Za okny se pomalu začal hlásit chladný večer, drobně mžilo a sklo bylo lehce zamlžené. Bill si přitáhl přikrývku blíž ke krku a vyčerpaně se pod ni schoulil. V domě vládlo naprosté ticho, Tom od osudné dopolední hádky nevytáhnul paty z pokoje a Bill se pro změnu usídlil dole v obýváku, aby předešel třeba jen setkání na chodbě. Bylo mu chladno, celý den měl zimnici a veškerý čas trávil polospánkem nebo přepínáním programů. Nedokázal usnout docela, pořád si podvědomě přál uslyšet zvuk kroků na schodech a spatřit Toma, jak se k němu blíží. Odpustil by mu, odpustil by mu úplně všechno, právě se nacházel v takovém duševním rozpoložení, kdy byl schopen zapomenout a to za jediné bratrovo objetí. Copak neví, jak moc ho teď potřebuje? Nechápe, jak zoufale se cítí uprostřed ztichlého studeného pokoje, s třasem v těle a neproniknutelnou tmou za mléčnými okny. Zesláblou rukou uchopil hrnek dávno vychladlého čaje a automaticky se napil. Bylo mu jedno jak chutná, všechno mu bylo jedno. Nedokázal se přinutit zajít do koupelny, aby si upravil vlasy, na líčení celý den ani nesáhl. Ležel jen tak, s pocuchanými prameny a tváří netknutou make-upem.
Prudce sebou trhnul. Tíživé ticho náhle protnul zvuk otevírajících se dveří a následný dupot po několika schodech. Rychle si nahrnul vlasy víc do čela, aby tím zakryl opuchlé oči a tmavé kruhy pod nimi. Že by Tom přece jen nevydržel a přišel si sním promluvit? Bill zklamaně sledoval, jak bez jediného pohledu míří k hlavním dveřím a přehazuje si přes ramena světlou bundu, visící na věšáku.
„Nevím kdy přijdu,“ houkl bez zájmu předtím, než za sebou definitivně třísknul dveřmi a zmizel v potemnělé ulici. Bill nešťastně položil hlavu zpátky na polštář a snažil se rychle mrkat, aby zahnal sůl, kanoucí z jeho smutných očí.
Hudba z Marcusova domu se rozléhala po širém okolí, kdyby člověk nevěděl kam má jít, stačilo by následovat decibely. Tom si na obrovský hluk rychle navyknul, byl ne něj zvyklý. Kolem něj se zmítala řada těl, vrávoravě se svíjeli do rytmu a mohutně mávali rukama plnýma lahví se vším možným. Společnosti kralovala vodka a pivo, nic jiného nebylo na této akci k dostání. Nikomu to ani v nejmenším nevadilo, ačkoliv bylo teprve něco po desáté, každý už oplýval povznesenou náladou a nadšeně vítali Toma do svého klanu. Marcus se k němu prodral ječícím davem a rovnou mu vrazil do ruky sklenici.
„No že jdeš, už jsme si pro tebe chtěli dojít!“
„Ušetřil jsem vám cestu, jsem tady,“ usmál se vesele Tom. Tedy, snažil se, aby to působilo vesele. Marcus nahodil utrápený výraz.
„Takže zase neuvidím tvého roztomilého brášku?“
„Co s ním pořád máš? Nepřišel jsem se bavit o Billovi,“ sykl Tom a místo dalších řečí se raději mohutně napil. Po pár dalších skleničkách se mu zdál svět hned o něco hezčí, myšlenky na bratra ležícího samotného v prázdném domě jej najednou opouštěly. Ať si dělá co chce, on se teď konečně začne bavit a přestane s těmi nesmyslnými představami, které jej provází. Bill to řekl dost jasně. Nic necítil, nelíbilo se mu to. Ať je tedy po jeho. Tom se brzy připojil k davu nadšenců, kteří u kuchyňského stolu za velkého křiku závodili, kdo vypije nejvíc panáků.
„Tome tak dělej, ukaž co v tobě je!“ hulákal mu do ucha Daniel a téměř násilím jej dovlekl k poslední volné židli. Kolem půlnoci už skoro nevnímal, seděl v odrbaném křesle v hlavní místnosti a pozoroval masu lidí, která se smíchem a řevem tančila před jeho očima. Uvědomoval si že přebral, ale neviděl jiné východisko, jak se alespoň na chvíli odpoutat od usilovného přemýšlení a dumání nad vším, co mu dnes Bill vmetl do tváře. Nejraději ze všeho by teď byl s ním, nenechal by jej usínat na tvrdém gauči, odvedl by si jej k sobě do pokoje a splnil by všechno, co by viděl v těch jeho nevinných očích. Kdyby nechtěl, ani by se jej nedotknul, stačilo by mu vědomí, že má Billa v bezpečí u sebe.
„Ty jsi Tom?“ Tom sebou překvapeně trhnul a podíval se na děvče stojící před ním. Nic moc, pomyslel si v duchu. Taková tuctová blondýna, vlasy po lopatky a příliš silné líčení, které mu chvílemi přišlo spíš komické. Nakonec se rozhodnul neprotestovat, když si k němu aktivně přisedla.
„Bože, to je úžasný, nemůžu uvěřit, že fakt sedím vedle tebe!!“ Tom zvrátil oči. Bože, tohle bylo to poslední co chtěl právě poslouchat. Ódy na svoji hvězdu. Nechal ji mluvit a pochytil každé desáté slovo. Bylo mu jedno co říká, mlela o hloupostech, ale tvářila se při tom dost zaujatě a šlo jasně poznat, že Toma doslova hltá.
Tom pohlédl na hodinky na levém zápěstí. Fajn, nechal ji kecat patnáct minut, to by mohlo stačit. Ostrým hlasem přerušil její monolog, v němž asi po desáté zopakovala, že si vždycky přála potkat právě jeho. Tom se ušklíbnul. Kdyby na jeho místě seděl kdokoliv jiný z kapely, žvanila by úplně stejně. Teď mu na tom ale nezáleželo.
„Půjdeme?“ zeptal se přímo. Děvče zmlklo.
„A kam?“
„No přece ke mně domů, kam jinam,“ protáhl Tom otráveně.
„Vždyť ani nevíš jak se jmenuji,“ našpulila dívka rty. Tom zívnul.
„Jak se jmenuješ?“
„Kessy.“
„Fajn Kessy, tak jdeme.“ Dívka cupitala za jeho zády poslušně jako pejsek.
autor: Heidi
betaread: Janule
