Už jsme měli sbaleno. Za sedm hodin odjíždíme. Znovu jsem se zkontroloval v zrcadle a těšil se na setkání s Margitt a ostatníma. Celou noc jsem nemohl spát. Neustále jsem přemýšlel o Billovi. Jak se to mohlo stát? Probíral jsem to ze všech stran, snažil se najít jiné vysvětlení, něco, co by vysvětlilo jeho chování! Něco jiného, než to, že je zamilovaný… do mě! Ani vyslovit to nejde!
Mám strašný strach! Strach z toho, co se v bráchovi děje! Strach o něj! Pokud je to pravda, tak je… nemocný – není normální! Bille! Proč se to stalo? Vyprovokoval jsem tě nějak? Nebo… co jsem udělal? Vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdy ukázalo, že je gay! Je to můj bratr a mám ho rád takovýho, jakej je! Ale tohle, tohle je něco jinýho! Co mám teď dělat? Mám to někomu říct? Ale co bych říkal, když se vlastně nic nestalo! Třeba je jenom zmatenej nebo se mu něco zdálo a ani mě nevnímal! Třeba místo mě viděl někoho jinýho! Třeba jsem to všechno špatně pochopil! To přece není možný, aby… ne! Určitě je to jinak! Přesvědčil jsem sám sebe, že se mi to jenom zdálo, že jsem si jenom něco namlouval.
Billovi bylo ráno špatně. Ani se nedivím, po tom, co včera vypil! Vůbec si nepamatoval, jak se dostal domů. To bylo jediný štěstí, že si nic nepamatoval, protože jinak bych nevěděl, jak se k němu mám chovat. Je to prostě divný! Cítím se vždycky tak trapně, nesvůj, když s ním mám mluvit! A to mě sere. On si to třeba nepamatuje, ale já jo! Pořád jsem před sebou viděl jeho obličej, způsob, jakým se na mě díval. Musím to nějak hodit za hlavu!
****
Byli jsme domluvení, že se sejdeme přímo v pizzerii. Margitt už tam byla taky, protože si ještě něco potřebovala vyřídit ve městě, takže jela s rodiči. S Billem jsme se bavili jako obvykle. Vešli jsme dovnitř a rovnou zamířili k zadní části místnosti. Náš oblíbenej stůl.
„Ahoj!“ pozdravil jsem všechny a zastavil se až u Margitt. Moc jí to slušelo v červené mikině a světlých, vypasovaných jeansách. Zaklonila hlavu a já ji políbil.
„Ahoj,“ zašeptal jsem pozdrav, tentokrát jenom pro ni. Krásně se usmála a já se ztrácel v jejích očích. Je to až neskutečný, že jsem si nikdy nevšiml, jak je krásná a jak nádhernou barvu mají její oči. Sedl jsem si vedle ní a po očku sledoval ostatní u stolu. Potřeboval jsem si s Margitt promluvit, ale bez ostatních posluchačů. Můj pohled se zastavil na bráchovi. Na očích měl pořád ty černý brejle. Asi je mu ještě dost blbě. Dobře mu tak! Nemá tolik chlastat. Zase se mi do myšlenek vkradl důvod jeho včerejšího „úletu“. Abyste to pochopili, Bill, kterej je zvyklej na ty svoje sladký sračky, nic moc tvrdšího nesnese. Už jsem ho viděl, jak vypadal po třech panácích vodky. Hrůza! Prostě totální průser!
