Bill se prudce zastavil a u jedné z kamenných zdí, jež byla od vrchu až dolů zcela pokryta pestře barevnými grafity. S tichým výdechem se o ni opřel a sklonil hlavu. Musí se uklidnit, musí se dát trochu do pořádku, přece nemůže přiběhnout domů takhle zadýchaný a zmatený a se slzami na krajíčku. Čím víc se blížil k jejich domu, tím víc se jej zmocňovala nervozita a ztrácel jistotu, s níž suverénně vyrazil z Marcusových dveří. Najednou nějak nevěděl, co by bylo vhodné říci, jak by bylo dobré se zachovat. Měl strach, strach, že bratr bude hrát uraženého, že jej pošle pryč se slovy, že už je dávno pozdě.
Celou dobu byl přesvědčen o tom, že Tom mu to všechno usnadní, že jen sedí v pokoji a vyhlíží z okna jeho siluetu a teprve teď si uvědomoval, že jeho iluze mohou být realitě nepříjemně vzdálené. Tom nikdy nebyl ten typ, jenž by vydržel dlouho čekat, byl netrpělivý a jakmile něco nedostal hned, přestal to chtít, raději šel od toho. Bill ve skrytu duše doufal, že jejich vzájemná náklonnost pro něj přece jen znamenala mnohem víc, že by nedokázal tak snadno zapomenout, vůbec si nepřipouštěl, že by jej byl Tom schopen někdy vymazat z hlavy.
Konečně zvednul oči od kamenných dlaždic na zemi a rozhlédnul se po prázdné ulici, kde jediný zvuk vydával šelest větru. Potřeboval by si dodat odvahy, je úplně strnulý a jako v křeči, vždyť by ze sebe nebyl s to vydat jediné rozumné slovo. Vzpomněl si na nedaleký bar. Párkrát jej navštívil s Tomem, ačkoliv si většinou užívali nejraději jeden druhého v naprostém soukromí a pohodlí jejich domu, občas se v nějaké kavárně či baru společně ukázali, když měli chuť být chvíli mezi lidmi.
Billovy kroky zamířily k nízké budově, vzdálené necelých sto metrů, která byla vyvedena v moderním stylu, kde vždycky hrála pomalá táhlá hudba a osvětlení bylo velmi diskrétní. Pokaždé, když tady s Tomem byli, sedávali v odlehlých boxech, na měkkých černých sedačkách, kam nebylo téměř vidět, proto se mohli beze strachu jemně hladit a čas od času se i opatrně políbit.
Bill vstoupil a potěšilo jej, že v podniku není příliš mnoho hostů, necítil potřebu s kýmkoliv mluvit a navíc se chystal k velmi brzkému odchodu, jen co si trochu utřídí myšlenky. Nikdo si jej nevšímal, přes hlasitost nějaké tesklivé skladby jeho příchod ani nikdo nezaznamenal, což mu naprosto vyhovovalo. Mohl jen v klidu sedět a pozorovat dění kolem sebe, v duchu si spřádal všechno, co chce dnes bratrovi říct, jak moc jej chce zpět. Bože, jak mohl být tak naivní a myslet si, že mu Toma někdo dokáže vyhnat ze srdce? Nikdo na světě mu nebyl dražší než on. Bill pomalu upil ze své sklenice a monotónně bloudil očima po nevelkém osazenstvu. Pravda, byl teprve podvečer, ještě nebylo tak pozdě, aby se bary zaplňovaly k prasknutí, navíc byl všední den.
Všimnul si dvojice postávající u baru a zvlášť jedné její čási, kterou by byl schopen poznat i poslepu. Nejdříve seděl jako přibitý, zaplavovala jej vlna vzteku tak mohutně, že se vůbec nemohl hýbat a jen do sebe obracel drobné skleničky jednu po druhé. Je vůbec možné aby jej osud takhle zkoušel? Copak nemá právo na trochu štěstí a klidu? Vždyť už byl rozhodnutý, tento večer měl patřit jemu a Tomovi, měli být spolu, jen oni dva, v soukromí a poklidu, všechno si vysvětlit, promluvit si a omluvit se jeden druhému. Dnes večer mělo být všechno v pořádku, měli být šťastní, měli se milovat!
Prudce se zvednul ze židle a musel okamžik počkat, protože se mu při tom rychlém pohybu bolestivě zatočila hlava. Vrávoravými kroky přešel až k barovému pultu, kromě zmiňované dvojice u něj nikdo jiný nebyl. Nebyl si jistý tím co dělá, v jeho jednání hrál velkou roli alkohol a také vztek a lítost, které pohlcovaly jeho bytost. Chytil Toma za rameno a otočil si jej k sobě čelem takovou silou, že bratr jen tak tak udržel rovnováhu.
„Bille! Co tady…“
„Nenávidím tě!“ vykřiknul Bill zlostně. V očích mu hrály plameny a tváře hořely. Vědomí, že Tom dovolil, aby se Kessy znovu a znovu zapletla mezi ně, jej naplňovalo neskutečnou záští.
„Bille uklidni se!“ snažil se Tom vyděšeným hlasem, jelikož jej bratrova přítomnost natolik překvapila, že se nedokázal tak rychle zorientovat.
„Mohlo mě napadnout, že nevydržíš ani den, aby ti někdo nezahříval postel! A vybíravý nejsi, to rozhodně ne!“
„Jsi opilý! Bille, přestaň křičet, prosím!“ Tom působil zoufalým dojmem, lidé se totiž začínali zvědavě otáčet.
„Měl jsi pravdu, jsem příšerně naivní, myslel jsem si, že pro tebe něco znamenám, ale právě jsi mě ujistil, že jsem udělal tu nejlepší věc, kterou jsem mohl, když jsem tě poslal k čertu!“ Bill křičel téměř hystericky a způsobil tak velké pozdvižení, že jej Tom násilím odtáhnul ke dveřím a následně až ven z místnosti. „Stydíš se za mě?! Když jsem tě uspokojoval tak ses nestyděl!“ vřískal Bill, který měl v očích slzy vzteku, ale chladný vzduch mu alespoň trochu působil na obličej, v němž cítil obrovskou horkost.
Tom stál před ním a neodpovídal. Jen se na bratra díval, sledoval každý jeho pohyb, slyšel každé jeho slovo, přesto nic neříkal. Po několika minutách zašeptal jasným hlasem.
„Dej mi ruku.“…
autor: Heidi
betaread: Janule
