hlavy, nehodlal obětovat jedinou jejich vzpomínku, každé objetí, každý polibek si uzamknul hluboko v sobě a udržoval jej při životě svým tlukoucím srdcem, které bylo jen pro jednoho, jediného člověka…
autor: Heidi
betaread: Janule
Já jsem tak ráda, že Bill přišekl k rozumu! 🙂 Těším se, až si to kluci pěkně vyříkají a vrátí se k sobě 🙂
Souhlasím z tebou.