Výraz Billovy tváře neprozrazoval absolutně nic. Vypadal jako kamenná socha. Mohl jsem si jenom domýšlet, kam se dívá a nad čím přemýšlí. U stolu bylo celkem rušno, objednali jsme si čtyři maxi se vším všudy, takže jsme kecali a u toho se ládovali nejlepší pizzou ve městě. Po nějaké době jsem se podíval na hodinky a zděsil se. Ten čas tak letí! Za dvě hodiny se budeme muset sbírat, protože v sedm pro nás přijede auto a vyrážíme směr Hannover. Margitt si všimla mýho zamračeného pohledu, chytla mě za ruku a silně ji stiskla. Podíval jsem se jí do obličeje a zašeptal: „Za chvilku budeme muset jít!“
Sklopil jsem pohled, palcem hladil hřbet Margittiny ruky a přemýšlel, jak nejlépe říct to, co jsem měl na srdci. „Teď je tak blbá doba! Proč jsem si neuvědomil to, že tě mám rád, dřív? Mohli jsme být spolu! Teďka budu pořád pryč! A nejhorší na tom je, že se mi nikam nechce. Protože to znamená, že budu bez tebe! Já vím, že si můžeme volat a to taky budeme, ale to nestačí! Alespoň mně ne!“ mluvil jsem rychle a naléhavě. Cítil jsem takovou tíhu a bezmoc. Možná si řeknete, že to je přehnaný, ale já za to nemůžu! Prostě to tak je! Margitt je první holka, která pro mě znamená něco víc než jen potěšení. A to jsem na to přišel až tak pozdě, když jsem ji měl celou dobu nablízku! No já jsem vážně debil! Zvedl jsem hlavu a podíval se jí do očí. Měla v nich slzy. Pohladil jsem ji po tváři, zastrčil neposlušný pramen za ucho a smutně se usmál.
„Já vím, mně to taky nestačí! Ale co jinýho se dá dělat? Nebo sis to rozmyslel?“ podívala se na mě s otázkou v očích.
„Co rozmyslel?“ nechápal jsem její dotaz.
„No nás!“ zašeptala.
„To ani náhodou! Ty snad jo?“ zděsil jsem se.
Jenom zavrtěla hlavou a sladce se usmála.
„Takže spolu pořád chodíme?“
„Jasně, že jo! Já tě jen tak nepustím, Thomasi! Teď jsi můj!“ zářila. Ach, jak je nádherná! Naklonil jsem se k jejím rtům a políbil ji. Nejdříve jen lehce, něžně, ale potom jsem přidal na razanci. Je to na dlouhou dobu jeden z našich posledních polibků. Chtěl jsem si to náležitě vychutnat. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se s ní nechci milovat. Vzal bych si ji hned teď, na tomhle místě, tak jsem byl vzrušený! Jemně mě odstrčila a nenápadně se rozhlídla kolem sebe. Všichni na nás zírali, pořád si nemohli zvyknout! Jen Bill měl skloněnou hlavu a něco usilovně zkoumal na svých rukách. Jeho výraz se nezměnil, což jsem usoudil z toho kousku tváře, kterej nezakrývaly obrovský sluneční brejle.Všichni byli zvědaví, proč se včera tak ztřískal a nezapomněli ho informovat, že poblil spolužáka. Jen se ušklíbl a zřejmě ho to potěšilo, alespoň nějaká satisfakce za ty jeho nechutný poznámky. Všichni si všimli, že je nějak zamlklej, ale přikládali to jeho kocovině. Zase mi v mysli blesknul jeho výraz včera v noci. Všechno, co se zračilo v jeho očích. Kurva!! Zase na to musím myslet! Já se toho snad do smrti nezbavím! Ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc veškeré jeho chování dávalo smysl. Tušil jsem, proč je dneska takový. Je to kvůli mně, protože jsem s Margitt. On žárlí!! Začínala mě trápit myšlenka, co se asi stane během toho měsíce, kdy budeme pořád spolu! Do mysli se mi vplížil stín, temný, chladný a vlezlý stín! Stín strachu, jak to bude dál. Na jednu stranu je mi ho líto! Nevím proč, prostě to tak je. Ale na stranu druhou se bojím té situace, děsím se toho, co… vlastně ani nevím, čeho se bojím. Jen vím, že umírám hrůzou!
autor: Dania
betaread: Michelle M.
