(A/N): Achooj všichni TWC fandové…Tohle je jedna z mých posledních povídek…Snad vás bude bavit. jinak kurzívou je minulost…poznáte to z textu a normální text je to co se děje právě teď….
Byl zrovna chladný prosinec. Vlastně se tak pomalu blížil leden. Byla už tma. Na ulicích nikdo nebyl. Občas jste někoho potkali. Přišel, prošel, a pak zase odešel… nikdy už jste ho neviděli. Jenže po jedné magdeburské ulici šel i jeden chlapec. Vysoký, hubený a s čepicí. Ruce v kapsách a na uších mp3. Co se mu asi honí hlavou? To dobře ví jen on sám… Jmenoval se Tom…. Tom Kaulitz a chodíval takhle docela často… Neptejte se proč, protože on sám by vám neodpověděl. Něco by zamumlal a šel by dál… Tou svojí cestou… Jenže někdo jeho myšlenky znal… Měl je pomíchané… Na každém kousku měl jeho. To on mu tak chyběl a nedokázal si to přiznat… Nedokázal mu zavolat a říct,že ho… miluje…
„Pitomej sníh!“ zaklel Tom nahlas a setřel jednu sněhovou z oka.
„Nesnáším zimu!“ řekl ještě jednou a podíval se na oblohu naštvaným pohledem… Ještě chvíli chodil po opuštěném Magdeburgu, a pak si to namířil domů. Odemknul si dveře a setřepal se sebe sníh, který se na něm během pobytu venku nahromadil. Odložil si bundu a vyzul se z velkých bot.
Popošel do kuchyně a otevřel lednici. Chvíli koukal jestli něco najde, ale nic neviděl…..
(…)
„Bille? Chceš taky jogurt?“
„Jasně, Tome, rád… ale chtěl bych i něco jiného…“
Tom zavřel ledničku a položil dva jahodové jogurty na linku.
„A co by to mělo být?“ optal se Tom a vytáhl dvě lžičky.
„Víš co chci? Chci tebe…“ usmál se Bill jako sluníčko.
„Vážně? Tak co s tím uděláme?“ usmál se Tom a přitáhnul si své dvojče blíž k sobě.
(…)
Usmál se na jogurt, který našel v jedné přihrádce. Sáhnul po něm a podle obalu zjistil, že se usmívá na jahodový jogurt. Vytáhnul si lžíci a pustil se do jogurtu. Stačily mu asi dvě lžičky.
Zbytek odstavil na lince. Povzdechnul si…
„Proč?“ zašeptal do ticha.
Odpovědi se mu nedostalo.
Rozhodnul se opustit kuchyň. Vyšel schody do prvního poschodí a prošel kolem pokoje Billa.
(…)
„Bille?“ Otevřely se večer dveře do Billova pokoje.
„Ano?“ promnul si oči Bill a posadil se na posteli.
„Promiň… já… no… stýská se mi…“ usmál se Tom a zavřel dveře.
„Tak pojď za mnou…“ zvedl Bill část své peřiny a Tom si hned šel lehnout za bratrem.
„Miluju tě…“ zašeptal Tom…
„Taky tě miluju…“ políbil ho Bill na tvář a usnuli.
(…)
„Taky tě miluju…“ zopakoval Tom slova a přiložil si ruku na tvář. Cítil tam jeho ústa, která mu ten večer dala pusu. Zašel do svého pokoje a sundal si svojí velkou mikinu. Odhodil ji na
postel a usadil se na židli u pracovního stolu. Chvíli jen tak seděl a přemýšlel… Pak si vzal kytaru a začal vybrnkávat akordy písničky „In die Nacht“. Písničky, která byla jen o nich…
Vzpomněl si, jak ji spolu s Billem psali a jak byli šťastní…
Skončil… Proč na něj pořád myslí? Proč? To on ho podvedl… bolestivě…
(…)
„Fakt nikdo není doma?“ zeptala se rusovlasá dívka.
„Ne… nikdo…“ políbil ji Tom, aby ji uklidnil.
