Rozum a cit I 49.

Bill se rychle vzpřímil do sedu a bratr poznal z jeho prudké reakce, že je zle. Zavřel oči. Neměl raději mlčet? Ne, takhle to bude lepší pro ně pro oba, musí mít před sebou úplně jasno, nesmí před nimi zůstat nic skryto. Bill znechuceně odstrčil bratrovu ruku, která se jej pokoušela jemně pohladit a rozčileně si odsednul o kousek dál.

„Říkáš mi to jen tak?“ pronesl ledovým hlasem, z něhož přeběhl Tomovi mráz po zádech. Čekal snad, že se Bill nebude zlobit? Že je snad pochválí nebo co? Měl právo mít na něj vztek, měl na to absolutní právo.

„Pochop mě, Bille, byl jsi pryč, myslel jsem si, že už o mě nestojíš, že už není žádní šance, že bychom mohli začít znovu. Bylo mi zle, byl jsem apatický, svedla mě.“

„To ale není omluva. Nejsi dítě, abys za sebe nemohl rozhodovat, bylo tak strašně těžké ji odmítnout? Chvilka s ní pro tebe byla důležitější než myšlenky na mě?“

„Ale mě myšlenky nestačí! Pořád si myslíš, že jediný ukřivděný jsi tady ty, že ti ubližuju a ty jsi ta oběť. Já mám taky city, Bille, nedávám je sice najevo tak jako ty, ale nejsem z kamene. Nikdy nepochopíš, jak špatně jsem snášel, když jsi odešel, když jsem si myslel, že tě má někdo jiný, že všechno co jsi dělal mě, teď děláš jemu. Nebylo to pro mě jednoduché, každý den jsem vstával s nadějí, že tě tady najdu, ale ty jsi tady nebyl. Nebyl jsi tady pro mě, když jsem tě nejvíc potřeboval, nemůžeš mi nic vyčítat, protože kdybys byl u mě, nic z toho by se nestalo, kdybys jen dokázal o den dříve prohlédnout skrz ten tvůj egoismus!“

Billovy oči na malý okamžik jen rozrušeně těkaly po Tomově tváři, nakonec se však nedechnul a přešel do útočného tónu.

„Takže je to vlastně moje chyba, to tím chceš říct? Já můžu za to, že se neumíš ovládat a nepřemýšlíš o věcech, které děláš? Ty jsi se zbláznil, nesnaž se svalit vinu na mě, ty sám za sebe zodpovídej.“ Tom zoufale zakroutil hlavou, bratr vůbec nepochopil, co mu tím vším chce říci.

„Není to tvá chyba, jistěže ne, ale máš právo mi to vyčítat, ale já mám zase právo na to, abys mi ji odpustil. Je to fér, Bille, stalo se to ve chvíli, kdy jsi byl strašně daleko a já už nedoufal. Já už tě nenechám odejít, prostě už si tě nenechám vzít!“

Bill nijak nereagoval na Tomův naléhavý tón a flegmaticky se zvednul.

„Já nevím, Tome, chci teď být sám,“ prohlásil bezbarvým hlasem a vydal se nahoru po schodech, kde se tlumeně rozléhaly jeho tiché kroky. Tom sklopil hlavu. Bill a jeho hrdost. Kapitola sama pro sebe. Bratr mu dal příliš vyhýbavou odpověď, nedokáže z ní vyčíst ten pravý smysl, co má tedy dělat. Počká, musí počkat, dokud si Bill neujasní, co je pro něj důležité a rozmyslí si, zda je schopen odpouštět. Nepřál si nic jiného, než aby mu odpustil a všechno bylo jako dřív. Postaral by se o to, aby všechno fungovalo tak jak má, pečoval by o Billa přesně tak jak slíbil a už nikdy by nedělal hloupé chyby, jichž se doposud dopustil. Znal bratra, věděl, že tohle není konec. On přijde, přijde beze slov a přesto oba pochopí, že konečně našli rovnováhu.

Tom se zavřel v koupelně a pustil na sebe proud horké vody. Měl možná pocit, že takhle ze sebe může smýt všechny problémy a na okamžik zapomene na to, co se děje za zavřenými dveřmi. Bill věděl, jak strašně moc jej potřebuje, jak jej zbožňuje, vždyť pro oba je to těžké, ani pro jednoho z nich nebyla situace předešlých dní příjemná, vytrpěli si svoje a proto by to mělo být zapomenuto.

Vynechat to zlé a pokračovat jen s těmi krásnými vzpomínkami. Ať už se stalo cokoliv, on v ně dva pořád věřil. A věděl, že dokud bude věřit, bude tady naděje.

Zatavil jediným pohybem syčící vodu a se zavřenýma očima se opřel a skleněnou stěnu sprchového koutu. Nechtěl na nic myslet, potřeboval si pročistit hlavu. Z monotónního dění jej probralo vrznutí dveří. Viděl Billa, jak razantně chytil za kliku, v okamžiku kdy spatřil bratra se však zarazil.

„Promiň, myslel jsem, že už jsi vyšel ven.“ Chtěl se zbrkle obrátit a zmizet, uvědomoval si, že je jeho počínání trochu dětinské, přesto nechtěl zůstávat.

„Nemám nic, co bys ještě neviděl,“ ozval se Tom, který setrvával ve své původní póze, z velké části proto, že jej bratrův příchod překvapil.

Bill se zatřásl a snažil se dívat na opačnou stranu, kde stál bratr, jen aby o něj nemusel zavadit ani koutkem oka.

„Podal bys mi alespoň ručník?“ požádal jej po chvíli svazujícího mlčení Tom. Bill opět bez jediného slova stáhnul z háčku první osušku, která mu přišla pod ruku a se zaťatými zuby přišel těsně k bratrovi. Díval se do strany, jen aby neviděl jeho tělo, připadalo mu to nevhodné, prostě se bál se na něj podívat, bál se toho, co by to s ním udělalo.

Tom jej v jednom nestřeženém okamžiku přitáhnul k sobě. Chytil jej do náruče a neposlouchal jeho protesty, využil bratrova překvapení a přitisknul jej silně ke zdi. Billa mokré sklo nepříjemně studilo do zad a na své hrudi cítil pevně přivinuté bratrovo tělo, na němž také spočívaly kapky vody.

„Dívej se mi do očí, Bille,“ zašeptal Tom, když spatřil bratrův pátravý pohled, který nejspíš neovládnul a nechal se přistihnout při zkoumání jeho pokožky.

„Myslíš, že se nechám omámit tak lehce jako Kessy? Že se mě párkrát dotkneš a já budu na vrcholu blaha?“ sykl tiše Bill a zadíval se bratrovi dle jeho přání do tmavých zorniček.

„Nemusím tě svádět, necháš se sám.“

„Po tom všem? Tome, teď mluvíš naivně ty.“

„Odpusť mi,“ špitnul Tom a políbil bratra na rozpálené čelo. Sjel dlaněmi na jeho roztřesené tělo a téměř se mu podlomily kolena z toho jedinečného doteku.

„Není to tak snadné, Tome…“ šeptal a přitom se pozvolna třel o jeho jemnou tvář. Tolik mu chyběl, tolik jej postrádal!

„Usnadním ti to,“ řekl Tom a s krátkým povzdechnutím se vpil do Billových úst…

autor: Heidi
betaread: Janule