Rozum a cit I 8.

Je si vůbec jistý tím, co chce skutečně říct? Cítil se zahnaný do kouta, jako by se motal někde uprostřed, jeho rozum signalizoval jasné ne. Neměl by Tomovi věřit, je logické že si vymýšlí svoji obhajobu, musí se z toho přece nějak vymluvit, jen blázen by se přiznal k takovému podrazu. A i kdyby mu snad skočil na jeho krásná slova, kam by to vedlo? Jak dlouho by mohli pokračovat? Dokud nebyl jejich vztah poznamenán včerejší nocí, nevládlo mezi nimi napětí ani nebodaly ostny žárlivosti. Ne, nesmí to nechat zajít tak daleko. Teď má jedinečnou šanci všechno důstojně ukončit a odejít bez výčitek, protože své jednání může omluvit tím, že Tom byl ten, který zradil. Tohle bude ta nejlepší cesta, copak nestačilo, jaké utrpení musel snášet dnes? Víc podobných dnů by jej stálo veškerou sílu, neměl energii riskovat další bolest, podruhé by to prostě neustál. Je zkrátka jiná doba, pokud chce člověk uspět, musí se řídit svou hlavou a pohnutky srdce odložit stranou, nechat je až na druhém místě, nebýt sentimentální. Navíc je tady to děvče, Tom si ji bez řečí přivedl, ani se nepozastavil nad tím,že na té samé posteli, kde teď jistě leží ona, se on před pár hodinami probouzel. Kdyby Toma přijal zpět, znamenalo by to podstupovat další mučivé chvíle nejistoty a nekonečného přemýšlení, zda udělal správnou věc a jestli se bratr někde za rohem se svými přáteli nesměje jeho naivitě. Rozhodnuto, nemá na výběr, pošle ho pryč.

„Zůstaň,“ vydechl. Měl pocit, že ještě nikdy v životě nemluvil jistějším hlasem. Jako by se v něm něco zlomilo, jako by prohlédl. Nechápal ten obrat, nerozuměl sám sobě, ale něco uvnitř mu říkalo, že takhle to má být, říkaly mu to jeho city. Zaplavila jej náhlá vlna jistoty, vlna síly, byl přesvědčený že je připraven projít třeba ohněm a to všechno pro Toma. Najednou neexistovalo nic, co by jej mohlo zviklat, absolutně nic.

Tom se na něj díval svýma hlubokýma jasnýma očima a ten pohled vyjadřoval všechno co mu leželo na srdci. Jeho oči děkovaly, za šanci která byla znovu dána a v kterou už nedoufal.

„Opravdu? Opravdu jsi řekl abych zůstal?“ hlas se mu třásl nervozitou a vzrušením. Bill nepromluvil, jen slabě přikývl, suché rty jej mírně pálily a teprve teď si uvědomil chlad, který jeho tělem prostupoval díky ledové zdi, na niž jej Tom ještě stále tisknul. Bratr se zlehka dotknul jeho malátné paže a téměř se vyděsil. Byla jako kus ledu.

„Proboha, pojď, nemůžeme tady stát, proč jsi mi nic neřekl?“ ptal se starostlivě Tom a vedl Billa jako loutku tmavou tichou chodbou. Bez váhání zamířil ke svému pokoji, ale bratr jej v tu chvíli zadržel.

„Přece si můžu jít lehnout k sobě, ne?“ Tom jej něžně pohladil dlaní po tváři. Byla tak jemná, krásná i bez líčidel, takhle bratra zbožňoval, líbil se mu pocit, že on jej může vídat tak přirozeného, tak netknutého.

„Ale já tě chci mít u sebe rozumíš? Chci na tebe dohlédnout, starat se o tebe, kdybys cokoliv potřeboval, chci být první, kdo ti to splní.“ Bill zaváhal. Nejraději by jej teď vší silou objal, ale pořád měl na paměti jednu věc, která mu nedopřála klid.

„A ona?“ Tom uhnul očima.

„Poslal jsem ji pryč.“

„Určitě neměla radost, jak jsi ji využil.“

„Ne, to není tak jak myslíš. Nic mezi námi nebylo, přísahám. Nemohl jsem, pořád jsem měl před očima tebe, nešlo to zvládnout, řekl jsem jí ať odejde.“

Bill se konečně nechal zavést do příjemně vyhřátého pokoje, jaký rozdíl oproti drsným podmínkám, které jej sužovaly dole v obýváku! Tom jej položil na postel, zacházel s ním s takovou něhou, jako by byl ze skla a mohl se každou chvíli rozbít. Nechtěl mu ublížit, už nikdy nepřipustí, aby kvůli němu trpěl. Sáhl po teplé přikrývce a když do ní bratra opatrně zabalil, zhasnul hlavní světlo a nechal jen lampu, která zářila krásně tlumeně. Lehnul si k Billovi a pozoroval jak na jeho půvabný obličej dopadají tančící stíny a dělají jej ještě tajemnějším než obvykle. Odhrnul mu z čela tmavé prameny, které zastrčil za uši, protože chtěl vidět jeho oči, chtěl vědět co se v něm odehrává, znát každý jeho pocit. Pevně jej k sobě přivinul a Bill se mu schoulil do náruče. Tom byl rozhodnutý bránit jej přede všemi, nikomu nedovolí, aby se k němu jen přiblížil, vždyť je tak křehký, tak zranitelný. Bill konečně poznal ten pocit, po němž tolik toužil, kterého chtěl za každou cenu dosáhnout. Pocit bezpečí. Tom jej svíral v objetí, držel si jej pevně na hrudi, aby jej uklidnil pravidelným tlukotem svého srdce a mohl mu předávat své teplo. Nesnažil se jej dotýkat, spěchat na něj, jen Billa jemně hladil, konejšil ho a on cítil obrovskou úlevu, všechno zlé bylo najednou pryč, bylo to pryč, když měl vedle sebe Toma. Byl přesvědčen o tom, že nic nemůže zkalit jejich štěstí a jejich soudržnost. Ale pletl se….

autor: Heidi
betaread: Janule