„A Bill?“
„Ten je pryč, hned tak se nevrátí…“
„Já nevím…“ začala couvat…
„Neboj….“
(…)
„Neboj…“ řekl si potichu Tom, když zavzpomínal na tu noc. Proč mu to musel udělat? Proč ho ztratil? Proč? Spousta otázek, ale žádné odpovědi!
Kdyby nebyl tak blbej a vážil si toho, co měl, tak by se nic z toho nestalo. Ukápla mu slza. Možná měla všechno zakrýt, vyřešit a nebo to jenom zhoršit. To už Tom nevěděl… Jenom se mu před očima rýsovaly úryvky z minulosti…
(…)
„Ještě… Natasho…“ sténal dredatý chlapec jméno rusovlásky. Jenže to nevěděl o tom, že jeho dvojče už je dávno doma a jde ho překvapit k němu do pokoje. V jedné chvíli se to všechno pokazilo. Rozbilo na miliony kousíčků, které bude už jen těžko lepit.
„T – Tome?“ koktal Bill, když stál ve dveřích a viděl to, co viděl.
„Bille?!“ skoro až vykřiknul Tom a začal se oblékat. Stihnul jenom trenky a tričko. Natasha se oblékla celá.
„Jak jsi mohl?!“ začal Bill.
Natasha se raději rychle vypařila…
„Bille, já ti to vysvětlím…“
„Myslel jsem, že mě miluješ…“ rozplakal se Bill.
„Bille… miluji tě pořád, jen mě to nech vysvětlit…“
„Nic mi nevysvětluj… viděl jsem dost! Nech mě být! Nechci tě!“ zakřičel Bill a odběhl do svého pokoje.
„Počkej… Neopouštěj mě…“ špitnul Tom.
(…)
„Nezvládnu to…“ konstatoval Tom, když si utřel další slzu, která se mu vykutálela z oka.
Tom se unaveně dobelhal k posteli a unaveně usnul…
Vzbudil ho až ruch, který se ozýval z obýváku. Zvednul se a šel dolů.
Rozsvícena byla jen lampička a stín, který se vytvářel na zdi Tomovi někoho připomínal…
„B…B…Bille?“ koktal Tom a stál na místě jako přikovaný.
„Ahoj Tome…“ špitnul bratr do ticha.
„Jak to… jak to, že jsi tady?“
„Přišel… přišel jsem si pro pár věcí, které jsem si tu zapomněl tenkrát… před měsícem… potřebuju je. Neboj, za chvíli už vypadnu.“
„Nepustím tě,“ řekl s klidem Tom až to v Billovi zamrazilo.
„Cože?“
„Nenechám tě znovu odejít, bez rozloučení, bez usmíření, bez hádky, bez ničeho. Bille, miluji Tě. Neříkám to jen tak… tahle slova jsem nikomu neřekl… jen tobě. Jsi ta půlka ve mě, která nadobro zhasla, když jsi odešel. Jsi anděl, který mě chrání. A já jsem ten tvůj. Dohromady jsme celek. Bille, dej mi další šanci… Já… nespím, nejím… nežiju… bez tebe…“ Slova, která Tom dral ze svých úst byla jako by to snad ani nebyl Tom.
„Tome…“ vydechnul Bill. „Chyběl jsi mi…“ rozběhnul se Bill k bratrovi a objal ho.
„Miluju tě… strašně moc,“ špitnul Tom a snažil se co nejpevněji držet svého bratra.
„Já tebe taky…“ řekl Bill.
Jejich rty se spojily, jako by to mělo být poprvé a naposled. Každý z nich měl podobné pocity, ale v něčem se lišily. Každý z nich byla půlka… půlka něčeho a dohromady byli něco….
Těch milion kousíčků, které ležely někde na dně, se náhle spojily do původního tvaru. Už to bylo jako dřív. Oba dva to věděli a vědět to budou…
autor: Hančíí
betaread: Janule
Nepochopila jsem to
je to naprosto nádherný
Mecki : v tom případě jsi nechápavá! je to úžasný!! chválím a smekám!
Myslím, že Bill mu odpustil trošku príliš rýchlo (v podstate nebolo ani vysvetlené, prečo to Tom urobil), takže to by som možno brala trošku viac rozpísané, ale inak pekný príbeh. 🙂