Rozum a cit I 48.

Tom vedl bratra po ztemnělých ulicích a ani na okamžik nepustil jeho ruku. Svíral jeho dlaň v té své a nehodlal svůj stisk povolit, držel jej pevně a jistě, kráčeli vedle sebe, ruku v ruce a ani jeden z nich nepromluvil. Tom si nevšímal udivených pohledů skupinky procházejících lidí, kteří se po nich zvědavě otočili a dali hlavy dohromady. Billovu heboučkou ruku, již by nejraději políbil, byl nucen pustit teprve před jejich domem, když v kapse kalhot nahmatával klíče. Bill stál za ním. Pozoroval jeho záda a dokonce se mírně naklonil dopředu, aby mohl nasát jeho vůni, na niž byl zvyklý. Tu, která spočívala na jeho vlastní kůži pokaždé, když se Tomovo tělo dotýkalo jeho pokožky, když se o něj dráždivě třel a opatrně, se vší něžností si na něj pomalu lehal… Bill pohodil hlavou.

Myšlenky jej zavedly příliš daleko od skutečnosti, musí se soustředit. Začínala jej mírně pobolívat hlava, chůze na vzduchu mu sice prospěla, nohy měl však ještě stále vratké. Vešel beze slova do dveří, které mu Tom přidržel otevřené a vešel do obývacího pokoje. Nerozsvítil, sednul si a vyčkával v příjemné tmě, která zaplavovala celou místnost, byla krémová a hustá. Nejraději by v takové atmosféře setrval co možná nejdéle, necítil se na to, aby pohlédnul bratrovi do očí, nemělo to smysl, tak moc si dnešní večer plánoval, ale ze všech tužeb zbyly jen cáry. Nic není věčné, proč by tedy měli být věční oni. Najednou měl chuť jít si nahoru lehnout a pokusit se zaspat všechny své naděje, které teď už dávno ztratily reálné rozměry.

Místnost najednou ozářilo tlumené světlo z lampy stojící na nízkém stolku, kterou neslyšně rozsvítil Tom. Stál u ní nehybně, měl nejistý vyplašený výraz a neodvažoval se promluvit jako první. Ticho bylo nesnesitelné, vznášelo se nad jejich hlavami jako černý mrak. Bill nevydržel tlak, působící ze všech stran a vstal. Chtěl projít kolem bratra a zamířit ke své ložnici, aby se na něj nemusel dívat, aby se jeho srdce nemuselo rvát na kusy při pohledu do jeho očí.

Tom jej chytil silně za paži a zvednul k němu hlavu.

„Nechceš mi něco říct?“ Billovi blýsklo v očích.

„Vlastně ano. Chci ti říct, že ses nemusel obtěžovat mě vodit domů. Měl jsi zůstat, ona o tebe stojí, ale já o tebe ne.“

„Ne? A ta žárlivá scéna v baru byla jen tak z legrace?“

„Nebuď směšný, Tome, klesl jsi tak nízko. Nebudu žárlit na Kessy, kterou dostal kde kdo a nemusel se ani nijak namáhat. Je ubohé co děláš.“

„Vážně, Bille? Mě přijde ubohé, že lezeš do Marcusovy postele, kdykoliv si tě zavolá. Vaše noční telefonáty! Myslíš, že jsem hluchý?! Chováš se jak děvka na zavolání!“

Billem projela vlna neuvěřitelného studu. Co si to o něm myslí? Tom, ten kterého tolik zbožňuje, jak o něm může něco tak odporného říct?! Copak neví, že nikoho jiného by k sobě nedokázal pustit.

„Pusť mě,“ zašeptal Bill se slzami v očích, které však bratr nemohl v přítmí vidět. Lomcoval jím vztek a představa, že by Billa mohl mít někdo jiný jej doháněla k šílenství.

„Proč? Takhle se mi to líbí, ty se sebou přece necháš dělat cokoliv, ne? Tvoje tělo už přece dávno není jen tvoje,“ sykl chladně Tom a i nadále svíral bratrovu ledovou paži. Bill jej pozoroval smutnýma očima, plnýma bolesti a zklamání.

„Nemusím se ti svěřovat, ale stejně ti to řeknu. Máš pravdu, moje tělo už dávno patří a vždycky patřilo jenom tobě. Nikomu jinému rozumíš?“

„Lžeš. On by s tebou nebyl jen z přátelství, nevěřím, že by nechtěl víc.“ Bill se zoufale pousmál.

„Tome, já ale, na rozdíl od tebe, umím říkat ne.“ Tom povolil svůj stisk.

Díval se Billovi do tváře a něco uvnitř mu říkalo, že mluví pravdu, že jeho čokoládové oči prostě nedokáží lhát.

„Miluju tě,“ zašeptal Bill do ticha. Tom zvedl překvapeně oči.

„Cože? Bille, vždyť… skončil jsi to a …“

„A udělal jsem chybu. Potřebuju tě, zblázním se, jestli bez tebe budu ještě jediný den.“ Bill prudce vydechl a ztěžka dosedl na gauč. Musel to říct, musel to prostě říct, nedokázal to v sobě dusit už ani minutu. Nelitoval toho, i kdyby jej teď bratr poslal pryč, bude odcházet s pocitem, že pro ně dva udělal co bylo v jeho silách, že se je pokusil zachránit a hlavně, že řekl Tomovi jak se věci mají. Má právo to vědět, právo vědět, že existuje někdo, kdo by za něj dýchal.

Tom se posadil vedle něj a položil si Billovu hlavu na svůj klín. Hladil jej po vlasech, něžně namotávala černé prameny na své dlouhé štíhlé prsty a přemýšlel. Nemohl počkat jeden den? Stačilo říct ne, jediné slovo a změnilo by celý vývoj situace. Mohl by se teď Billovi podívat beze strachu do očí, ale copak to jde? Živě si pamatoval na dnešní odpoledne, jak opět podlehl svému chtíči a udělal něco, co nebylo absolutně zapotřebí a jenom všechno zkomplikovalo. Jestli chtějí začít znovu, musí začít s čistým štítem. Bez lží, bez tajností, s naprostou důvěrou a otevřeností. Už nikdy nebude Billovi lhát, i kdyby mělo nastat cokoliv, řekne pravdu. Sevřel jeho boky mezi svými dlaněmi a nadechnul se.

„Vyspal jsem se s Kessy, měl jsi pravdu, klesl jsem hluboko.“…

autor: Heidi
betaread: Janule